Pevnost
Část I.
Kdysi, ve šťastnějších dobách existovalo přísloví, že cesta je cíl. Cesta mi doslova zmizela pod nohama před několika týdny. A cíl? Ten jsem ztratil dávno. Snad kromě toho základního, přežít. Už ani nevím, jak dlouho se prodírám lesem, dny se slily v jeden. Možná je to jedno z Míst, zašel jsem tak hluboko. Možná mě les uvěznil, drží ve smyčkách a kruzích.
Dívám se do očí krásného srnce, jeho lesklá srst odráží sluneční paprsky. Nebojí se, možná ještě člověka nikdy nepotkal. Poslední, koho jsem viděl já, byla ta žena v masce. Nikdy nezapomenu na pobavený výraz v jejích očích, to jediné, co bylo pod maskou vidět, když pomalu nořila nůž do hrudníku mých přátel. Ale to je pryč, stejně jako srnec. Jakmile jsem se pohnul, utekl. Nezbývá než pokračovat.
S dalším krokem mi nohou projela ostrá bolest. Vykřikl jsem, skácel se k zemi a hlava mi dopadla na kámen.
Probudil mě déšť. Drobné, ostré kapky. Od rána se na něj mračna připravovala, musela uplynout víc jak hodina. Noha mě pálila, odhodlal jsem se podívat. Bota nasáklá krví nešla sundat, však taky střep, na který jsem šlápl, byl naskrz, kousek čouhal z obou stran. Jak dlouho tady na mě musel čekat? Pot mi stékal po zádech, vytáhl jsem ten kus skla rychle, ale bolestivě. Střep dopadl do trávy a vyhrnul se další proud krve. Zastavit nejhorší krvácení mi trvalo několik minut, ale nepovedlo se to úplně. Mám špatnou srážlivost. Hadr, kterým jsem ránu omotal, okamžitě nasákl. Otřel jsem si zpocené čelo a zjistil, že to není pot, ale krev. Rána na hlavě od kamene. Zrak se mi nerozostřil, žádné mžitky ani pronikavá bolest. Tohle nebylo tak vážné. Snad. Další zranění už si nemůžu dovolit, musel bych roztrhat oblečení, nebo deku. Z otevřeného batohu na mě vykoukla patka tvrdého chleba, zázrak, že ještě nezplesnivěl. Poslední jídlo. Polil jsem ho trochou vody, aby rozměkl a snědl do posledního drobečku. Od teď se budu muset pást, nebo něco ulovit a v tom opravdu nejsem dobrý. Před očima se mi mihla vzpomínka na srnce. Zkusmo jsem vytrhl trs šťavnatě vypadající trávy, strčil si ho do pusy a hned vyplivl. Snad později. Krvavá bota skončila na dně batohu, nelíbila se mi představa, že šlapu ve vlastní krvi. Ještě se hodí, až ji vyperu v řece, nové boty jen tak neseženu.
O minutu později už jsem kulhal dál lesem, déšť zesílil, velké kapky padaly z listů a chladily mou nešťastnou, rozbolavělou hlavu. Slunce pomalu zapadalo, oblečení se na mě lepilo. V mělkém skalním výklenku jsem se pokusil rozdělat oheň. Křesadlo fungovalo, ale dřevo bylo mokré. Svlékl jsem se a zabalil do navlhlé deky, zima a třas na sebe nenechaly dlouho čekat. Alespoň v jedné věci mám jasno, v tomhle zpropadeným lese umřu. Je dobré mít v životě alespoň nějakou jistotu, a to i v případě, že tou jistotou je smrt.
Ráno stále pršelo. Tmavě šedé nebe se dotýkalo vrcholků stromů. Království za koně, napadlo mě v prvním okamžiku po probuzení. Asi bych ho snědl. Zázrak, že se mi vůbec podařilo usnout. Neodvážil jsem se sundat provizorní obvaz na noze, stejně bych jí neměl čím převázat, ale je mi jasné, že to není dobře. Teplo těla přes noc deku trochu vysušilo, i oblečení už nebylo tak mokré, ale nebylo vůbec příjemné se obléct. Lokl jsem si z láhve a prohlédl obsah batohu, ani nevím, co jsem čekal. Křesadlo, poloprázdná lahev, klubko provazu, cáry starých novin, tupý nůž a samozřejmě, krvavá bota. Úplně v prdeli. Ve chvílích absolutní bezradnosti dělají lidé nejpodivnější věci, já se pod skalním výčnělkem začal smát. Ani nevím, kdy jsem se smál naposledy. Tohle byla ta nejlepší snídaně za dlouhou dobu.
Po několika kilometrech chůze mě začala noha neskutečně pálit, bolest mi vystřelovala až do kyčle. Zánět se hlásil o slovo, však jsem na něj čekal, že mu to trvalo. Noha opět vydatně krvácela. Hadr při každém kroku začvachtal. A les nekončil. Chodím v kruzích? Nesmysl, od chvíle, kdy jsem zalezl do porostu, razil jsem si cestu stále jedním směrem. Kdysi tohle možná byl park, nebo lesík na okraji města. Teď to byla džungle. Neuvěřitelné, jak všechno roste rychleji, když v růstu nebrání lidská ruka se sekerou. Byl jsem vyčerpaný, mokrý, v ráně mi pulzovalo. Pocit, že tohle jsou mé poslední hodiny na světě, se dostavil. Ruka mi bezmyšlenkovitě dopadla na kůru mohutného stromu. Mít tak tvoji sílu. Umět čerpat energii ze země, vydržel bych déle. Tohle bude smutný konec. Jeden z mnoha, ale přežil jsem dlouho, déle než většina ostatních. Z myšlenek mě vytrhl výstřel. Z korun stromů se vzneslo hejno ptáků. Křoví kousek přede mnou zašustilo a proskočilo jím několik srn. Ani si mě nevšimly a pelášily pryč. Kopytem se kohoutek zbraně stisknout nedá, na to je potřeba prst. Člověk. Instinktivně jsem se schoval za velký kámen a ostřil směrem, kterým se rána ozvala. Moje poslední setkání s lidmi nedopadlo dobře. Opodál ležel zakrvácený srnec, ještě sebou škubal. Je to ten ze včera? Po chvíli se mezi stromy objevila postava v černém plášti s kapucí. Tak tenhle určitě nepromokl a brzy se dobře nají. Záviděl jsem mu. Ale vylézt jsem se neodvážil, obzvlášť při pohledu na starý revolver, který držel v ruce. Postava se sklonila ke zvířeti, z pouzdra na opasku vytáhla nůž a ukončila jeho trápení. Nůž v batohu. Nůž bořící se do masa. Zamotala se mi hlava, zastřel zrak a v dalším okamžiku stál ten člověk vedle mě. Mohl být tak rychlý, ale ne, to já ztrácel krev a tím i pozornost. Hlaveň pistole mi mířila přímo na čelo. Snažil jsem se prohlédnout stínem kapuce, vidět tvář člověka, který ukončí mou cestu bez cíle. Vypadal jako ten srnec, porostlý srstí. Půl člověk, půl srnka. Usmál jsem se a svět pomalu tmavnul, až zčernal docela.
V místnosti bylo teplo a hlavně sucho. Dřevo praskalo za dvířky hrubé hliněné pece. Ještě rozespalý jsem si přitáhl deku až k nosu, než se mi vzpomínky uspořádaly. Les, srnec, střep, chlap v kapuci. Teď seděl na dřevěné bedně v rohu místnosti, nad hlavou mu svítila svatozář. V té vteřině to tak opravdu vypadalo, ale bylo to jen světlo na zdi za ním. A on… on rozhodně nevypadal svatě. Už neměl černý plášť, pozoroval mě. Narovnal jsem se na lůžku a hlavou mi projela ostrá bolest.
„Lež, ztratil jsi hodně krve příteli,“ řekl ten člověk a ukázal na mou o poznání lépe obvázanou nohu, „vyčistil jsem tu ránu, zahojí se, o nohu nepřijdeš… alespoň zatím,“ dodal a usmál se tomu jako dobrému vtipu. Byl prošedivělý, vousy i vlasy divoce rozježené. Vstal a já si uvědomil, jak je mohutný. V lese už jsem všechno vnímal zkresleně, viděl jsem nesmysly. Ztráta krve, možná otřes mozku. Můj zachránce nevypadal jako srnec, ne, vypadal jako medvěd, v košili a plátěných kalhotách. Jak se ke mně blížil, napadal na levou nohu. Měli jsme zranění na stejném místě. Jeho ruka se zvedla a dopadla mi na čelo. Cukl jsem sebou. Zasmál se.
„Jen klid příteli, jen ti chci změřit teplotu. Hm, zdá se, že už ustoupila. V noci ses strašně třásl a vykřikoval ze spaní.“
„Jak dlouho-“
„Jak dlouho jsi tady? Dnes třetí den. Odtáhl jsem tě k sobě. Jsi lehkej jak pírko, dávno co jsi pořádně nejedl co?
„Dávno…“ nějak jsem nedokázal říct víc.
Ten člověk na mě působil jako roubík, svazoval mi jazyk. Neměl jsem z něj dobrý pocit. Ale, vždyť mi pomohl, nezabil mě. Asi poznal, nad čím přemýšlím, vstal a z hliněného hrnce na peci cosi nabral do dřevěné misky, podal mi jí s hrubou, ručně vyřezávanou lžící. Tak tohle bych zvládl líp dokonce i já. Na misce byly ještě kousky kůry a než o lžíci, šlo spíš o kousek prkna s prohlubní. Pán domu bude hodně nevšední člověk. Snad ne až příliš.
„Jez,“ řekl stroze a já se nebránil.
V misce byla hustá hnědá omáčka s kousky masa a brambor. Lžíci jsem nepotřeboval a lačně zhltal jídlo. Zvěřina. Dlouho jsem nejedl něco teplého a navíc dobrého, to byl bonus. Jídlo mě natolik zaměstnalo, že jsem si ani nevšiml, kdy ten chlap odešel. Zvuk závory, která zapadla za dveřmi, mi však neušel. Dalo velkou námahu postavit se na nohy a dokulhat ke dveřím. Bylo to tak, ani se nepohnuly. Zámek v nich nebyl, jen dřevěné madlo. Několikrát jsem zabušil, nic, ticho. Omáčka v hrnci voněla místností, a tak jsem si do misky nandal další porci a potom ještě jednu, dokud jsem nebyl dosyta najedený a přemýšlel, jediné, co mi teď zbývalo. V kýbly u postele byla čistá voda a vedle v jiném záchod. Tohle, pec, stůl, bedna, lůžko a skříň. V té bylo jen několik dalších hrnců, pánví a zažloutlých obvazů. Jinak v místnosti nebylo nic, ani můj batoh. Žádné okno, ani průzor. Slušně vybavené vězení, nebo mizerně vybavená ošetřovna. Ozbrojil jsem se pánví a čekal. Když se dlouho nic nedělo, lehl jsem si, pánev připravenou u ruky. Je den? Nebo noc? Nedal mi něco do toho jídla?
Uplynulo několik hodin, než se muž vrátil, pobaveně si mě prohlédl a nevzrušeně otevřel dveře dokořán.
„Nechtěl jsem, abys odcházel, když tu nejsem. Musíš odpočívat, ale pokud chceš, můžeš samozřejmě odejít, nikdo ti nebrání. Jenže myslim, že daleko nedojdeš, ne takhle, co?“
Uvědomil jsem si, jak žalostný na mě musí být pohled. Zarostlý, hubený, s obvazem na hlavě a noze jsem musel působit jako ten poslední chudák na Zemi. Kdyby mě chtěl zabít, už by to dávno udělal. Když jsem se nehýbal, klidně vytáhl pánev z mé ruky a položil ji na pec. Nijak jsem mu nebránil.
„Čas na večeři, co ty na to, příteli?“
„Jovian, jmenuju se Jovian,“ řekl jsem hlavně proto, že oslovení příteli se mi nelíbilo. „Děkuju. V poslední době mě o život spíš chtěli připravit, než zachránit,“ dodal jsem omluvně.
„V pořádku, chápu. Nedůvěra je dobrá, bez ní nepřežijeme, co? Já jsem Tegan. Najíme se a ty mi budeš vyprávět, jak ses dostal do mýho kousku lesa, co říkáš Joviane, příteli, hm?“
Tak dobře, příteli. Žaludek přehlušil mozek, chtěl využít každou příležitost se pořádně naplnit. Aby ne, po takové době. Tegan připravoval jídlo a když jsem prošel stále otevřenými dveřmi, ani se neohlédl. V druhé místnosti bylo okno, za ním neproniknutelná tma. I tady bylo jen skromné vybavení. Nebyla tu postel, takže Tegan musel spát na roztrhaném křesle v rohu. Věnoval mi teda svojí postel. V nejrůznějších poličkách a výklencích byly další hrnce, a především kuchyňské náčiní ze starých časů. Některé věci jsem vůbec nepoznával. Lidé si dříve usnadňovali život ve všem a všude. To je pryč. Dvě velké skříně byly zavřené, stejně tak truhla v rohu. Asi není dobrý nápad se v nich pohrabat. Pistoli nikde nebylo vidět, měl takovou vzácnost určitě dobře schovanou. Vyšel jsem do lesa nadýchat se čerstvého vzduchu a trochu projít kolem srubu. Malé pěkné stavení, z hrubě tesaného dřeva, ale bytelné. Z některých kmenů ještě vytékala smůla. Tegan se mi nezdál jako muž, který staví dům z mokrého, ještě živého dřeva. Budoval narychlo a není to tak dávno. I tady, stejně jako uvnitř, svítilo nad vchodem světlo, jinak byla úplná tma, viděl jsem jen několik prvních stromů kolem a dál nic, zvuky nočního lesa a vítr. Nemělo smysl jít dál, stejně nebylo kam. Navíc měl pravdu, nedošel bych daleko. Jakmile jsem se vrátil, plíce plné večerního vzduchu, udeřil mě do nosu ošklivý zápach. Byl jsem uvnitř několik dní, přivykl té vůni, ale v tom okamžiku jsem málem neudržel obsah žaludku uvnitř. Vůně zkaženého masa, sražené krve. Kde asi skladuje ty srnce, které loví v lese?
Na posteli jsem měl v misce připravené dva plátky masa, houby a trochu připálenou bramborovou placku. Tegan už jedl, neobtěžoval se na mě čekat, proč taky. Dal jsem se do jídla a mezi sousty vyprávěl. Ne všechno, bylo mi jasné, že ho nezajímá můj původ, ale události posledních týdnů, které mě přivedly až do jeho… kousku lesa.
Vyprávěl jsem o skupině lidí, přátel, mé náhradní rodině. S nimi jsem ještě před dvěma měsíci žil ve sklepě rozbořeného domu. Vzájemně jsme si pomáhali, společně vyráželi na výpravy za jídlem, po nocích pili vlastnoručně vyrobenou pálenku, smáli se a strachovali. Vyprávěl jsem o životě, který se teď už zdál jako sen. Byl jsem tehdy šťastný, jak jen to bylo možné. Téměř deset let to fungovalo, ale pak naši skrýš objevila jedna z těch band, netuším, jak si zrovna tihle říkají, ale nosí masky. Šel jsem ten den k řece, zkusit nachytat ryby, ale nedařilo se mi. Při návratu už stáli mí přátelé u zdi té naší ruiny. Ruce svázané za zády, nazí se třásli strachy. Postavy v maskách stály naproti nim, posmívaly se, mlátily je, užívaly si bezbrannosti svých obětí. A pak jsem uviděl tu ženu. Její oči. Krásné, zelené, pobavené. Oči plné krutosti. Postupně přistoupila ke každému z nich, naklonila se až k uchu, cosi slabě šeptala, a přitom nožem kuchala jejich vnitřnosti. Nemohl jsem nic dělat, bylo jich příliš, zabili by mě taky. Strach mi nedovolil se pohnout, takže jsem schovaný, jen kousek od nich pozoroval tu strašnou popravu a třásl se. Později jsem si mnohokrát vyčítal svou neomluvitelnou zbabělost. Schoulená těla naložili na káru taženou černým koněm a odešli. Vylezl jsem z úkrytu až za tmy, do batohu ve spěchu naházel, co po sobě nechali a snad se mohlo hodit. To bylo vše. Ztratil jsem další rodinu, chybí mi. Všichni. Od té doby jsem nikoho nepotkal a jen bezcílně bloumal po lese, přespával po dávno opuštěných vesnicích a snažil se žít dál. Jako vždycky. Ale tentokrát jsem neměl štěstí, brzy došlo jídlo a já v lovu opravdu nejsem dobrý. Před dvěma týdny jsem onemocněl, přepadla mě silná horečka a zimnice, zápal plic. Přebýval jsem v rozpadlé chatrči a vykašlával vnitřnosti z těla, než mě to alespoň trochu pustilo. Dál už to bylo jen horší a před asi týdnem jsem vlezl do lesa, kde mě nakonec našel Tegan.
„Tělo?“
„Hm?“
„Ty idioti v maskách. Říkají si Tělo. Kanibalové, chtěli tvý kámoše na maso,“ řekl chladně. Tělo. Těla na maso. Udělalo se mi špatně. Bylo jasné, co s mrtvolami přátel udělají, ale bylo lepší na to nemyslet, takový byl svět po Bouři, už přes šedesát let. Teď se mi všechno vracelo. I ten plátek masa s houbami. Neodpověděl jsem a Teganovi to zřejmě nevadilo. „Plejtvání. Svět je plnej bláznů, co?“ řekl potichu. Přeběhl mi mráz po zádech. „Občas někoho z Těla potkám v lese, měli jsme zezačátku pár… setkání, ale už pochopili, že moje maso za ten masakr nestojí,“ usmál se a prsty pravé ruky vytvořil pistol, namířil na mě, pohnul palcem a naznačil výstřel. „Bum,“ usmál se. „Potřebuješ si odpočinout.“
„Nejsem unavený.“
Vstal a beze slova odešel do druhé místnosti. Chvíli jsem se rozmýšlel a pak šel za ním, seděl v křesle a v rukou držel revolver. Pomalu, skoro láskyplně zbraň rozebíral a čistil.
„Velká vzácnost. Dlouho jsem žádnou neviděl,“ řekl jsem, abych ho povzbudil k řeči.
„Moje zlatíčko,“ odpověděl zamyšleně. Víc neřekl.
Sedl jsem si naproti němu do rohu na bednu. Pod stolem ležel můj batoh a jeho obsah vedle něj. Krvavá bota, jen sušší a tmavší, provaz, křesadlo, láhev, noviny, nůž chyběl. Jen nůž. Tegan si mě vůbec nevšímal. Neměl jsem z něj dobrý pocit. Zachránil mě, vyléčil, nakrmil, a přece na něm bylo něco moc divného. Dávno jsem se naučil nevěřit nikomu, obzvlášť ne lidem, kteří tvrdí, že se nemám čeho bát. Nůž si nechal. Dobře, budu na to myslet.
„Pěkná co? Jedna z mála,“ řekl najednou a poklepal na zbraň, jako by si najednou vzpomněl, že chtěl říct víc. Nijak se nesnažil ospravedlnit, že mi prohrabal batoh a ukradl nůž. „Používám jí jen občas. Na lov. Jeden cíl, jedna kulka. Popravdě mi jich už moc nezbylo, ale pořád bych za těch pár nábojů a tuhle krásku dostal malý jmění.“
„Myslím, že i větší. Za zbraň v tomhle stavu, by ti utrhli ruce.“
To ho pobavilo. „To máš pravdu příteli, třeba na pevnosti, tam by mě za ní doslova roztrhali,“ řekl a zasmál se hlubokým hrdelním smíchem.
„Na pevnosti?“
„No na Kraku,“ odpověděl Tegan a podivně si mě prohlédl, „Nikdy jsi neslyšel o pevnosti Krak? Ty jsi z tý vaší krysí díry moc nevylejzal, co?“ Na slově díra si dal obzvlášť záležet. „To je dobře, je lepší bejt zalezlej, venku je nebezpečno. Ale, co jsme… jo, Krak. Takže vážně nevíš, co? Říkají tomu pevnost, ale je to jenom starej hrad. Dřív se to místo jmenovalo úplně jinak, ale před lety ho obsadilo několik lidí a dali mu tohle jméno. Myslim, že to má něco společnýho s krví, nebo hovnama. Na tom vlastně nesejde, no, dneska je to vcelku dobře zajištěný a chráněný město. Soběstačný,“ dodal skoro pohrdavě.
„Tak proč žiješ tady?“ zeptal jsem se na zřejmou otázku, v hlavě mi rezonovalo slovo město, „mohl bys revolver prodat a žít klidně za zdmi pevnosti.“
„Ale příteli, byl bych pěkně blbej, kdybych prodal jednu z mála funkčních zbraní. Alespoň co já vim…“ řekl a chvíli se odmlčel, dokonce přestal čistit zbraň. „Žil jsem na Kraku. Nějakou dobu, ale… no, řekněme, že mám určitý neshody s Velitelem. Navíc, tady se mi líbí. Mívám opravdu… vzrušující život,“ pronesl temně a pak se rozchechtal jako blázen. Bylo to nakažlivé, rozesmál jsem se s ním a oba jsme se řehtali asi pět minut, až mě bolelo břicho a tekly slzy. Já se smál své ubohosti a ze strachu, čemu se smál Tegan jsem netušil. Když nás to přešlo, chtěl jsem vědět víc o té pevnosti.
„Ty jsi opravdu nikdy o pevnosti neslyšel, co? O Cestě.“
„Ne, nikdy. O jaký cestě?“
„Ne o cestě, ale o CESTĚ! To mě poser. A já myslel, že tady v okolí o tom slyšel každej. Odkud jsi to až přišel příteli? Ale, to je jedno. Prostě, pod hradem je celý bludiště chodeb, vedou až daleko do krajiny, nikdo netuší jak daleko, ani kdo je postavil. Museli tam bejt už před Bouřkou. Ty první lidi, co Krak osídlili, byli šílený zvědavostí kam ty chodby vedou a dolů lezly celý výpravy. Zezačátku se vraceli všichni, ale čím víc lidí tam chodilo, tím míň se jich vracelo. Jako by tam dole něco probudili. Haha, strašidla. Začalo se vyprávět o stínech, o příšerách, kolovaly povídačky o mrtvolách, co chodí chodbama. Lidi slýchali hlasy. Prostě, během let se napovídalo o pevnosti ledacos, ale nejvíc se uchytila legenda o Cestě. Že ten, kdo projde bludištěm, najde Ráj, lepší místo, místo uvnitř Země plný medu, strdí a těhle sraček. Lidi potřebujou pohádky, aby se necejtili tak strašně v prdeli.“ Tegan se škodolibě zakřenil.
Nevěří tomu. „Co podle tebe žije pod Krakem?“
„Strašidlo,“ odpověděl vesele. „Nějaká vobluda. Démon. Mutant. Nevim, každej ti řekne něco jinýho. Historky a kecy. Já nevim o nic víc. Hrad je plnej bláznů, všude je plno magorů. Po válce se staly mnohem divnější věci. Víš, jak teď vypadá Norsko, co? Znáš Norsko? Ještě na Kraku mi jeden chlápek říkal, že na severu-“
„Co ta Cesta, stále to lidi zkouší?“ přerušil jsem ho, Norsko mě nezajímalo, Krak byl mnohem blíž. Zajímavý příslib nového domova. Město. Ale ta věc s Cestou mi tam nezapadala. Znělo to opravdu jen jako historka. Jenže, nakolik ovlivňuje životy obyvatel?
„Hmm, zaujalo tě to, co?“ řekl a roztáhl úsměv jako dvě dýky hroty od sebe. „Nejsi sám příteli, vždycky když se rozsvítí Světlo, každej rok přiláká do pevnosti hodně lidí, co chtějí zkusit štěstí. Jako můry. Idioti,“ dodal pohrdavě a začal pomalu skládat dohromady jednotlivé díly rozloženého revolveru.
„Světlo?“
„Ne, ty o tom opravdu nic nevíš. Posledních čtyřicet let se několikrát do roka rozsvítí Světlo u vstupu do bludiště. Nikdy se nepodařilo zjistit odkud je napájený, hah. No, a tohle Světlo láká lidi…no, jako ty můry, jak jsem říkal. Věřej tomu, že tehdy můžeš chodbama projít. Ale já nejsem blázen, určitě ne takovej, abych dobrovolně šel do bludiště. Pravda, občas se někdo vrátí, jenže totálně šílenej a zabije se. Dřív nebo později. Někdy i někoho dalšího, nejčastěji všechno dohromady. A abych ti ušetřil otázku, netušim, co se tam dole děje. Ty, co se vrátí, blábolej nesmysly, oživlý mrtvoly, démoni a podobný hovna. Kvůli bludišti byl dřív Krak peklo, děly se tam hrozný věci, ale dneska je to už všechno pryč. Velitel, i když je to kokot, drží lidi z města na uzdě, a kdo chce, je mu povolený jít dolů, pokud svítí Světlo. A oni choděj, vždycky. Teda, ne lidi z města, ty ví svý, ale cizáci. O Kraku už slyšel kde kdo,“ zamyslel se a dodal, „kromě tebe teda, co? No, oni vlastně ty povídačky o příšerách z podzemí odradí spoustu banditů, dost blbejch na to, aby zaútočili na pevnost. Spokojený jsou tak nějak všichni,“ zakončil a stejně tak dočistil zbraň. Poslední součástka zapadla na své místo.
Kousek od místa, kde jsem seděl, se ozvalo slabé škrábání. Mohla to být myš, jenže Tegan ztuhl, jen na vteřinu. Že by se zrovna on bál myší?
„Je pozdě. Ráno mi s něčím pomůžeš. Neboj, nebudu tě přetěžovat, ale pomoc se mi hodí. Jdi si lehnout,“ řekl a přistoupil ke mně ve vší své velikosti s revolverem v ruce. Teprve teď se na mě podíval a mně se jeho pohled vůbec nelíbil. Nehodlal jsem se dohadovat, pistole sice nebyla nabitá, ale jeho postoj to nepřipouštěl. Zavřel za mnou dveře, zvuk závory se neozval. Lehl jsem si do postele a uvažoval. Zachránil mě, uvařil jídlo, obvázal mi a vyčistil rány. Jenže, ten chlad, co z něj jde, můj nůž zmizel, podivné dvojsmysly a to škrábání. Hrnce a pánve. Pach hnijícího masa a staré krve. A škrábání. Dnes mě nezavřel, mohl jsem klidně odejít do lesa a zmizet. Jenže kam? Stejně by mě našel, kdyby chtěl a pak s mým kulháním… Hlava plná myšlenek o městu a jeho tajemstvích mi ztěžkla a já usnul.
Hned po probuzení jsem ucítil těžký železný okov na noze. Řetěz z něj vedl ke konstrukci postele, musel pod ní být celou dobu. Ten hajzl! Zkusil jsem za řetěz několikrát škubnout, ale byl napevno. Tegan nebyl člověk, který by dělal věci napůl. Dveře se otevřeli.
„Ah, už vzhůru, co? Jak jsem říkal včera, s něčím mi pomůžeš. Pojď, ukážu ti tvůj nový domov příteli, vydrž,“ vkolébal se do místnosti, chytil mě mohutnou prackou a svázal ruce. Nasadil mi obojek, připnul vodítko a přivázal ho k čelu postele. „Včera jsme si moc pěkně popovídali. Jenže ty jsi jí slyšel,“ řekl skoro s lítostí v hlase, „chtěl jsem ti dát ještě chvíli čas, ale něco mi říkalo, že se pokusíš zdrhnout,“ usmál se na mě a odepnul okov, „ale to tebe vůbec nenapadlo, co? No, tak pojď, společnost mi tu vždycky trochu chyběla. Ona toho moc nenamluví.“
Vůbec jsem nechápal, o kom mluví, ale nezmohl jsem se na slovo. Soustředit se, přijde správná chvíle. Chytil vodítko, škubl, bolestivě jsem spadl z postele na kolena. Skoro mě dotáhl do vedlejší místnosti, než se mi povedlo vyškrábat na nohy. V podlaze nahmatal skryté madlo a otevřel poklop, přistrčil mě k němu. Opravdu bych měl být všímavější, pokud k tomu ještě někdy naskytne příležitost. Díra za poklopem, teď mi došel jeho včerejší důraz na slovo díra. Byla tam tmavá, nahrubo vyhrabaná místnost. Malá a hluboká. Naklonil jsem se a zespod na mě zíraly vyděšené oči. Patřily dívce, sotva osmnáctileté, možná mladší. Kolem ní byla hromada kostí, převážně zvířecích, ale i jiných, nápadně velkých. Teganova tlapa mi zezadu dopadla na krk, odepl vodítko a máchl před sebe. Znamenalo to: do díry! Na to jsem čekal. Taková možnost bude jen jedna. Je to tady. Jakmile jsem za sebou ucítil pohyb, stačilo jen lehce uhnout stranou. Obří ruka se natáhla, aby mě srazila dolů, minula, sklouzla mi po rameni a Tegan ztratil rovnováhu vahou vlastního těla. Padl jsem na zem a z boku jsem ho nakopl do levého kolene, levou nohou. Zranění na stejné noze, úplně jsem na to v té chvíli zapomněl. Oba jsme zakřičeli, v jeho koleni prasklo a Tegan se skácel do díry. Po cestě si ještě dal hlavou o okraj podlahy. Dívka s výkřikem uskočila a bezvládné tělo dopadlo do prachu a kostí vedle ní. Chvíli jsme se na sebe dívali. Ona volná, ale stále uvězněná v díře a já svázaný, ale nahoře v bezpečí. Dolů nevedly žádné schody, ani žebřík.
„Někde nahoře musí být žebřík, rápido, než se probudí,“ zavelela dívka, měla moc hezký hlas.
Uvnitř nebyl. Vyběhl jsem ven, bylo jasno, krásný sluneční den. Světlo mě na okamžik oslepilo. Několik metrů před vchodem stála kůlna a vedle záhony s alejí ještě malých ovocných stromů. Večer to vůbec nebylo vidět. Žebřík byl zavěšený zvenku kůlny. Chvíli mi trvalo, než jsem ho se svázanýma rukama dokázal sundat z háků a dotáhnout k poklopu. Neohrabaně jsem ho spustil dolů, dívka vylezla, rychle žebřík vytáhla a směrem do sklepení zakřičela: „Hijo de puta, cerdo, pobre mierda!“ vychrlila ze sebe vodopád nadávek v jednom ze starých jazyků, několikrát plivla a zabouchla poklop. Okamžitě vstala a začala divoce pobíhat po srubu. Nakonec vyběhla ven, zarazila se na trávě, rozpřáhla ruce k nebi a zakřičela krásným sytým tónem. Rozběhla se nazpět do domu a otevřela jednu ze dvou skříní. Visely v ní řetězy s háky, lana a sady nejrůznějších nožů. Všechny nástroje vypadaly, jako by je dělal pračlověk, to mě utvrdilo, že je vyráběl Tegan. Dívka popadla jeden nůž a vykročila ke mně. Byl jsem stále polonahý a svázaný. Obojek na krku.
„Jdeš mě rozvázat, že jo?“ vychrlil jsem první blbost, co mě napadla.
„Si,“ řekla a přeřízla provaz. Pak mě obešla, strčila ruku pod obojek, až mě přidusila a ucítil jsem tupou stranu nože na zátylku. Obojek spadl na zem. „No más esclavitud.“
„Promiň, ale nerozumím ti.“
„Už nejsme otroci,“ řekla a usmála se. Byla strašně hubená, plná modřin a škrábanců. Dlouhé mastné vlasy stažené kusem provazu. Na smrt bílá, ale když se usmála, vypadal mile i přes všechna zranění. Pod námi se ozval hrozný výkřik a rány. Úsměv z její tváře zmizel. Naklonil jsem se k poklopu, ale zarazila mě. „No, no! To nesmíš! Ať tam shnije, bastardo!“ začala mnou cloumat a vykřikovala další a další nadávky, alespoň podle toho, jak ta slova vyslovovala.
„To je v pořádku, slyšíš?“ Položil jsem jí ruce na ramena. „V pořádku. Nedostane se nahoru, je to moc hluboký, postavil to tak. Ty to víš nejlíp.“
To jsem možná neměl říkat, zbledla ještě víc a rozbrečela se. Objal jsem jí. Smrděla, hrozně, z díry asi moc nevycházela. Její vlasy lepily a třely se mi o tvář, přesto mi bylo příjemně. Znal jsem tu dívku sotva čtvrt hodiny, ale byl jsem rád, že je v pořádku. Silně se mě držela a já jí hladil, přerušil nás až další Teganův výkřik.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.
„Tulsi.“
„Dobře Tulsi. Teď si vezmi támhle z postele deku a dej si jí ven, někam na sluníčko. Běž si užít krásnej den, počkej tam na mě. Já za chvíli přijdu.“
Chvíli si mě prohlížela a pak prostě vzala deku a vyšla ven, zamířila ke kůlně a ustlala si přímo mezi záhony. Začala otrhávat hrachové lusky. Zavřel jsem vchodové dveře. Takže teď ty, příteli.
Oblékl jsem se a otevřel poklop. Zespod přilétla kost a zasáhla mě do ramene. Trochu jsem uhnul od otvoru, abych Teganovi nedal šanci se znovu trefit.
„Oba vás zabiju! Rozpářu vás jako prasata,“ křičel ten ubožák dole a jistě toho byl schopný, ale teď už to byly jen výhrůžky. Nemohl se dostat nahoru, kopal opravdu hluboko.
„Proč jsi mě zachránil, když jsi měl v plánu… co vlastně? Hm? Sežrat nás?!“ vykřikl jsem.
„Chcípnete! Nachčiju na vaše mrtvoly!“
„Drž už hubu a odpověz!“ vykřikl jsem v návalu vzteku, napůl nakloněný do otvoru. Ani tak na mě nemohl dosáhnout, ale vystavil jsem se další možné ráně kostí. Neudělal nic. Místo útoku se uklidnil. To bylo ještě víc zneklidňující. Zase ten hnusný úsměv. Dva nože. Na čele tepající žíly.
„Ale já tě přece nechtěl zabít, příteli. Naopak, za pomoci vás dvou jsem chtěl tvořit nový život,“ řekl a složil obličej do strašného šklebu, nechtěl jsem se ani domýšlet, co měl s námi v plánu. Ale on mi to řekl. „Ta maskovaná parta, no ta, co vykuchala tu tvojí rodinku, nebo co, víš ne?“ Posmíval se mi a já se ani nehnul, nebudu mu dávat další důvod k radosti. Teď už ne, je v pasti. „No prostě, byli to amatéři. Zvířata po Bouřce pěkně zdivočely. Je těžký něco kloudnýho ulovit, natož ochočit, ale lidi. Hmm, těch je sice málo, ale ochočit se daj snadno. Tak jsem si řekl, že si udělám lidský stádečko. Víš, pro radost, a abych měl aspoň jednou tejdně maso.“
Teprve teď mi došla celá ta hrůza, opravdu nás nechtěl zabít, ani sníst, alespoň zatím ne. „Chtěl jsi nás chovat jako dobytek? Jak jen… to snad…“ došla mi slova.
„Tak, přesně tak. Zezačátku by to moc neneslo, ale za pár let… Trochu bych rozšířil svojí skromnou farmu, jenže jsem neměl samečka k samičce. Jasně, mohl jsem prvních pár parchantů tý čubce udělat sám, to jó, co? Ale to už by bylo trochu divný, co? Jíst vlastní parchanty, co?“ začal se smát, až propadl v hysterický jásot a musel si sednout. Ztuhl a zadíval se na mě. „A pak jsi přišel ty. Měl jsem takovou radost a tys přitom všechno posral…“ Hlas se mu zlomil.
Konečne jsi to pochopil. Zabouchl jsem poklop a vyšel ven, už mi to stačilo.
Tulsi ležela na dece za kůlnou a dívala se do korun stromů. Teplý vzduch jimi šuměl, tráva příjemně chladila do bosých nohou. Střecha kůlny byla pokrytá solárními panely a u zadní stěny byla baterie. Odsud tedy bral elektřinu do světel, kabel musel vést pod zemí. Tegan, muž mnoha talentů, to se mu muselo uznat. Lehl jsem si vedle Tulsi a chvíli se s ní díval na stromy a na nebe.
„Jak dlouho tady jsi?“ prolomil jsem mlčení.
„Od tý doby, co on, asi rok, možná dýl.“
„Přišla jsi s ním?“
„Nechci o tom mluvit.“
„Víš, co s tebou… s námi měl v plánu?“
„No.“
„Chceš to vědět?“
„No.“
A mlčeli jsme dál. Opřel jsem se o lokty a koukal na srub. Bylo to malé stavení, ale pro dva by stačilo bohatě. Je tu zahrada a mladé stromy. Dokonce elektřina. V předchozím domově jsme elektřinu nikdy neměli. Nikde tu nebyla kadibudka. Tegan zřejmě chodil do lesa. Hm, medvěd.
„Když se uvnitř uklidí, vyvětrá ten smrad, trochu vyspraví střecha a… vymete sklep… nebude to špatný místo k životu,“ řekl jsem a příjemně si užil něco takového říct. Místo k životu. Dívka mě okamžitě vrátila do reality.
„Que?!“ vykřikla Tulsi, „zbláznil ses? Ty tady chceš žít? Loco!“
„Já myslel, že mi oba… nemáme kam jít a…“
„Já mám kam jít, a i kdybych neměla, tak tady stejně nezůstanu.“
„Máš? A kam?“
„Na Krak, do pevnosti. Žije tam můj otec,“ rozplakala se. „Musí si myslet, že jsem mrtvá. Chci zpátky domů, prosím, pojď semnou…“ Zarazila se, jen slzy tekly dál, lehce naklonila hlavu na stranu. „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Jovian.“
„Divný jméno. Nelíbí se mi. Budu ti říkat Jovi.“ Lepší než příteli. „Pojď semnou Jovi, prosím. Tady tě nečeká nic dobrýho. Confía en mi.“
„Co je to za řeč?“
„Španělština. Moji předci byli Španělé. Pocházím z Barcelony, seňor,“ řekla se strojenou vážností. „Corida, paella,“ vykřikla a zasmála se. Bylo neuvěřitelné, jak dokázala měnit nálady mrknutím oka. „Lidi už nepoužívají starý jazyky, ale táta je hrdej. Říká, že to máme v krvi a nesmíme zapomínat na minulost. Nikoho starý nářečí nezajímají, ale mně se to líbí. Zní to tak… tak plně. Mierda hombre.“
Nějakým zvláštním způsobem mě ta dívka dostala, bylo mi v její společnosti příjemně. Nakonec měla pravdu, Teganova stopa bylo moc silná, nikdy bych se tu necítil jako doma. A pak, určitě bude bezpečněji za zdmi hradu, než tady. Alespoň doufám. Ta Cesta.
„Jak je Krak daleko?“ zeptal jsem se a jí se znatelně ulevilo.
„Asi tři dny cesty. Zvládneš to?“
„Jestli já to zvládnu?“ Nakrčil jsem čelo. Ta holka se mi snad zdá, asi vypadám opravdu zuboženě. Ale ona na tom nebyla o nic líp. „Jasně, že to zvládnu děvče a ty?“
„Já teď už zvládnu všechno,“ řekla a vyskočila na nohy. Vyrazila ke srubu, ale pak se zarazila, otočila se. „Jovi, mohl bys tam jí ty? Někde tam budou moje věci, doufám. Měla jsem černej vak, když jsme přišli, takovej pytel a nějaký oblečení. Já… nechci už dovnitř.“
Nic jsem neřekl, jen jí pohladil po zádech a šel. Nejprve jsem posbíral svoje věci. Našel obě boty a nasadil si je. Přeci jen se mi líp našlapovalo na zraněnou nohu v botě. V krvavé roztrhané botě. Protože v batohu nebylo skoro nic, vešla se ještě deka z křesla, obvazy a jeden ze zásoby Teganových nožů z první skříně. Ten svůj jsem nenašel. Čert ví, co s ním udělal. Ale tenhle byl dobrý, oproti jiným si s ním dal alespoň nějakou práci. Ty další byly jen naostřené kusy železa. Vzal bych si i nějaké oblečení, ale vzhledem k jeho obřím rozměrům by mi padlo asi jako stan. Ještě nějakou dobu musím vydržet se svými hadry. Otevřel jsem druhou skříň. Vypadlo na mě několik starých kuchařek. Na přebalech byly fotografie jídel na krásných zdobených talířích a veselí lidé v pestrém oblečení. Záblesk minulosti. Ve spodní polici byl černý vak, Tulsin vak a v něm oblečení, zrcátko a několik dalších drobností. Přišla sem s Teganem, proč? No, na to bude čas později. Na truhle byl prorezlý zámek, ale rychle se mi ho podařilo zlomit. Uvnitř byly samé cetky, omlácené hračky a mince, ale hlavně několik krabiček a v nich náboje. Spočítal jsem je a hvízdnul, přes padesát. Kde k tomu ten chlap přišel? Tolik nábojů pohromadě člověk nevidí každý den, někdy ani za celý život. Žije si v chatce v lese, a přitom je to boháč. Všechny krabičky skončily v batohu, ale revolver nikde nebyl. Napadlo mě, že ho má u sebe, ale to by na mě vystřelil, neházel by kosti. Ne, nevzal si ho na mé ranní probuzení, příliš si věřil. Hledal jsem v obou místnostech, ale nic jsem neobjevil. Zastavil jsem se na poklopu a přemýšlel, zrak mi padl na křeslo. Trefa, revolver byl zasunutý ve škvíře na boku. Nabil jsem ho. Tegan pod podlahou cosi vykřikoval a smál se. Ten sráč by zasloužil kulku. Ale ne, celý svět se topí v násilí, můj život je jím prosycený. Bylo toho dost. Škoda si s ním špinit ruce, z díry neuteče a do hnoje je škoda nábojů. Vykopal si vlastní hrob. Ještě jsem naplnil dvě lahve vodou z kanystrů, popadl batohy a vyšel ven.
Tulsi tam stála, u nohou jí ležel košík plný zeleniny a ovoce ze záhonů a složená deka. V ruce držela napůl plnou skleněnou lahev a v ní hadr. Kůlna byla otevřená. Visel tam na háku stažený srnec, pod ním velký stůl potřený zaschlou krví. O stěny se opíralo nejrůznější zemědělské náčiní a džbány, úplně vzadu byl malý koňský povoz.
„Koně snědl jako prvního,“ objasnila mi Tulsi chladně. „V mym vaku je úplně vespod taková malá kapsa.“
Chvíli jsem hledal a opravdu tam byla. Ukrývala krabičku zápalek, vystlané papírem, aby nechrastily. Chytrá holka.
„Moc pěkný, kdes je vzala?“
„Ukradla doma,“ řekla a pomalu mi je vytáhla z rukou.
Dřepla si, odložila lahev a roztřesenýma rukama napoprvé škrtla. Zapálila hadr a obloukem hodila lahev na střechu srubu. Strašlivě při tom zaječela a střecha, jakoby tím výkřikem, okamžitě vzplála. Nebylo co říct. Mohl jsem jí zastavit, vytrhnout lahev, vylít jí, ale neudělal jsem nic. Nechtěl jsem. Já tu byl jen pět dní, a ona? Tohle Teganovi dlužila. Měla na to právo. Dívali jsme se, jak se oheň šíří. Byl čas odejít.
„Pojď, půjdeme.“
„Kousek odsud je řeka, chci se umýt,“ řekla a vydala se tím směrem, košík přikrytý dekou v ruce. Nechala mě nést vak, ani jsem nevzdechl. Opustili jsme Teganovu část lesa. Plameny stoupaly k nebi. Sbohem příteli.
Chladná voda v řece do nás vlila nový život. Nazí jsme si užívali její proudění, a co chvíli z ní pili. Ještě nebylo ani poledne a už bylo horko, měl jsem hroznou žízeň, jako bych nepil snad měsíc.
„Táta říkal, že před Bouří byla voda v řekách tak špinavá, že se pít nedala.“
„Kolik ti je Tulsi?“
„Šestnáct a tobě?“
„Myslím, že kolem třiceti.“
„Ty to nevíš?“
„Nikdy jsem si to nehlídal,“ odpověděl jsem a byla to pravda. Po Bouři se změnilo víc věcí než jen voda v řekách. Na něčem už prostě nezáleželo. „Dřív bylo všechno jinak. Posrali jsme to. Jako lidi.“
„Hm, asi jo.“
Vyprali jsme si oblečení a nechali ho uschnout na kameni, jen krev z boty nechtěla pustit. Tulsi mi opatrně omyla zranění na noze a obvázala čistým obvazem. Rána na hlavě už obvaz nepotřebovala. Sama byla posetá jizvami. Nechápu, jak mohla přežít tak dlouho. Třeba mi to někdy bude chtít vyprávět. Jakmile oblečení uschnulo, oblékli jsme se, v trávě u řeky najedli a vyrazili na cestu k pevnosti. Už nechci žádná další překvapení. Jen klidně dojít do města a konečně si odpočinout. Alespoň chvíli, pro začátek.