Pevnost
Část V.
Světla v chodbě svítila, ozařovala i kruhovou místnost na konci a masivní dřevěný sloup uprostřed. Byl pokrytý vyrytými jmény, iniciály a nejrůznějšími symboly. Některé z nich musely být stovky let staré. Tady už jsem byl, před několika hodinami, když jsem se rozběhl za Tulsi. Tady poprvé promluvil ten hlas a teď zase, ale zněl najednou jinak. Zůstala v něm arogance a posměch, ale objevila se slušnost, ačkoliv strojená.
„Vítej v mém skromném příbytku,“ promlouval hlas za mým uchem. Nesnažil jsem se otočit, věděl jsem už, že tam nikdo nebude. „Jaké milé překvapení. Poslední skupina dopadla nedobře. Bohužel. Ale ty myslíš, že budeš jiný, že?“ zeptal se a mě neušla ta škodolibost. „Hm, možná budeš, možná budeš. Máš odhodlaný pohled, a přitom tě sem přivedla zoufalost. Odhodlaný a zoufalý, to mám rád,“ dodal Démon slizce. “Budiž Joviane.“ Zná mé jméno. „Následuj tmu,“ řekl hlas teatrálně a utichl.
Světla v místnosti zhasla, zůstalo svítit jen jediné u východu z katakomb. Ještě je čas odejít. Jenže, to nejde. Následovat tmu. Kužel světla svítilny od Moxie ukazoval cestu a já vykročil za dřevěný sloup, do neznáma.
Široká chodba vedla stále dál a kolem vládlo tíživé ticho a tma. A vlhko. Malé pramínky vody stékaly po hrubých kamenech, otesaných spíš věkem než lidskou rukou a řinuly se dolů chodbou, až k rozcestí. Tam potůček mizel v průrvě mezi kameny. Stál jsem před třemi cestami. Za zády se mi ozvalo šplouchání. Jako když někdo jde bosý mokrou ulicí a pak se rozeběhne. Jakmile jsem se otočil, zvuk utichl. Po rameni mi cosi přejelo, trhl jsem sebou a uklouzl po vlhké kamenné podlaze. Hlas se rozesmál, byl teď všude kolem. Byl to smích člověka, musel být, zněl ostře a povýšeně. Jeho majitel se opravdu dobře bavil. Tohle ti nedopřeju. Vstal jsem a vydal se rovně, na dalším rozcestí doleva. Cesta končila zdí, vrátil jsem se tedy na rozcestí, šel rovně a po pár krocích jsem stál na křižovatce se stoupající chodbou, po levé straně. Byl jsem zpátky u východu.
Musely uplynout hodiny, od chvíle, co jsem vstoupil, ale bylo mi jasné, že je to nesmysl. Ve tmě plyne čas jinak. Moxie říkala, že svítilna vydrží dvě hodiny a stále svítila, i když už slaběji. Bloudil jsem po dalších křižovatkách a vracel se ze slepých uliček. Minotauros mě dostal. Nakonec se mi zdálo, že jsem přišel na určitý systém rozložení chodem, ale bylo těžko posoudit. Všechny cesty vypadaly stejně. Každou chvíli se za mnou ozvaly kroky, škrábání na stěny a tichý šeptající hlas. Nerozuměl jsem, co říká, ale jeho monotónnost a neustálé opakování podivných frází mi nahánělo hrůzu. Všude kolem navíc ležela těžká, sladká vůně. Zpočátku to byl jen slabý závan, ale teď jsem skoro viděl, jak se mi line u nohou. Byla stále silnější, hlas nepřestával opakovat svůj podivný monolog a chodba se zúžila. Dělalo se mi zle. Stěny pokrývalo starodávné vyryté písmem. Možná mě varují vzkazy dávno mrtvých lidí, kteří sem vkročili po Bouři najít bohatství, nebo úkryt a našli jen smrt.
Zase bylo úplné ticho, jen ozvěna mých kroků. Baterka už znatelně pohasla. Přemýšlel jsem, jak daleko se Tulsi mohla dostat, když podlaha pode mnou zmizela a já šlápl do prázdna. Noha mi sklouzla přes okraj a hrudníkem jsem tvrdě dopadl na druhou stranu otvoru. Půlka těla mi visela dolů, kamsi do černé tmy a já se držel, vzepřený na loktech. Baterka odletěla na druhou stranu díry. Ohlédl jsem se dolů a spatřil tam dole ve tmě několik lesknoucích očí. Někdo mě za nohy začal tahat dolů a já kopal kolem sebe, ale mým úderům nic nekladlo odpor, jen vzduch. Ať už tam bylo cokoliv, nevydalo to po celou dobu jediný zvuk. Sevření povolilo a povedlo se mi vyškrábat nahoru. Hluboce jsem oddychoval, bylo mi zle z té sladké vůně, pálily mě z ní oči a zase se ozýval šepot. Jako modlitba za mrtvého. Sebral jsem svítilnu a pokračoval dál, s dojmem, že tohle zdaleka není to nejhorší, co by mě tady mohlo potkat.
Křižovatky zmizely a chodba vyústila do nevelké místnosti, ozářené špinavým světlem, zapuštěným do stropu. I Démon odněkud bral elektřinu. Jakmile jsem vstoupil, pod nohama mi pištivě proběhla krysa a zmizela v prasklině ve zdi. Na druhé straně byly dveře, nalevo od nich výklenek s železným ozubeným kolem a místo nábytku tady ležely kosti. Nasládlou vůni vystřídal hnilobný smrad. Ve výklenku vedle kola se choulila mrtvola. Tenhle byl čerstvý, ale nebyl to kovář, ani Tulsi. Určitě jeden z nebožáků z poslední výzvy, dva týdny by jeho stavu odpovídaly. Pomalu se roztékal a hroutil do sebe. Vlhkost a chlad katakomb trochu napomohly tělo zachovat, ale krysy už na těle vesele hodovaly. Celé břicho měl rozhryzané a vnitřnosti v cárech vytažené. Nohy natažené do místnosti měl rozdrcené. Co se mu mohlo stát? Vyhýbal jsem se kostem, našlapoval na volná místa a postupoval pomalu ke dveřím. U ucha mi promluvil už známý hlas, cítil jsem jeho dech.
„Líbila se ti procházka Joviane?“ zeptal se.
„Ne, nelíbila. Kdo jsi?“ Zkusil jsem to, i když mi bylo jasné, že neodpoví.
„Nelíbila? To mě mrzí,“ řekl pobaveně. Nemrzelo ho to ani trochu. „Co takhle malou hádanku, hm? Snadnou, jen tak pro pobavení. Co říkáš?“ zeptal se hlas a nečekal na odpověď, on tady rozhodoval, náhle zněl všude. „Poslouchej. Každý je na tom závislý. Zdravě či nezdravě, to nelze říct. Jen trocha nestačí, musíš mít víc. Chvilinku bez toho vydržet smíš, avšak ne hodinu, ale to víš,“ odříkal hlas nechutně afektovaným hlasem, jako dítě.
„Voda!“ vyhrkl jsem zbrkle a okamžitě mi došlo, jaká blbost mi vypadla z pusy.
Smích zaduněl místností, vyletěl chodbou a vracel se ozvěnou.
„Takovou hloupost jsem ještě neslyšel. Voda! Nevydržíš hodinu bez vody Joviane?“ posmíval se mi. „Moc mě to mrzí. Nu, možná budeš mít příležitost se napít, ačkoliv…“ nedořekl hlas a utichl, cosi nade mnou cvaklo.
Zamnou se ozvala rána, vchod, kterým jsem přišel se zavřel. Zdi místnosti se začaly slabě chvět a železné kolo se dalo do pohybu. Tiché, temné hučení. Podíval jsem se na strop, světlo bylo náhle mnohem blíž a pomalu klesalo, můj životní prostor se neúprosně zmenšoval. Světlo zablikalo a zhaslo, strop se ale sunul dál. Baterka už téměř nesvítila, ale bez ní bych neviděl vůbec nic. Několikrát jsem ramenem silně vrazil do dveří, ale ani se nepohnuly. Přihnal jsem se k ozubenému kolu a mezi něj a podlahu, ve které mizelo, strčil velkou stehenní kost, ležící vedle, ta praskla a rozpadla se na prach. Zkusil jsem další, ale stalo se to samé. Podíval jsem se na meč. No co, i tohle je boj. Vrazil jsem meč pod kolo, zaskřípělo, ostří se prohnulo a prasklo. Kolo meč rozmačkalo jako papír, zmizel v podlaze. Strop postupoval nerušeně dál, dotkl se vrcholku mé hlavy. Sklonil jsem se a v podřepu doběhl ke vchodu, kterým jsem přišel. Snažil jsem se nahmatat nějaký vystouplý kámen, kliku nebo otvor. Nic. Na dveře se ozvalo zabušení, přelétl jsem místností, jak nejrychleji to šlo a zabral za kliku. Zamčeno. Ozval se smích.
„Sbohem Joviane, vkládal jsem v tebe větší naděje.“
Strop už byl asi jen metr nad zemí, po čtyřech jsem se doplazil k výklenku s kolem. Poslední možnost. Snažil jsem se vyhodit hnijící mrtvolu a zabrat její úkryt. Už chápu, co se mu stalo. Byl zaklíněný v mechanismu, stejně jako já tady hledal bezpečí. V posledních vteřinách jsem se nasoukal do mezery mezi kolem a zdí. Musel jsem obejmout ten hnijící pytel masa, přitisknout se k němu. Šlapal jsem v jeho střevech. To už můj žaludek nevydržel, když se strop spojil s podlahou, ještě jsem zvracel. Cítil jsem na zádech studený hrubý kámen. Hrobka i s nebožtíkem. Nebylo kam utéct. Kolo se zastavilo a bylo ticho. Mohl jsem se pohnout sotva o několik centimetrů. Výpary z mrtvého těla mě obklopily a já cítil, jak mě opouští vědomí. NE! Narovnal jsem se v nohou a praštil se do hlavy, jen trochu, ale na vzpamatování to stačilo. Takhle to neskončí. Šátral jsem prsty za zády mrtvého, chtěl jsem ho prohledat. Nic u sebe neměl, alespoň nic, co by mi teď zachránilo život, ale ve stěně za ním byly dva otvory. Nebyly hluboké, na konci každého z nich chladné madlo. Zatáhl jsem za jedno z nich, ale nic se nestalo. Zkusil jsem druhé, zase bez odezvy. Strčil jsem obě ruce do otvorů a odvráceným obličejem se přitiskl k mrtvé, hnijící tváři. Dávil jsem se a současně tlačil na madla, ta se pohnula, v podlaze cvaklo a já se propadl. Poslední, co jsem viděl, než se za mnou zavřela vodní hladina, byl můj hnijící společník ozářený svítilnou, napůl nakloněný do otvoru v podlaze. Vypadalo to, jako když mi mává.
Říkal, že brzy možná budu mít příležitost se napít. Opravdu zvrácený smysl pro humor. Podzemní řeka mě unášela a já se řádně nalokal. Proud byl silný a smýkal mnou po stěnách, ostré kameny mi rozdíraly oblečení a kůži pod ním. Zachytil jsem se ostrého výčnělku, ale proud mě okamžitě strhl, a ještě jsem si ruku poranil. Byl jsem jako hadrová panenka vlečen tmou. Těžká neprůstřelná vesta mě neúprosně táhla ke dnu, a tak jsem se z ní vyvlékl, hned se plavalo o něco lépe. Voda se po chvíli zklidnila, zachytil jsem se stěny a poslepu podél ní postupoval dál, dokud jsem břichem nenarazil na kámen. Vydrápal jsem se na něj a kašlal vodu. Alespoň mě voda umyla, ale pach hniloby a smrti jsem stále cítil, jako by sem mrtvola doplavala semnou. Svítilnu jsem ztratil kdesi ve vodě. Nebýt napumpovaný adrenalinem, jistě bych se třásl zimou, podzemním korytem skučel vítr. Někam ústí. Snad na povrch? Co teď? Plavat dál? Zašátral jsem na kameni pod sebou a vedle objevil další a další. Stezka nad řekou mizela v úzkém tunelu. Vsoukal jsem se do něj a plazil se snad celé hodiny, hučení vody dávno zmizelo. Celé tělo mě námahou pálilo, pot štípal do očí a tunel nekončil.
Ve tmě přede mnou se ozvalo zaškrábání. Něco bylo stále blíž. Vlhce se to dotklo mých natažených rukou. Výkřik zaniknul v temnotě. Ostré zuby trhaly maso na hřbetu mé levé ruky a já tou druhou popadl krysu a zmáčkl, jak nejsilněji jsem dokázal. Krysa zapištěla, vysmýkla se mi a přes hlavu, po krku, se vrhla dál po těle. Proklouzla kolem a zmizela. Ruka mi pulsovala bolestí, ale nezbývalo než pokračovat.
Tunel končil dlouhým širokým prostorem, na konci byl zrezivělý žebřík. Jeho příčky úpěly a kov praskal, jak jsem stoupal nahoru, ale vydržel. Kam až mě řeka mohla zanést? Z myšlenek mě vytrhl náraz do hlavy, byl jsem nahoře. Neviděl jsem, co je nade mnou, ale po chvíli hledání, jsem na dřevěném poklopu našel západku a odrazil ji. Otevřel jsem víko a do tunelu se vlilo hřejivé světlo. Nikdo se na mě nevrhl, bylo ticho, tak jsem vylezl ven.
Nasládlá vůně se vrátila, velmi intenzivně. Hlava se mi začala motat a já se zesláblý potácel ke krbu, kde kupodivu hořel oheň. Chvíli jsem si hřál ruce a pak se svalil do starého roztrhaného křesla naproti. Vypadalo, jako by si o něj brousila drápy kočka, velká kočka. Žádný další nábytek tu nebyl, voda ze mě odkapávala a já si všiml třech dveří za mými zády. Vstal jsem a všechny zkusil. Samozřejmě zamčeno. Vrátil jsem se do křesla, nohy se mi podlamovaly slabostí. Polena v ohni praskala, vzduch smrděl. Unavený… tak strašně unavený. Hlavou mi vyskakovaly vzpomínky, jako když blesk na okamžik prosvítí noční krajinu. Nedařilo se mi držet oči otevřené a na chvíli jsem usnul.
Probudil mě hlas. „Výborně Joviane, výborně,“ řekl z krbu. „Omlouvám se, že tě ruším, ale tvůj odpočinek skončil. Překvapils mě, jen škoda toho meče,“ předl a začal se pochechtávat. Stále jsem byl jako omámený, ale energie se mi pomalu navracela. Ten hlas naplňoval nenávistí. Přesunul se z krbu k mému uchu. Zavanul, jak promluvil. „Jsi celý promočený. Pojď, pojď se převléct chlapče, bylo by smutné, kdybys téměř u konce zemřel na podchlazení,“ odříkával medově a pomalu se vzdaloval ke dveřím. Opravdu jsem se třásl, zimou, ale i vztekem. Nevěřit mu ani slovo.Tohle není konec.
Několik kamenů ve zdech se rozzářilo, náhle bylo jasno jako ve dne. Nic takového jsem v životě neviděl. Svítící kámen nevydával žádné teplo, jen zářil příjemným žlutým světlem. Prostřední dveře vrzly a otevřely se. Za nimi byla malá místnost s židlí. A na ní úplně nové oblečení. Košile, krátký kabát a černé kalhoty. Pod židlí stály boty, takové, jaké jsem vídal jen na stránkách předválečných časopisů. Oblečení vonělo, tak nějak zvláštně, ale příjemně. Ta vůně mi něco připomíná.
„No tak?“ vyhrkl hlas. „Převlékni se, pospěš si, ať jsi na svou velkou chvíli připravený.“
„Velkou chvíli?“ zeptal jsem se a začal se svlékat.
„Uvidíš, nepředbíhejme událostem. Sám brzy pochopíš,“ řekl slizce. „Zatím si vedeš dobře, až na tu hádanku. Ha, voda. Inu, nakonec žádný učený z nebe nespadl, viď?“ Opravdu se mi neustále posmívá jako dítě. „Tak, dobře, moc ti to sluší Joviane. Opravdový světoběžník. Stále na cestě, hm? Teď si musíš vybrat ze dvou zbývajících dveří, rozvažuj dobře, máš na to… asi minutu. Záleží na tom, jak velký má hlad,“ řekl hlas temně a byl pryč.
Oheň v krbu zasyčel a uhasl. Světla kamenů zrudla, stěna nad krbem se otřásla a ozval se strašný výkřik. Takový zvuk nemohl vydat ani člověk ani zvíře, alespoň ta známá a já nechtěl být první, kdo něco takového potká. Dvoje dveře, úplně stejné. Levá, nebo pravá? Ohořelá polena se rozletěla do místnosti a z krbu se vyvalilo něco tmavého, částečně tekutého. Odporná plazící se hmota, plná kusů lidských těl a kostí. Levá, nebo pravá? Mrtvolná masa čvachtavě obklopovala zeď kolem krbu, rozlézala se po podlaze kolem, až přikryla poklop, kterým jsem přišel. Její kusy mě pomalu obklíčily. Zase ten výkřik. Ozval se z hrdla ještě snad živého těla, zakleslého v monstru. Příšera se pohnula vpřed. Pravá, pravá je ta pravá! Skoro jsem utrhl madlo pravých dveří, vběhl do temné chodby a dveře zabouchl. Škvírou pode dveřmi začal okamžitě prosakovat černý sliz. Rozeběhl jsem se do chodby lemované lebkami na zdech. V každé hořela svíčka, vosk vytékal skrz rozšklebená ústa a hromadil se na zemi. Chodba několikrát zahnula, za sebou jsem slyšel čvachtání slizu a kvílení. Další roh a tam byl konec. Přede dveřmi stálo několik shrbených postav, otočili se ke mně. Nazí, na kost vyhublí, části těla obalená do černého rosolu. Pozorovali mě temnými očními důlky bez očí. Jen tam stáli, tiše, hrozivě. Co se to děje!? Jsou tohle lidi, co sem vlezli přede mnou? Samotný výjev mě stál několik kousků příčetnosti, šíp šílenství se zabodnul hluboko do mozku a já ke skupince pomalu vykročil, nebylo jiné cesty. Bylo jich deset, stáli v hloučku, musel jsem kolem nich protáhnout. Pomalu. Otíral jsem se o hubená hnijící těla a ta natahovala ruce, dotýkaly se mě ve vlasech a po tvářích. Někteří byli silnější, stejně tak jejich stisk, těm jsem se musel vytrhnout a kosti praskaly. Stále mlčeli, ani vzdech. Došel jsem až ke kamenným dveřím, a ještě se otočil. Mrtvý za mnou dál postávali, každý z nich se usmíval. Ty tváře, tak povědomé. Zatlačil jsem do dveří a vešel. V místnosti byly jen schody nahoru. Zavřel jsem a posadil se na první schod. Už nemůžu dál. Od chvíle, co jsem vešel do katakomb, bylo všechno jako sen. Hlas, Démon, jen člověk, ať už je to kdokoliv, hraje si semnou jako s loutkou a já slepě plním, co si zamane a jdu dál. Moje velká chvíle. Co tím mohl myslet? Ne, neupínat se k tomu co říká, musím myslet na Tulsi… na lidi v pevnosti. Možná jsou už všichni mrtvý… NE! Pomůžu jim, proto jsem tady, a proto se odsud dostanu. Podíval jsem se nad sebe, schodiště se točitě táhlo kamsi daleko. Postavil jsem se a pomalu stoupal nahoru.
U pětistého schodu jsem přestal počítat. Ještě jich bylo hodně, a na konci… na konci jen další zeď. Schody do nikam. Možná další tajný vchod, nikde ale žádná skulina, ani povolený kámen. Tlačil jsem do stěny, zkoušel bouchat do různých míst. Nic. Z hloubi schodiště začalo slabě hučet. Bublavé hučení. Ten černej sajrajt! V hrůze jsem se naklonil dolů. Byla to voda. Temná hladina stoupala a nebylo kam uniknout.
„Řekni Joviane, jak se cítíš ve chvíli své smrti?“ zasyčel mi najednou Hlas u ucha. Měl jsem takový vztek, srdce mi bušilo. Vrhl jsem se ke stěně, něco jsem musel přehlédnout. „Hmm, špatná volba, špatné dveře a zase… zase ta voda viď,“ řekl škodolibě. Měl pravdu. Voda už zaplavovala poslední schod. „Až doposud ti to tak šlo, je to velká škoda.“ Teď zněl zamyšleně. „Co tak další hádanka? Úplně malinká a snadná. Když odpovíš správně… uvidíme. Abys neřekl, že jsem nelida.“
Už žádné hádanky, žádné hry a výzvy. Přešlapoval jsem ve vodě. Dál cesta nevede. „Mluv,“ vybídl jsem Hlas vztekle.
„No vidíš,“ řekl sladce. Dával si načas. „Dobře poslouchej. Jsem nezvaným svědkem noci, průvodcem mořeplavců i slzami básníků. Každý den se ztratím z očí i bez zlodějovy pomoci. Kdo jsem?“
Voda mi už sahala ke kolenům. Měsíc. Ne. Jen se neunáhlit jako předtím. Průvodce mořeplavců. „Severka… polárka, jitřenka… eh, hvězdy!“ Byl jsem strašně zoufalý.
„Stačí, stačí. Všechny odpovědi jsou správně. Hvězdy,“ řekl klidně a mlaskl. „Dobře Joviane. Uhodls, však to nebylo těžké. Uvidíme, jestli s tebou bude ještě nějaká zábava. Věřím, že ano.“ Při těch slovech mě zamrazilo. Zničí mě.
Voda začala pomalu klesat, zase jsem byl celý mokrý. Kameny ve stěně drhly o sebe, jak se vysouvaly na druhou stranu. Vypadl první a po něm desítky dalších. Zeď se zhroutila a cesta byla volná. Hlas už nic neřekl a já prošel otvorem. Zpátky do pevnosti.
Velitelovu pracovnu jsem viděl jen jednou, a to pouze ode dveří, když jsem s ním před několika dny chtěl mluvit a on neměl čas. Teď jsem stál za jeho stolem, prostá dřevěná židle, na které tehdy seděl, byla prázdná. Konec? Splnil jsem Cestu? Co se to kurva děje? Došel jsem k východu a vzpomněl si na bandity. Pomalu jsem otevřel, i strážnice byla vylidněná. Dveře ven už ale nebyly rozražené po nočním nájezdu. Vyhlédl jsem opatrně z okna. Nikde nikdo, dvůr, zahrada i ochozy nad ní byly opuštěné, alespoň kam jsem dohlédl. Svítilo slunce a všude panovalo ticho a klid. Echo mi vyprávěl, že ve strážnici je zbrojnice. Opravdu neuměl mlčet, v ničem. Chudák Echo. Podíval jsem se do zbrojnice a skutečně tam bylo několik mečů a kuší. Vzal jsem si obojí a zalitoval ztráty neprůstřelné vesty, ležící teď zřejmě někde u ústí podzemní řeky. Vyšel jsem do dvora, byl jasný, horký den. Kouř z vyhořelých domů už rozfoukal vítr. Ve zdech pevnosti se držel chlad, venku bylo úmorné dusno. Přikrčený u zdi jsem došel až do zahrady. Větrolam stál, nefoukalo, Maven zmizela, i smyčka. Jak dlouho jsem byl tam dole? Chvíli jsem klečel za sloupem a bedlivě pozoroval každý kousek pevnosti, ale ani náznak pohybu, nebo zvuku. Táhlo mě to k hospodě, takže jsem se k ní podél kaple pomalu vydal, dveře byly otevřené. Uvnitř stáli lidé v maskách. Jeden z nich si mě všimnul a ostatní otočili hlavy. Klidně začali vycházet ven a mířili přímo ke mně. Rozeběhl jsem se nazpátek, ale bylo pozdě. Vycházeli ze všech koutů pevnosti, stáli před branou a na ochozech i před strážnicí. Přitiskl jsem se zády ke kapli, dostali mě. Z davu vyšel velký muž, jako všichni ostatní měl masku. Věděl jsem kdo to je. Ten sráč Tegan.
Na rameno mi dopadla železná ruka a muž si stáhl masku. Nebyl to Tegan. „Vítej zpátky Joviane,“ řekl Velitel a svět se roztočil.
I ostatní si sundali masky. Mnoho z těch tváří jsem neznal, hlavně ty pomalované, tváře banditů. Ale mezi nimi bylo mnoho, které jsem znal velice dobře. Cloud a vedle něj Anais, nepřehlédnutelná Berlin, Maven, Rolanda, technik Dex s Moxie, kuchař Yanni, Kani. Byly tu snad všichni, jen bezhlavého Gastona jsem nikde neviděl. Všichni se usmívali, všichni se na mě dívali.
„Co na to říkáš chlapče?“ zeptal se Velitel, rozpřáhl ruce a rozhlédl se kolem.
Co tím myslí? Už jsem se opravdu zbláznil? Nebo oni? Vykročil jsem beze slova zahradou. Před kovářovo dílnou stál Oden, Tulsi ho držela za ruku. Rozeběhl jsem se k ní, ale ona se okamžitě schovala za otce, odmítla semnou mluvit.
„Tulsi! Co se děje? Mluv semnou!“ naléhal jsem, ale nepomohlo to. Oden se na mě povýšeně díval.
„Nakonec jsme vyhráli, všichni jsme vyhráli,“ řekl Velitelův hlas za mými zády. „Bohužel, až na tebe hochu,“ dodal chladně.
Kdesi v davu tváří se rozchechtal odporný hlas. Hlas Krvavýho Tega. Medvěd se prodral zástupem. „Teď jsme všichni kámoši. Lidi tady konečně pochopili, co je pro ně dobrý. Každý dostal, co chtěl. Například já, já jsem dostal… víš co?“ zeptal se mě.
„Měl jsi dostat kulku,“ zavrčel jsem.Proč to Velitel neudělal, jak ho jen ten hajzl mohl přesvědčit? Je teď Krak a jeho obyvatelé součástí Těla?
Tegan se suše zasmál „Možná příště. Ne, já dostal tebe, příteli,“ řekl slizce.
Udělalo se mi špatně. Velitel nic nenamítal a Tegan se smál jako blázen, až se z toho rozkašlal, ale šťastně, z pusy mu po bradě stékaly sliny. Prosebně jsem se podíval na Tulsi, na Velitele.
„Pro Krak. Je mi to líto. Jsi malá oběť, za to všechno,“ objasnil mi Velitel.
Takže mě prodali. Malá oběť, taková byla pevnost ve skutečnosti. Vztek ve mně se konečně dostal ke slovu, trhl jsem kuší v ruce a vystřelil na stále se smějícího Tegana.
Nebylo těžké se trefit i bez míření, zasáhl jsem ho do boku. Chytil se za něj, podíval se mi do očí a zařval. Za mnou se ozval svist Velitelova taseného meče. Odhodil jsem kuši a uhnul prvnímu útoku. Mečem jsem vykryl druhý úder, třetí bych už nezvládl, takže nezbývalo než se rozeběhnout do nejbližšího úkrytu. S výkřikem a pozvednutým mečem jsem si prorazil cestu překvapeným davem a vběhl do stájí. Proběhl jsem kolem stání, žádní koně, ani krávy, pusto. Dav se rozběhl za mnou. Nebylo kam utéct, věděl jsem to, ale nehodlal jsem se jim jen tak vydat. Už nebudu ničí loutkou, chtěl jsem těmhle lidem pomoct a- Zastavil jsem se u posledního z kotců a padl na kolena. Východy z obou stran byly obklíčené, nevšímal jsem si toho a dál se díval do kotců. Za dřevěnými ohradami nebyla prasata ani krávy. Byli tam nazí lidé. Potáceli se ve svých výkalech a v bahně. Všichni měli vyholené hlavy, přesto jsem je poznal. Byla to má rodina. Ne ta skutečná, ale moje náhradní rodina, která se o mě po smrti té biologické starala. Lidé, s nimiž jsem strávil mnoho let, než je zabila žena v masce. Žena s krásnýma, chladnýma očima. Teď byly tady, vydávali zvířecí zvuky, váleli se v blátě. Už to není moje rodina, už to nejsou ani lidé. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi zvracet a brečet, zeptat se na stovku otázek, ale nebyl jsem schopný ničeho a dál na kolenou klečel zhroucený v bahně. Vešel Tegan, držel si zakrvácený bok.
„Myslel sis, že jsou mrtvý co? Ale neboj, brzo se k rodince přidáš a budete mít spoustu malejch.“
„Dost!“ okřikl Tegana Velitel. „Už dost. Rozmyslel jsem se, vyhoďte ho,“ ukázal na něj a několik lidí v čele s Berlin Tegana popadlo a vyvedlo ven. Velitel mi podal ruku a pomohl mi na nohy. „Je mi z něj nanic. Zbavíme se ho, nikdo tady o něj stejně nestojí. Přidej se k nám Joviane a společně vybudujeme novou pevnost,“ řekl Velitel vážně.
„Takovou, která bude chovat lidi namísto prasat? Takovou, co hostí kanibaly?“
„Vždy jsou nějaké ústupky. Kompromis. Musíš to pochopit.“
„Ne, to nechápu. Nemůžu.“
„Tak jako já tě nemůžu nechat odejít, to nejde. Buď zůstaneš…“
„Nebo?“
Neopověděl, jen pozvedl meč. Dál jsem se díval na ty ubožáky pachtící se ve vlastních hovnech. Krak je peklo, pokud je jediný únik z něj smrt, pak volím jí. Nebudu součástí téhle hrůzy. Všichni byly jako vyměnění. Nebyli to ti stejní lidé, jaké jsem poznal a trávil s nimi několik posledních dní. Všechno se mi motalo. Myšlenky mi přeskakovaly jedna přes druhou. Tohle už jsem zažil, tehdy v lese a pak když jsem poprvé přišel do pevnosti. Zmatek a halucinace a… počkat.Jen chvíli. Něco je jinak.
„No tak, rozhodni se,“ vyzval mě Velitel a ostatní se přidali.
„Rozhodni se! Rozhodni se! Rozhodni se!“
Něco s těmi lidmi, s celou pevností. Kolem vířila myšlenka a v ní prozření, jen ji chytit. Dav skandoval. Pohlédl jsem na své boty. Ty, které mi věnoval Démon. Démon? Opravdu? Je to jen člověk. Byly zabahněné, ale přesto ty nejlepší a nejpohodlnější boty jaké jsem kdy měl. Co když?… Ta vůně. Zavřel jsem oči, vytěsnil pokřikující dav kolem a soustředil se.
„Rozhodni se! Rozhodni se! Rozhodni se!“
Boty. Moje boty. Moje krvavá, děravá bota. Krvavá bota. Když jsem oči otevřel, měl jsem na nohou své staré boty, levá byla roztržená a tmavá. Vrátilo se potrhané oblečení i kousnutí na ruce od krysy, jak jsem mohl zapomenout na tu bolest? Meč mi v rukou zmizel, stejně tak všichni kolem. Chci pryč. Probuď se! Stál jsem v naprosté tmě, ale jen okamžik. PROBUĎ SE!
Vzbudil jsem se v křesle u krbu. Oheň dohoříval. Bylo to jako tvrdá kocovina, vzpomínky se vracely pomalu. Stále byla cítit ta nasládlá vůně, ale už jen slabě. Rozhlédl jsem se po místnosti. Za mnou byly troje železné dveře, žádný z kamenů ve zdech nesvítil. Jen sen. Ten sliz a mrtví. Voda na schodišti a… a Krak. Třásl jsem se a choulil v křesle. Uspal mě a vrtal se mi v hlavě. Nějak. Ti lidé tam, Velitel a Tulsi. Tegan a moji… nic z toho nebylo skutečné. Musím se odsud dostat. Všechno mě bolelo. Některé rány stále ještě slabě krvácely. Spánek, přestože s noční můrou, mi trochu pomohl. Ne tělu, ale mysli. Hlas se zatím neozval, škoda, ledasco mi začínalo docházet. Tady dole musí být skvělá akustika.
Zkusil jsem dveře, teď už byly otevřené. V prostředních, tam kde bylo předtím oblečení, byla jen malá místnost. Uvnitř několik železných kol, propojených silným řetězem, který po obou stranách mizel ve stropě a v podlaze. Celý mechanismus byl napojený přes tlustý kabel do panelu ve zdi. Nijak nesvítil, uprostřed byl pouze velký červený spínač. Praštil jsem do něj a zařízení se okamžitě rachotivě spustilo, kola a řetězy se daly do pohybu. Ve zdech cosi skřípalo. Vyběhl jsem z místnosti a otevřel levé dveře. Byla tam posuvná mříž a za ní hluboká, temná šachta. Otevřel jsem pravé a objevil to stejné. Kola se stále pohybovala a levou šachtou se něco blížilo.
Viděl jsem už hodně výtahů. Člověk je zahlédl ve starých domech, ale nikdy nefungovaly. Ani nemohly. Výtah stojí spousty energie a ta je potřeba jinde, když už ji máte. Démon si to zřejmě nemyslel, nalevo se objevila kabina výtahu, dosedla a mříž se chrastivě otevřela. Výtah cinknul. Omámeně jsem vstoupil dovnitř. Ať tady dole žil kdokoliv, měl vkus. Výtah byl dřevěný, osvícený zdobeným stropním světlem, v rohu polstrované sedátko. Cítil jsem se uvnitř příjemně. Je to jen další sen, další halucinace. Na panelu výtahu byly jen dvě možnosti. Neoznačený knoflík dole svítil, zmáčkl jsem tedy ten neoznačený nahoře. Světlo přeskočilo, mříž se zavřela a kabina stoupala vzhůru. Výtah zastavil a spolu s ním na okamžik mé srdce. Mříž se otevřela, ale já nebyl schopný ten krok udělat. Dokážu to. Vešel jsem.
Vypadalo to jako nějaký trůnní sál starých králů. Po zdech visely prapory z rudé látky, mezi nimi však nebyly pochodně, ale světla. Zdobené kamenné sloupy nesly další patro s balkony. Na konci sálu, stál podstavec s lůžkem. Tam, zabalená v dekách ležela Tulsi. Vypadal, že spí, možná byla mrtvá. Za podstavcem se táhlo několik schodů a nahoře trůn. Doslova, jinak se to popsat nedá. A na trůně seděl On. Démon. Bradu si podpíral rukou, opřený o podpěrku a prohlížel si mě. Na sobě kápi a dlouhý plášť. Stěží jsem viděl jeho obličej, ale nemohl být starý. Rozhodně mu nebylo přes sto let. Neměl tesáky, ani drápy. Byl to člověk, přesto jsem cítil, jak mě zneklidňuje. Tulsi se lehce pohnula. Jen spí, žije.
Démon začal pomalu, posměšně tleskat. „Smekám svůj pomyslný klobouk Joviane, opravdu, skvěle. Ovšem, vypadáš tedy strašně.“ Posmíval se, pořád se posmíval. „Ale, dokázals to, téměř. Nicméně, už to žes došel až sem, ti budiž odměnou. Není moc těch, kterým se to podaří.“
Takovou odměnu si strč někam! Už toho mám dost. Rozeběhl jsem se k Tulsi a chytil ji za zápěstí. Měla puls, tvrdě spala. Démon všechno sledoval, pak vstal z trůnu a z pláště vytáhl zdobenou dýku.
„Byl to opravdu příjemně strávený čas. Jsi odhodlaný a statečný,“ řekl a tentokrát bez posměšků, naprosto vážně. „Jsi na konci Joviane, zbývá poslední.“ Hodil mi k nohám dýku. „Zabij ji,“ přikázal temně.
„Co?“
„Slyšels, zabij jí, nebo sebe. Jedna duše tady semnou zůstane, jako memento a zároveň splnění Cesty. Pak dostaneš svou… odměnu.“
„Ale to-“
„Copak jsi proto nepřišel? Zachránit Krak?“
A Tulsi. „Jak to víš? Jak mi můžeš pomoct?“ vyhrkl jsem.
„Další a další otázky. To mě unavuje. Rozhodni se. Ty, nebo ona. Rozmýšlej dobře. Jedna duše, proti celému městu. Zabij ji, vrať se do pevnosti a osvoboď jí. Zabij sebe a ona může odejít, na to máš mé slovo. Ale zřejmě nahoře zemře, stejně tak ostatní.“
Sebral jsem dýku ze země, byla úžasně lehká, opravdu kvalitní práce. Rozhlédl jsem se kolem, všechno působilo přízračně. Démon. Trůní sál. Možná je to opravdu jen další sen. Splním jeho přání a probudím se. Podíval jsem se na boty, pak na Tulsi. Je tak skutečná.
„Konec přemýšlení,“ vykřikl, „rozhodni se!
Rozhodnout se, už zase. Mohl jsem zkusit po něm dýku hodit, ale pravděpodobně bych se netrefil, natož mu nějak ublížil, takže jsem ji jen upustil na zem. Kov zvonivě dopadl na dlažbu. „Ne. NE! Seru na Cestu i na tebe! Už dost. Už nebudu loutka, tvoje, ani nikoho jinýho. Di do prdele!“ zasyčel jsem na něj a postavil se vedle Tulsi. Ať udělám cokoliv, nikdy mě nepustí, dokud nezešílím, nebo neproleju krev. Raději tady zemřu, tak jako jsem byl odhodlaný ve snu. Ale tohle je skutečné.
„Takové je tedy tvé rozhodnutí?“ zeptal se a já nic neodpověděl, jen dal ruce v bok. „Dobře tedy… Gratuluji Joviane,“ řekl a veškerý sarkasmus a pohrdavost z jeho hlasu vymizely. „Prokázals sílu a odvahu, fyzickou i duševní, přežils díky svému rozumu. Zároveň jsi dokázal, že i přes mnoho černých myšlenek a temných vzpomínek jsi dobrý člověk. Máš morální cítění a jsi obětavý.“ Ukázal na Tulsi. „Ale nejsi hloupý, abys sebou nechal manipulovat. Výborně. Tvoje Cesta skončila,“ řekl slavnostně a pokynul k ochozům po stranách sálu.
Kolem dokola se rozsvítila světla a na balkónech se objevili další lidé, tiší, pozorující. Démon si stáhl kápi a odhalil obličej muže ve středních letech, lehce prošedivělého, se strništěm. Neměl rohy, hadí jazyk ani jiné deformace, byl to člověk.
„Jmenuji se Torvil, vítej ve Stanici.“
Kdesi nade mnou umírali lidé, bojovali za své město, za poklidné místo k životu. Možná už jsou všichni mrtví a Tegan začíná budovat svou farmu hrůzy. Chtěl jsem jim pomoct, přestože je znám jen krátce, zastavit šílenství. Doufal jsem v zásah zvenčí, že se lidé z okolních osad semknou a vyženou Tělo z Kraku, jenže na povrch jsem se nedokázal dostat. Lapil mě Démon ve svém podzemním labyrintu a teď? Co teď? Mohla to být hodina od mého příchodu, ale taky celé týdny, ztratil jsem pojem o čase. Tulsi stále spala, slabě oddechovala a já měl plno otázek. Začalo mi připadat, že svět na povrchu nikdy neexistoval. Tady dole, v tichu a šeru mohl být celý můj předešlý život jen sen. Torvil měl založené ruce za zády, díval se na mě s lehkým náznakem úsměvu.
„Musíš mít spoustu otázek,“ řekl, jako by mi četl myšlenky, ale to nebylo nic těžkého. „Na některé ti odpovím, na jiné musíš hledat odpovědi sám, pokud přijmeš mou nabídku.“
„Nabídku?“ zeptal jsem se podezřívavě.
„No ano, dokázals, žes plnohodnotný člověk, můžeš se přidat k naší společnosti, budovat nový svět.“
„Takhle tomu říkáte?“ zeptal jsem se nejen Torvila, ale i lidí na balkonech, kteří jen tiše naslouchali. „Mučit lidi v podzemí, vraždit je? Tomu říkáte nový svět?“
„Ale Joviane, copak to stále nechápeš? Tohle je zkouška a všichni jí podstupují dobrovolně, nikoho nenutíme, naopak, snažíme se lidi od Cesty všemožně odrazovat. Ale oni vždycky přijdou, pokaždé. Zkusit svoje štěstí. Chodí sem s hlavou plnou strachu a děsů v srdci. Očekávají vykoupení, poklad, Ráj. Pro mnohé je tohle hrob, jiní se zblázní a hrstka nejlepších se dostane až sem. Tak jako ty, tak jako my všichni,“ rozpřáhl rukama a pokryl jimi osazenstvo balkonů. Chvíli mě pozoroval a když jsem nic neřekl, pokračoval: „Nejsme démoni, ani mutanti, nebo já nevím co ještě nám na povrchu přisoudili za podoby. Jsme lidé, kteří se rozhodli přestat živořit ve strachu tam nahoře a utvořit novou společnost tady dole. Navázat na život před Bouří,“ vysvětloval a procházel se přitom po sále.
„Společnost postavenou na mrtvolách. Nejste o nic lepší než Tělo, chtěli jste abych zabil Tulsi!“ Vztek mnou zmítal.
„A zabils jí? Nutil tě někdo násilím jí proříznout hrdlo?“ zeptal se a ta otázka zůstala viset ve vzduchu. „Ne, bylo to jen tvé rozhodnutí, tvoje volba a ty sis vybral, podle sebe a vybral si správně. Všichni, kdo tady zemřou, zemřou vlastní rukou, nebo rukou někoho blízkého. Případně protože přecení své síly. Taková je Cesta, jen tak dokážeme rozpoznat potenciál a díky tomu jsme silní. My totiž své životy řídíme rozumem, společně, ne každý sám za sebe.“
Měl jsem dojem, že mi praskne hlava, ve spáncích mi bušilo. „Takže, to všechno, Světlo, hlasy, přeludy, Démon… všechno je to jen zkouška, nic víc.“
„Nic víc? Nic víc?“ zasmál se Torvil. „Ale Joviane, co víc bys jen mohl chtít, nabízím ti život, jaký hledáš. Poklidný, založený na rozumu, bez násilí a strachu. Co ještě víc chceš?“
„Jak můžeš vědět, co já chci?!“
„To, co všichni civilizovaní lidé. Mír. Společnost, která neřeší své konflikty válkou. Svět, kde člověk nepožírá člověka,“ vykládal Torvil a znovu usedl na trůn.
Neměl jsem na to co říct, měl pravdu, tohle všechno bych opravdu rád. Toužil jsem po světě, kde se nebudu muset krčit a schovávat, každý den se ustrašeně snažit přežít. Viděl, že nad tím přemýšlím.
„Je to tak. Lidé sem chodí, aby našli Ráj, jenže ne každý ho může dosáhnout. Přinášejí si své strachy a temnotu ukrytou v sobě. Cesta všechno ukáže a my pozorujeme. Někdy zasáhneme, jindy ne. Hledáme potenciál. Skutečně se snažíme vybudovat Ráj, nebo lepší místo, chceš-li, avšak, pouze s těmi správnými lidmi.“
„A kdo o tom rozhoduje? O kolik jste potom lepší než tělo. I oni si vybírají ty správný lidi a určitě taky budují svojí představu Ráje,“ pokračoval jsem v obviňování, které už i mě připadalo zbytečné, ale moje podvědomí nedokázalo připustit, že má Torvil pravdu.
„Joviane, motáš se v kruzích. O tom už jsme mluvili. My dáváme možnost, volbu. Nikoho nenutíme, nezabíjíme a už vůbec jiné lidi nejíme, jako tebou zmíněné Tělo, které se nám mimochodem opravdu hnusí. To jsou přesně ti lidé, kteří se usilovně snaží zničit jakýkoliv Ráj. Pojď, něco ti ukážu, pokud tedy nepospícháš za svými přáteli,“ řekl Torvil, obešel trůn a zmizel za ním.
Opravdu bych měl jít nazpět, snažit se vyhledat pomoc, zachránit Krak, ačkoliv jsem netušil jak, jenže to, jak mluvil a o čem, vybičovalo moji zvědavost naplno. Teď jsem nemohl odejít, ještě ne. Pohlédl jsem na Tulsi, byla bez zranění, kdyby jí chtěli zabít, už to dávno udělali. Za trůnem byl průchod vedoucí do nevelké kruhové místnosti. Na celé protější stěně viselo několik obrazovek, velký pult plný spínačů a tlačítek a před ním křeslo a hromada kabelů všude kolem po zemi. No to snad… Něco podobného jsem viděl jen na starých fotkách, fungující televize, to bylo prostě neuvěřitelné. Na všech byl statický obraz, každá ukazovala chodbu, nebo místnost, některé jsem poznával, v posledních hodinách jsem tam bojoval o život.
„Tady sledujeme průběh Cesty. Většinou to není pěkný pohled. Lidé tady často umírají, tak to je. Ale tys přežil, stejně jako mnoho dalších. Do Cesty zasahujeme jen lehce, občas nabídneme pomocnou ruku, ale nikdy ne zadarmo. Život je boj, a ještě mnoho let bude, přežijí jen nejsilnější. Tenhle třeba ne,“ ukázal Torvil na jednu z obrazovek.
Byla to místnost s křeslem a krbem, v rohu se choulila postava, podivně sebou škubala. Nejprve mi nedošlo, co dělá, až když jsem se podíval pořádně. Ten člověk si ze stehna vykusoval kusy masa a zuřivě je žvýkal, pod ním se pomalu rozlévala kaluž krve, ale měl ještě dost sil, aby se trhal dál. Otřásl jsem se hrůzou. Torvil obrazovku vypnul.
„Od chvíle, co se rozsvítilo Světlo, je tohle už třetí člověk z Těla. Jsou odvážní, to se jim nedá upřít, ale zároveň to jsou idioti. Prošel fyzickou zkouškou, ale jaks viděl, jeho Cesta skončila. Tohle si sebou přinesl, stejně jako ti další dva. Vlastní hlavu neoklameš,“ vysvětloval Torvil a znělo to vlastně lítostivě.
„Ale jak- On se…“
„Ano, požíral zaživa, tak jako celé lidstvo v posledním století. Je to vlastně velmi symbolické. Těžko říct, co se mu právě honí hlavou. Každý reaguje trochu jinak. Cos viděl ty?“ zeptal se mě Torvil a já poznal zájem v jeho očích.
„Jak viděl?“ nechápal jsem jeho otázku.
„Potom, cos usnul, hm? Co tě pronásledovalo?“
A najednou jsem pochopil. Oživlé mrtvoly, smrt jako valící se masa těl, splnění Teganova snu na Kraku. To všechno byl jen sen, nějak mi pomotali hlavu a já viděl hrůzy, které mě provázejí životem. Ten pach, nasládlá vůně… „Jak to děláte?“
Torvilův úsměv se roztáhl. „Ah, jsi bystrý, ostatně, i proto tady teď stojíš. Odpověď na tvou otázku je komplikovaná. Prozatím se musíš spokojit s tím, že existuje určitý plyn. Objevil se po Bouři, stejně jako mnoho dalších podivných věcí. Zkoumali jsme ho a pracovali s ním. Při velmi vysokých dávkách způsobuje zástavu srdce. Při nižších trvalé pomatení smyslů, ale pokud se dávkuje správně, no, sáms to zažil. Naučili jsme se s ním pracovat, našeptávat do spánku, promlouvat do duše,“ řekl Torvil, naklonil se k panelu a stiskl jeden z přepínačů. Obrazovka, kterou předtím vypnul se rozsvítila. „Sbohem Gnaarku, byls možná dobrý člen Těla, ale opravdu mizerný a velmi hloupý člověk,“ zašeptal do panelu a bylo vidět, že pojídající se nebožák strnul a v dalším okamžiku padl na zem do kaluže krve. „Takhle končí většina a není jich škoda, věř mi. Pak jsou tu výjimky jako tvoje přítelkyně Tulsi. Nechtěla podstoupit Cestu, jen zachránit otce, jenže ten zemřel dřív, než se k němu dokázala dostat, takže jsme jí uspali, později ji někdo odnese nazpět do pevnosti, nebude si nic pamatovat.
„Co se stalo Odenovi?“ zajímalo mě.
„Kovář byl plný žalu a nenávisti. Když přišel poprvé, dostal se až sem, do posledního sálu. Jenže alkohol a strašlivý smutek z domnělé ztráty dcery ho zničily. Bratr Odenovi manželky k nám kdysi přišel a prošel. Přijal naši nabídku, ale pak se tajně vrátil zpět do pevnosti a přivedl sem i svou sestru, matku Tulsi. Není to úplně obvyklé, nicméně, ukázala se být velmi užitečná a tolik zatoužila po novém světě, dokonce tolik, že kvůli tomu opustila manžela i dceru. Bez jediného slova. Žila s námi mnoho let a když se dozvěděla, že Oden podstoupil Cestu, chtěla být jeho poslední zkouškou. Oden dostal přikázáno jí zabít… a udělal to,“ vysvětloval Torvil smutně. „Nevěřil, že je to jeho skutečná žena, myslel, že je to jen další přelud, šel za svým cílem a nezastavilo ho nic. Když mu krvácela v náručí zešílel, utekl pryč, umožnili jsme mu to, jak už jsem říkal několikrát, my nevraždíme a ten chudák už si vytrpěl dost. Když přišel podruhé spadl do prvního propadla, zmizel kdesi v podzemní řece. Jsou stovky takových příběhů za ta léta, stovky osudů. Ale konce jsou obvykle stejné, smrt, nebo přijmutí nabídky, málokdo odmítne. Kdo by taky nechtěl lepší svět k životu, hm? Pravda, najde se i hrstka těch, kteří odmítnou a chtějí se vrátit na povrch, nebráníme jim. Stejně tomu, co vykládají nikdo nevěří, lidé si raději udělají vlastní, barvitější a strašnější pravdu.“
Jeho řeč na mě působila, chápal jsem smysl toho, co Torvil a ostatní dělají, ale chápali oni, co způsobují Kraku? „Lidi z pevnosti žijou ve strachu, bojí se vás,“ namítl jsem.
„A přitom nemají proč, když nejdou sem dolů, nic se jim nestane. Bojí se jen vlastních stínů, tak jako všude jinde.“
„Jinde?“
„Jistě, tohle je jen jedna z mnoha Stanic, jedno z míst,“ odpověděl Torvil tajemně.
„Takže jestli-“
„Ne, žádné další otázky, řekl jsem ti dost, pokud chceš vědět víc, přijmi mou nabídku a budeme v tomto rozhovoru pokračovat. Samozřejmě, až dokončíš, co je dokončit třeba,“ řekl a pohlédl na strop, nahoru, na pevnost.
Vrátili jsme se do sálu s trůnem, Tulsi stále spala na své místě, ale balkony už byly prázdné, postavy zmizely. Torvil se posadil.
„Chtěl bych ti něco dát Joviane a věř, že to nedělám často, ale na lidech z Kraku mi záleží, ať si myslíš cokoliv. Často je pozoruji, znám je jako své dobré sousedy. To, co dokázala Maven a Rheatgar je hodno uznání. Navíc, mnohem raději budu mít za sousedy je, než Tělo, v nich není potenciál, jen nenávist. Tady,“ otevřel opěrku trůnu a vytáhl nevelkou, pečlivě uzavřenou skleněnou nádobu naplněnou čímsi. „Uvnitř je plyn, který používáme při Cestě, nalož s ním dle svého uvážení, je ho tak akorát pro celou pevnost,“ mrkl na mě Torvil a podal mi nádobu.
„Ale co s tím mám dělat?“
„Prokázals důvtip, poraď si, už tak tím zasahuji do dění tam nahoře až příliš. Jakmile dokončíš, co potřebuješ, možná se budeš chtít vrátit, pro odpovědi na další otázky. Na druhé straně pouště je les a na jeho okraji trosky města, jistěs ho viděl. Tam mezi domy najdeš malý domek, jednoduchý, bez oken. Tímhle si otevřeš,“ řekl a dal mi podivný šestistěnný klíč. „Teď běž Joviane, o Tulsi se neboj, vrátíme jí do pevnosti, nebo se o ni postaráme, pokud to tam nahoře nedopadne dobře. Na shledanou, věřím, že se brzy uvidíme. Oh, a pokud by tě snad napadlo klíč někomu předat, nebo přijít s někým dalším, rychle poznáš, že to byl ten nejhorší nápad ve tvém životě. Je určený pouze a jen tobě,“ ukončil Torvil náš rozhovor a ukázal ke dveřím na boku.
Nad dveřmi se rozsvítilo světlo, a otevřel se další výtah. Jako ve snu jsem nastoupil, bez dalších otázek, bez Tulsi. Rozhodl jsem se Torvilovi věřit, nakonec, všechno co řekl, dávalo dokonalý smysl. Klíč jsem dal do kapsy, v ruce držel nádobu s plynem, mříž výtahu se zamnou chrastivě zavřela, pak dveře a já stoupal vzhůru. Do pevnosti.