Pevnost

Část II.

Letní Slunce prohřálo naše kosti.  Po dlouhé době jsem se cítil ne skvěle, ale přinejmenším velmi dobře. Před třemi dny se zdálo, že les je nekonečný. Beznadějný. Že déšť už nikdy nepřestane. Teď bylo teplo a les ustoupil po několika hodinách cesty. Na travnatých loukách a v jezerech se to hemžilo životem. Stromy a křoví dávno obsadily nezoraná pole, stejně tak nepoužívanou silnicí. Vzali si zpět opuštěná města a vesnice, zabydleli se v nich a další tvorové je následovali. Lidi. Všude se potulovala hromada lidí a… někteří prostě nemohli žít v žádné komunitě. Tací se pak stahovali do vzdálených koutů země, do opuštěných měst a určitě skupiny si nasazovali masky, když vraždili. Ale většinou se obešli bez nich. Já to věděl a věděla to i Tulsi. Drželi jsme se mimo stará osídlení, jejich stíny, víc z nich nezbylo.
             S večerem se zvedl vítr a zavoněl vlhký slaný vzduch. Znal jsem tu vůni. Vybavilo se mi dětství. Stará houpací síť mezi stromy vedle ohniště. A moře. Blížili jsme se k oceánu a Slunce k západu. Tulsi objevila ohniště, v malém dolíku pod kopcem, kryté ze strany skálou. Středem ohniště už prorůstal malý keř, dlouho tady nikdo nebyl. Zdálo se to bezpečné a na dobrém místě. Dřevo, které jsme sesbírali kolem, bylo trochu navlhlé, ale stránky novin, sirky a hodně foukání nakonec odvedly svojí práci. Přišla jasná noc, příjemná a oheň hořel. Nabitý revolver ležel nadosah ruky. Tulsi povídala a povídala. Tegan říkal, že toho moc nenamluví, chápu, že s ním se bavit nechtěla. Často přeskakovala do španělštiny a já jí musel zarazit. Po nějaké době jsem se naučil jí nepřerušovat, většina těch cizích slov byly stejně jen nadávky. Mluvila a já jí poslouchal a díval se přitom na hvězdy. Chvíli jsme se dívali spolu.
             „Kdysi bylo ve městech a všude na světě tolik světel, že hvězdy skoro nebyly vidět,“ řekla najednou Tulsi a vyslovila to jako hlubokou myšlenku. „V noci… tolik světla. Věřil bys tomu Jovi?“
             „Jak to víš? To ti říkal táta?“ řekl jsem, možná trochu chladně.
             „No, yo mismo. Vím hodně věcí,“ odpověděla uraženě.
             „Proč tě tak zajímá, co bylo před Bouřkou? Je to pryč.“
             „Ta doba… a ty lidi,“ začala nejistě, „tobě to nepřijde úžasný a zároveň naprosto zvrácený? To, jak žili? Tiempo increible. Někdy si říkám, jestli je to všechno pravda. Letadla, počítače, telefony. Před pár lety jsem byla s…“ významně se na mě podívala, „s tátou v Rennes, znáš Rennes?“
             „Vyhýbám se starým městům. Poslední půlrok se vlastně vyhýbám všem městům.“
             „Takže znáš Rennes?“
             „Jen název, nebyl jsem tam, ale měl jsem knihu, atlas. Co je v Rennes?“
             „Nic. Vůbec nic. Nejsou tam lidi, zvířata, dokonce ani stromy. Město zůstalo skoro stejný. Jo, západní část skoro celá před asi čtyřiceti lety vyhořela, ale jinak… Lidi říkají, že je to půdou, na který město stojí. Příroda ho nechce. Zajímalo by mě, jestli se to stalo i jinde. No, ale táta mě tam vzal, protože to je úplný mauzoleum civilizace.“
             „Nemyslíš muzeum?“
             „Ne, mauzoleum, věř mi. Byl jsi někdy v obchodě? Třípodlažním? Jsou tam desítky malejch obchodů v jednom velkém. Plastový figuríny jsou dokonce oblečený. Víš, co je to figurína? Takový umělý lidi, co sloužili jako věšák. A starý jídlo a věci pěkně naskládaný v regálech. A kolem se to pomalu rozpadá a hnije, ne kvůli přírodě, ale protože to mizerně postavili. Kostely, starý domy a poctivý kamenný stavby tam budou stát ještě hodně dlouho. Nikdo tam nechodí, ani banditi. Lidi se bojí tam něco vzít, slyšela jsem o klukovi co-“
             „A na Kraku?“
             Zarazila se. „Co na Kraku?“
             „Jaké je to tam?“
             „To brzo poznáš sám,“ řekla a pohlédla stranou.
             „Nemám rád překvapení, prosím, vyprávěj mi o pevnosti.“
             Na dlouho se odmlčela, nechtěla o Kraku mluvit. Jenže já chtěl vědět víc, Tegan toho napovídal hodně, ale kolik z toho byla pravda? Nakonec přece jen začala: „Kolem dokola jsou hradby a uvnitř domy. Na kopci stojí pevnost, ta je taky obehnaná zdí. Je tam velká knihovna. Paní Kani jí neustále rozšiřuje, chodila jsem tam často. Jako malou mě a další děti učila číst a psát. A když vyjdeš ven, je tam dvůr se čtvercovou dlažbou, přeskáčeš po černých a jsi v zahradě a pak jí uvidíš. Větrnou věž, třpytí se tam nahoře,“ říkala to zasněně, pomalu ukrajovala slova, nechtěl jsem jí přerušovat, ačkoliv mi nebylo úplně jasné, o čem mluví. „A všude někdo je. Ten hrad je tak velkej a stejně jsou kolem pořád lidi. Mucha gente. Nejvíc u Rolanda, teď už vlastně u Rolandy, ale pořád se to jmenuje u Rolanda. Roland umřel před deseti lety a jeho dcera to teď vede. Tam se všichni schází a jí, tancujou a hádaj se a smějou.“
             „Kolik tam žije lidí?“
             „Tak táta, Anais, Cloud, Kani, Maven, Zoelle, Ciel…“
             „Tulsi, nemusíš mi je jmenovat. Stačí číslo, zhruba.“
             „Aha, asi třicet, možná víc,“ chvíli se zarazila, než pokračovala. „Jsou tam čtyři takový kulatý věže. V jedný Gaston vyrábí boty a oblečení a látky. A dole je kovárna. Tam pracuje můj táta.“
             „Kovář?“ zatvářil jsem se nevěřícně.
             „No jo,“ řekla pyšně a nasadila velice poučný tón. „Dex umí postavit a opravit všechno, ale neumí si vyrobit nástroje a trubky a…“
             „Ale to kovář přece nedělá,“ namítl jsem.
             „Kovář Kraku jo!“ Nepřipustila dohadování, její otec byl kovář.
             „Má tam hodně práce?“ Zatím jsem kroužil kolem, hrad vypadal v pořádku. Zajímalo mě něco jiného, ale nechtěl jsem, aby přestala vyprávět.
             „Tam se vždycky něco najde. Každej tam má pořád hodně práce. Chm, normas,“ řekla skoro vztekle. Byla ještě opravdu dítě.
             „A vládne tam… Velitel?“ vzpomněl jsem si na večerní rozhovor s Teganem. Dal se do mě nepříjemný třas. Vstal jsem a přilož do ohně několik dalších klacků.            
             „No, on tam nevl… jak to víš?“
             „Včera mi to řekl náš… přítel.“
             Zaváhala. „Tegan byl jeden z hlídky. Sloužil pod Velitelem Rhaetgarem,“ pronesla skoro šeptem. Měli spolu neshody, říkala ta zrůda převlečená za člověka. Kdo by s ním neměl neshody? Chtěl sníst naše děti, potom, co by nás přinutil je udělat. Zvedl se mi žaludek. Už několik hodin mi hlavou běžela myšlenka, co jsem u Tegana jedl za maso. Ta omáčka a pak kousek s houbami. Radši na to nemyslet. Zvěřina. Střelil srnce, visel ve stodole… ale přece. „Není ti nic?“ zeptala se Tulsi.
             „Ne, ne v pohodě. Jen jsem si na něco vzpomněl. Takže Rhade… Rhaethe… Velitel není vládce města?“ zkomolil jsem jméno z legrace a Tulsi se moc pěkně zasmála. Bylo dobré znamení, že se po tom všem dokázala smát.
             „Není, Krak nemá vládce. Velitel s hlídkou dohlížejí, aby byl pořádek a dodržovala se pravidla. Lidi je dodržujou a ono to funguje. Už skoro třicet let! Věřil bys tomu?“
             „Ne, vlastně nevěřil. To tam neútočí banditi?“
             „Občas to někdo zkusí,“ pokrčila rameny, „před pár lety se zhroutila celá jižní brána. Někde museli najít starou vojenskou základnu, nebo tak něco. Dali pod bránu bombu, jeden chlápek, co se nenápadně vetřel do města. Veliteli málokdy něco uteče. Bouchlo to dřív, než chtěl, starý bomby, takže tam taky umřel spolu s dalšíma. Ale dovnitř se stejně nedostali. Jak lezli nahoru, nechal Velitel strhnout zbytek zdi a ta je zavalila. Vchod se zasypal a postavila se nová zeď, teď tam jsou další pokoje. Neříkáme tomu pevnost jen tak,“ dodala poučně.
             „A co Cesta?“ odhodlal jsem se.
             „To ti taky říkal? O Cestě?“ nasadila zas ten tón malé holky. „Už tam umřelo hodně lidí. Chceš být další? Jako ti idiotas, co pokaždý do pevnosti přijdou. Pokaždý, vždycky se někdo najde. Chceš do Ráje?“ ukázala na revolver, „radši použij tohle, budeš to mít jednodušší?“ řekla a zarazila se. Chvíli se na zbraň dívala, ale dál nic.
             „Uklidni se Tulsi. Nejde mi o žádnej Ráj, už chci mít klid. Domov, rozumíš? Jenže tahle Cesta, nebo co, mi do toho nějak nesedí.“
             „Tak o tohle ti jde?“ usmála se. „Když nebudeš chodit do katakomb a věřit nesmyslům, nemusí tě nic z toho trápit.“
             „Opravdu?“ nezdálo se mi, že mluví pravdu.
             „Si,“ zívla a protáhla se. „Jsem unavená Jovi. Pojďme spát. Přiložíš ještě do ohně?“
             Neříkala mi všechno, ale co se dalo dělat. Pro dnešek to stačí. Trochu jsem prohrábl ohniště, do žhavých uhlíků a popela stranou hodil nějaké brambory z Teganovy zahrady a přiložil. Zabalili jsme se každý do své deky, a ačkoliv byly obě cítit tím hrozným srubem, rychle jsme usnuli.

      Další den jsme pokračovali. Noha se mi zhoršila. Tulsi mi ránu znovu omývala a důkladně obvázala. Krev a hnis, kůže do fialova. Infekce na sebe nenechá dlouho čekat. K odpoledni se před námi konečně otevřel pohled na oceán. Stále bylo jasno, voda klidná. Strávili jsme na tom místě asi hodinu, snědli upečené brambory z večera a beze slova se dívali na nekonečnou hladinu.  A potom šli dál. Bylo to zvláštní, ale všiml jsem si, že voda ustoupila. Na okolí bylo poznat, že dřív hladina sahala mnohem dál. Nebyl odliv. Po zbytek dne jsem jen mechanicky kráčel za Tulsi a přemýšlel, jestli vysychají oceány. Jak se blížil večer, zdálo se, že Tulsi taky nad něčím přemýšlí. Podle výrazu asi nic pěkného. Všimli jsme si v dálce za námi velkého sloupu kouře. Stáli jsme a koukali na černý dým, ona jen pokrčila rameny a řekla: „Les se postará.“ Teganovo jméno nepadlo, ani jeden z nás na něj nechtěl myslet. Než se setmělo, podařilo se nám v řece nejen doplnit vodu, ale dokonce ulovit rybu. Teda, Tulsi jí ulovila, naučil jí to otec, samozřejmě. Rybu jsem neměl věky. Po jídle se Tulsi konečně odhodlala.
             „Jovi?“
             „Si?“ odpověděl jsem po jejím, zasmála se tomu a trochu se uvolnila.

      „Víš, lidi z Kraku… Tegan byl magor,“ celá se zatřásla, „vždycky to byl pendejo, ale nakonec se úplně zbláznil. V pevnosti má každej svoje místo a spoustu práce, pro lidi je… složitý tam žít.“
             „Jak to myslíš?“
             „Krak a hlavně podzemí vždycky přitahovalo lidi, taková záhada, nedalo jim to spát a museli jít dolů. Dneska už tam lidi z města nechodí, jen dobrodruzi, kterým nezáleží na životě, nebo jsou tak odvážný. Tontos estúpidos. No, spíš si myslí, že jsou odvážný ale jsou blbý. Lidi se z katakomb nevracejí a ti, co se vrátí, už nejsou jako dřív, dokud…“ nedokončila.
             „Se nezabijou,“ dokončil jsem za ni já.
              Jen slabě přikývla. „Dřív, ještě než jsem se narodila, se tam děly špatný věci.“ Dívala se do země, jako by se styděla se za své rodné město. „Až Velitel lidem ukázal, jak správně hrad využít, zavedl pravidla, všechno se přestavělo a všichni dostali nějakou práci. Přestali do bludiště chodit. Jenže, ten hrad je tím prolezlej. Je to ve zdech. Lidi, co tam dnes přežívají, i já, jsme potomci těch prvních, co přišli po Bouři. Neseme si sebou rozhodnutí našich předků a hodně z nich se rozhodlo jít do podzemí. Ať už ze zvědavosti, nebo z nouze. Nikomu to nepřineslo nic dobrýho, jenom smrt. Žít na Kraku, znamená žít s bláznama.“
             „Proto jsi utekla?“
             Trhla hlavou a zadívala se mi přímo do očí. „Si, y que?“ řekla a vystrčila bradu. „Už jsem to nemohla vydržet. Dusila jsem se tam. Každý den to stejný a táta mi zakazoval chodit za zdi pevnosti. Ve městě není moc míst, kde můžeš být sám. Teda kromě tajnejch chodeb, ale tam se bojim.“
             „Tajný chodby?“ zarazil jsem se.
             „Je to starej hrad, lo tengo? Tajný chodby, aby dávný králové mohli utíkat před lůzou, jak říká Velitel,“ vysvětlovala jako by mluvila s dítětem.
             „Ah.“

      „No, prostě, všude alespoň jeden pár očí. Tak jsem utekla z města magorů, s tím největším magorem ze všech.“
             „Cože? To jako…“
             „S Teganem. Já vím, estúpido! Estúpido! Byl to idiot, ale nikdy předtím jsem s ním neměla problém. Nikdy mi neublížil, jen jsem o něm slyšela… historky. Nenáviděl Velitele a jednoho večera mu pořezal ruku a utekl, nebo tak mi to alespoň říkal. Já jsem se ten stejný večer strašně pohádala s tátou. Všichni hledali Tegana, takže mě nikdo neviděl vyklouznout ven branou. Asi jsem nechtěla doopravdy utéct, jen vzdor. Byla jsem strašně nasraná a šla hodně daleko od města, až ke kraji lesa a tam jsem ho potkala. Měl koně a ten povoz z kůlny. A v něm hromadu věcí přikrytý dekama. Netuším, jak to mohl z Kraku provézt, možná už to měl dávno připravený,“ přemýšlela Tulsi a já si zase vzpomněl na Teganův plán s farmou. Všechno dávno připravený. Zřejmě u města ještě čekal na nějaké… ovečky. „No a já s ním odjela. Nevím, co mě to napadlo. Říkal, že už tam nechce žít, že si postaví dům a bude mít vlastní pravidla. Nabídl mi, že můžu jet s ním. Říkala jsem si, že mě aspoň odveze pryč a cestou se od něj odpojím. Ale on mě už nepustil. Ten obojek, co ti nasadil, jsem nosila skoro rok. Díru vyhloubil teprve nedávno. Zezačátku jsem byla přivázaná u stromu, než postavil srub. Pak mě uvazoval u postele-“ hlas se jí zlomil.
             „Tulsi?“ řekl jsem a chytil jí za ruku, „už je to pryč.“
             „To nebude nikdy,“ odpověděla a lehla si. Otočila se ke mně zády.
             „Proč ses bála říct mi o lidech ve městě?“
             „Abys tu ještě byl, až se ráno vzbudím. Zítra už tam budeme, to mě spíš neopustíš,“ řekla nevinně uslzeným pohledem štěněte. „Promiň,“ dodala a během chvíle usnula.

      Ta dívka mě nepřestávala udivovat, ale nezlobil jsem se na ni. Dlouho se mi nedařilo usnout, i přes únavu. Jestli tolik lidí po celá léta podstupuje Cestu, není za tím něco víc? Co když skutečně vede… jinam? Je na tom víc, než jen strašení historkami o čertech? Život v pevnosti zřejmě nebude snadný a určitě hodně odlišný od světa kolem. Zítřek ukáže.

      Třetí den cesty nás provázela stará rozpadající se dálnice. Jako had, se na pilířích sunula krajinou, horký vzduch nad ní se medově táhl. Jen jsme si jí prohlédli a pak šli v uctivé vzdálenosti vedle. Tulsi na tom trvala, tvrdila, že v konstrukci pilířů a mostů, žijí nejrůznější existence, celé komunity lidí. A nestojí o společnost. V jednom úseku byla ve stínu pilířů schovaná skupina lidí, měli koně a několik velkých, krytých povozů, vypadalo to na kupce. Přiblížili jsme se, ale tak aby nás nemohli vidět. Byli to opravdu kupci, přesněji otrokáři. Zrovna hráli na dřevěné desce nějakou hru a jedli. V povozech skučeli lidé. Vytáhl jsem zpoza opasku revolver, ale Tulsi prudce zavrtěla hlavou a ukázala stranou. Opodál stála další skupina, mnohem početnější. Párkrát bych vystřelil, možná se i dvakrát třikrát trefil, než by nás zabili, nebo zařadili mezi své zboží, pokud bychom přežili. Měli prý výborné doktory. Nedalo se nic dělat, pomalu jsme se odplížili pryč. Zase utíkám. Jsem zbabělec. Svět je hrozný místo.
             Několik hodin po setkání s otrokáři jsme vyšli z travnatého porostu a před námi byla pláž. Podle všeho se zvětšila. Oceán ustoupil opravdu hodně, takže pláž, od místa kde jsme stáli, až k vodě, měla asi tři kilometry. Rozhodně nebyl odliv. Ta voda prostě zmizela. Tulsi začala vykřikovat a poskakovat. Podíval jsem se podél lesa, směrem, kterým ukazovala a poprvé uviděl Krak. No, viděl jsem jen tmavý bod v dálce, daleko v písku. Blýskal se.“
             „Co je to za světlo?“ zeptal jsem se Tulsi.
             „Větrná věž,“ odpověděla zasněně.
             Větrná věž, to říkala ten večer za pahorkem, když vyprávěla o pevnosti. Ani dnes nevysvětlila, co tím myslí a rozeběhla se po pláži. Nepoběžím, je to ještě daleko. Noha mě bolí a pálí až ke kolenu, stejně tak žhnulo Slunce a už nebylo kde se schovat. Ještě daleko, v klidu si tam dojdu. Jen utíkej děvče, stejně za chvíli nebudeš moct.

      Slunce pekelně pražilo, horký vzduch křivil podobu krajiny a tam vzadu tiše šplouchal oceán. Začal jsem si připadat jako na podivné, snové poušti. Nalevo sytě zelené louky a nízký porost, stromy a les. Napravo voda, nekonečný horizont plný vody. Před a za námi písek. Tam stála pevnost Krak. Jak jsem se později dozvěděl, kdysi byla kolem zátoka, vytvářela umělý ostrov a hrad se v ní pyšně tyčil. Odliv, příliv, po stovky let. Teď byla kolem poušť a hrad tam stál dál. Moc hradů jsem za život neviděl, snad jen obrázky. Ale tenhle byl rozhodně klasického stylu. Kostka a čtyři obvodové věže. Pod tím bylo několik stavení a úplně dole hradby. Vrchol pevnosti zářil a k mému překvapení se pohyboval. Existovalo takové slovo, majestátní. Takové to opravdu bylo.
             Jak jsme se přibližovali, rozeznával jsem podrobnosti. Hradby byly značně pobořené a na mnoha místech vyspravované dřevěnými palisádami, nebo byla zeď prostě rozvalená a mezi balvany někdo narazil hromady naostřených klacků. Ani pevnost už nevypadala… tak majestátně. Věže byly na vrcholcích rozpadlé, překryté silnými modrými plachtami a dřevěnou konstrukcí. Ve zdech svítila nově vyspravená místa. Pravděpodobně kvůli dešti. U stavení pod zdí se pásly krávy. Opravdové krávy. Myslel jsem, že už všechny vyhynuly. Došlo mi, že ostrov je travnatý. Teď jsem viděl i nějaké menší stromy. To nebyla pevnost v poušti, ale oáza.
             Obrovský padací most byl zavřený. Cesta, která k němu vedla od starého města jižně odsud, byla o několik kilometrů dál přeťatá dávno spadlým letadlem a zhroucená do sebe. Letadlo leželo ve směru rýhy, kterou po sobě při dopadu zanechalo. Roztrhané na několik kusů. Tady v prachu budou tyhle věci ležet mnohem déle než v lese. Starý svět se rozpadal pomalu. A konečně jsem pochopil, co je větrná věž. Obrovský větrolam přímo uprostřed pevnosti, postavený po vzoru starých mlýnů. To jsem znal. Tam, dávno v jiném životě, taky jsme takový měli, ale malý. Tenhle byl neskutečný, silná ramena nesla jednotlivé listy. Ty byly pokryté solární fólií a panely, kam se jen vešly, tam je dali. Větrolam se teď otáčel jen velmi pomalu, foukalo slabě. Ale světlo se od něj odrážel a svítilo nad Krakem jako maják. Tady se opravdu nebojí přepadení.
             „Ten most už léta nefunguje,“ řekla Tulsi. „Vstup je ze západní strany.“
             Vykročil jsem tím směrem, zarazila mě. „Jovi, počkej… Víš, možná tě dovnitř nepustí.“
             „Cože?“
             „No, Velitel nevezme do pevnosti každýho a musí se na tom shodnout i s radou města a…“
             „Do prdele Tulsi! Proč jsi mi to neřekla dřív?!“ vyštěkl jsem na ní.
             „Protože, jsem nechtěla…“
             „…nechtěla, abys odešel.“  
             „Promiň Jovine,“ to bylo poprvé co mi tak řekla. Pak se dlouze zadívala na hrad a vydechla. „Určitě to nějak vymyslíme, pár dní ti určitě dovolí zůstat, než se poradí, přimluvím se za tebe,“ snažila se mě uklidnit, usmála se. „Poběž,“ vykřikla a rozeběhla se k bráně.
Jak může mít tolik energie? Bylo pozdní odpoledne a já byl zpocený a unavený. Písek jako zrcadlo a horký. Noha mě už asi nebolela, necítil jsem ji, vlastně ani tu druhou. Napil jsem se z lahve, ale v krku mě pálit nepřestalo. Takže běh. Lehkým klusem jsem se z posledních sil rozběhl za Tulsi.

      V západní zdi byla mohutná brána. Ne tak impozantní jako padací most, tuhle už jistě stavěli novodobí obyvatelé, ale stále kus opravdu poctivé práce. Před branou stál muž. Na hlavě měl kšiltovku, pod tmavou vestou mu na opasku visel jednoduchý okovaný a jistě účinný obušek. Vedle stání měl položenou krátkou kuši, tyhle jsou rychlé a velice důrazné. Už jsem viděl průstřel takovou kuší, kůže a šlachy se kolem rány doslova roztrhaly. Strážný na nás koukal už z dálky, jak k němu běžíme. Sehnul se pro kuši. Tulsi u něj byla první. Slyšel jsem, jak na ní volá jménem a pak kuš upustil. Objala ho a on pak máchal rukama směrem k pevnosti a cosi urputně vysvětloval. Tulsi vykřikla to své španělské „no“ a zmizela za branou, ani se neohlédla. Tolik k přímluvě.
Konečně jsem, celý zadýchaný, doběhl i já. Pálilo mě na plicích, v hlavě bušilo. Strážný si mě celý zmatený prohlédl, a jakmile si všiml pistole za opaskem, vykulil oči a sáhl po kuši. Čekal, až k němu dojdu.
             „Zastav! To je přece Velitelův revolver!“ vykřikl a namířil na mě kuši. „Kdes ho vzal?! Mluv!“
             Měl jsem tak sucho v puse, že jsem jen zasípal, než mě zaplavila vlna kašle. Zatracenej písek. Všude po těle mi stékal pot, před branou bylo jako v kotli. Potřeboval jsem se napít, bez vody ani slovo. Shodil jsem z ramen batoh, v láhvi snad zbyla kapka. Jak dopadl, ten čím dál nervóznější chlap vystřelil. Šipka se zabodla do batohu. Vytáhl obušek a rozpřáhl se. Dal jsem ruce před sebe, abych mu ukázal, že v nich nic nemám. Nepochopil to a přetáhl mě po pravačce. Byl rychlý, to se mu muselo uznat. V ruce mi ošklivě zapraskalo, bolest projela až do hrudníku.
             „Zahoď tu pistoli! HNED!“ křičel a já ho samozřejmě poslechl. Do prdele, dostal jsem se až sem a tady mě zabije vrátnej, kvůli tomu, že mi vyschlo v puse? „Pojď od těch věcí! Tak a teď si lehni do písku, na břicho a ruce za záda!“ rozkazoval a já poslouchal. Otřásl mnou vztek. Písek mě pálil do obličeje a vyplnil poslední vlhká místa. Kam šla ksakru Tulsi?
             Strážný se ke mně skrčil a ruce mi svázal plastovým řemínkem, utáhl ho nadoraz, až se mi zařízl do zápěstí. Pak nabil kuši a pozpátku vykročil k bráně, nespouštěl mě z očí a mezi prkny nahmatal jakousi hadici. Otevřel poklop kryjící její hrdlo. Přiložil hadici k puse a zakřičel: „Veliteli? Slyšíte mě? Tady Echo, jste tam?“
             Chvíli se nic nedělo, pak se z hadice zřetelně ozval hluboký ženský hlas.
             „Velitel tu není, co je?“
             „Berlin! Okamžitě najdi Velitele, ať přijde k bráně!“
             „Co jsi zase provedl Echo?“ zeptala se Berlin unaveně.
             „Já nic,“ řekl Echo uraženě. „Je tu nějakej cizák, má Velitelův revolver.“
             „Cože?“ hlas ožil.
             „Jo. Mířil s ním na mě,“ řekl a usmál se na mě. Nemělo smysl mu odporovat. Ani nebylo jak, mrskat se v písku na břiše? „Ale já ho zpacka…zpacikal… dostal jsem ho,“ zakončil pyšně.
             „Zabil jsi ho?“
             „Ne, ne, ne. Ne! Leží svázanej na zemi, blbeček.“
             „Ah,“ ozvalo se jen z trubky a chvíli se nic nedělo. Pak znovu ožila. „Čekej tam, seženu Velitele. Nic nedělej, rozumíš? Jen ho hlídej.“
             „Jasně, jasně. Vim, co mám dělat. Pohni sebou,“ řekl, vítězným gestem zaklapl víko a vrátil hadici na místo.

      Chvíli se jen houpal na patách a díval se na mě. Užíval si to. Bastardo. Tulsi, kde jen jsi? Začal se zvedat vítr, písek poletoval kolem a já ležel svázaný před branami Kraku. Větrolam slabě zapraskal a roztočil se. Neviděl jsem nahoru, to bych si vyvrátil krk, ale viděl jsem ta světla. Pomalu se přelévala krajinou. Malé bílé mušky. Všude kolem po poušti. Blikali na obvodové zdi pevnosti, ta teď byla obrovská, tyčila se nade mnou a vzdorovala slunci, které mě spalovalo. Někde za stěnou zabučela kráva. Jak to vím? Nikdy jsem ten zvuk neslyšel. Bmůůů… ah, dal bych si mléko. Kravské mléko. Krávy a tenhle chlápek. Echo. A krávy… Nesmysly! Blouznil jsem z horka, mozek se vařil a bublal. Vodu. Potřebuju pít! Křičel jsem to, ale jen uvnitř svých pomotaných myšlenek. Ruka mi pulsovala bolestí, po ráně a jak ji řemínek odkrvoval. Echo jen stál a zvědavě se díval. Bílé tečky se slily do jedné obrovské a ta zčernala.