Pevnost

Část IV.

Hned ráno mi Anais a Cloud pomohli se zabydlet. Moji nový spolubydlící sdíleli větší obdélníkovou místnost, rozdělnou uprostřed příčkou. V zadní části spali, v té přední žili, pokud byli právě doma. Většina pokojů v pevnosti tak vypadala, pokud tam člověk nebydlel už roky, nebo neměl rodinu, žil se spolubydlícím. Každé místo hradu bylo pečlivě využito. Dostal jsem malou skříň na věci a spal v přední místnosti, později jsem se měl stejně přesunout jinam, pokud bych zůstal. Jako pomocníci kuchaře Yanniho trávili nejvíc času v kuchyni a starali se o hladové krky. Když zrovna v práci nebyli, tak spolu souložili. Cloud byl trochu menší, sympatický chlapec a Anais vysoká a zrzavá. Oba čerstvě dvacetiletí, vyrůstali tady s Tulsi. Nikdo v pevnosti o jejich vztahu nevěděl. Svěřili mi to po chvilce trapného ticha hned první den. Asi, že jsem byl cizí a zachránil jejich kamarádku. Navíc jsme byli opilí silnou pálenkou, alkohol prolamuje ledy. Neuvěřitelné, co se dá vyrobit z brambor. Nějak nepovažovali za nutné, aby to ostatní věděli. Báli se, že by pak Yanni nechtěl, aby spolu pracovali. Byl to podle všeho velmi zásadový člověk a vzteklý. Po celou dobu svého pobytu u toho milého tajného páru jsem večer, co večer, poslouchal jejich vášnivé tiché sténání.
             Ráno jsem pravidelně chodil ke kravám. Pomáhal Cielovi, chovateli zvířat a řezníkovi zároveň, vyvést je na pastvu. Ciel vypadal trochu jako jeho krávy. Velké vodnaté oči a protáhlý obličej. Nejprve jsem s ním chtěl strávit celý den a pomáhat mu, ale odmítl. Víc, než pustit krávy ven mi nedovolil. Stejně tak ostatní, kdykoliv jsem se někde namanul a chtěl přiložit ruku k dílu. Obuvník Gaston po mě dokonce hodil botu, poté, co jsem byl velmi neodbytný. Zatím jsem byl host a ti nepracují a mnoho se jim neříká. Pravidla.

      Oblíbil jsem si chodit do lázní. Byla to malá kamenná místnost s třemi obrovskými plechovými vanami. Z trubek vedle nich vytékala voda, dokonce teplá, jen otočením kohoutku. Jako před Bouří. Fascinován jsem pouštěl a zavíral vodu, stále dokola, než mě Juna, pradlena a lázeňská, napomenula. Dala mi velice obsáhlou přednášku na téma plýtvání vodou. Voda, ta na Kraku byla díky podzemním pramenům, v jihovýchodní věži za hospodou byla obrovská studna a kolem Dexovo sídlo. Nakonec mě tam přeci jen vzal, krátce, a ukázal mi čerpadlo a čističku vody. Čerpadlo vodu vhánělo do kuchyně a do lázní, poháněné větrným mlýnem a Sluncem. Dex všechno obsluhoval a opravoval, spolu se svou dcerou. Další generace a pevnost bude stát dál.
Navštívil jsem knihovnici Kani, lépe řečeno, ona se postarala o to, abych ji navštívil. Měla spoustu zvídavých otázek, odkud pocházím a na rodinu. Pochopila, že se mi nelíbí o tom mluvit a dlouho mi pak nadšeně ukazovala všelijaké knihy a asi hodinu předčítala příběh o Egypťanovi jménem Sinuhet. Zasvětila mě do příběhu a pak četla pasáž o labyrintu a o veleknězi Minotaurovi. Některé věty ani nečetla, odříkávala je z paměti a vážně se mi přitom dívala do očí. Pak se mile rozloučila a vyprovodila mě do dvora. Rozuměl jsem té souvislosti. Labyrint a katakomby. Jenže já tam vážně nepůjdu. Proč taky?
             Velitel stále někde byl. Vídal jsem ho skoro každý den, ale vždy ve spěchu. Co se tak může pořád dít? Stejně tak Tulsi. Chodil jsem za ní pravidelně, až mi to bylo hloupé. Neotevřela.
             „Odejdi, por favor,“ bylo jediné, co řekla.
             Se svým otcem byla zavřená v kovárně a šlo znát, že to ostatním dělá starosti. V noci kovář křičel, řval jako šílenec, brečel. Vydržel naříkat celé hodiny a já se proto chodil projít kolem pevnosti. Tam kovářův křik nedoléhal a není špatné si zdřímnout na čerstvém vzduchu, alespoň mají ti dva kuchtíci klid.
             Někdy jsem měl při svých nočních procházkách pocit, že mě někdo pozoruje, později nejen v noci, ale i přes den. A samozřejmě, konečně jsem viděl ten slavný vstup do katakomb. Ve dvoře, který byl před knihovnou a strážnicí, byly schody vedoucí pod zem. Nic víc, lehko přehlédnout. Tolik lidí už šlo tam dolů a nikdy se nevrátili, říkal jsem si a najednou stál na pátém schodu. O dva schody níž byly silné dubové dveře, plné vyrytých slov a symbolů. I přes dveře šel studený, hnilobný vzduch. Dál se mi jít nechtělo, několik lidí na mě z dálky koukalo. Byl bych pěknej hlupák, kdybych tam přes všechna ta varování šel. Vidina Ráje, místa zaslíbeného za to nestála, navíc, Světlo nesvítilo. Strašidlo z podzemí dělalo z lidí ubožáky, nebo mrtvoly, ale oni se s ním naučili žít. Možná bych to dokázal taky.

      Večery jsem trávil v hospodě, tak jako všichni. Vždycky tam bylo hodně hluku a křiku. Docházelo i k nějakým rvačkám, ale to až v noci, když už byli všichni opilí. Jednou musela dokonce přijít Berlin a roztrhnout od sebe mladého zahradníka Hasaniho a kuchaře Yanniho. Yanni byl ve společnosti nejhlučnější a když se napil, rád používal argumenty v podobě pěstí. A taky toho hodně namluvil. Dozvěděl jsem se hromadu dalších věcí o historii a životě na Kraku. Příhody o mrtvých a bláznech. O muži, který zdolal Cestu a vrátil se. Nemluvil, stal se z něj jiný člověk. Po několika dnech zabil vlastního syna, jejich spolubydlící, a nakonec sám sebe. Toho chlapce prý lidé vídají kolem pevnosti a při vstupu do katakomb, ačkoliv Yanni se hádal, že je to nesmysl a že žije v lesích za pouští. To spustilo další hádku a takhle to bylo se vším. Tajemství Kraku. Povídali o dalších a dalších lidech a nešťastných osudech, které je potkaly, když oni nebo jejich blízcí šli tam dolů. Pak přišel Velitel a všechno změnil. Přivedl schopné lidi, opravili pevnost a ustanovili pravidla. Nemohli lidem bránit podstoupit Cestu, ale mohli je přesvědčit tam nechodit a než v Ráj, aby začali věřit v tvrdou práci a své schopnosti. A obyvatelé pevnosti tam skutečně chodit přestali. Až na výjimky, jako Tulsin otec. Ten to udělal ze zoufalství, už neměl pro co žít.
             Cesta probíhá několikrát do roka, nepravidelně, nikdo dopředu neví, kdy se to stane. Trvá týden, někdy dva, někdy celý měsíc. Stalo se pravidlem, že začíná při novu nebo úplňku. Vždycky někdo přijde. Někdy dobrovolníci čekají celé týdny před branami, než se rozsvítí Světlo. Teprve tehdy mohou odvážlivci zkusit své štěstí. Pokud nesvítí, pohltí je temnota, alespoň tak se to v pevnosti říká. Kolem už Krak a jeho Cestu všichni znají, za ta léta se její sláva rozšířila daleko a hodně lidí to chce zkusit, myslí, že budou lepší než ti před nimi. Stala se vyhledávanou záležitostí v tomto koutě světa. Tomu se rada města, při Velitelově důrazném nesouhlasu, rozhodla nebránit. Pevnost se sice zdála nedobytná, ale oni si nechtěli znepřátelit okolní osady. Dřív nebo později by lidé z venku pevnost dobyli, jen aby měli přístup k Cestě. Velitel si vydupal, aby denně mohli do katakomb sestoupit nanejvýš tři lidé. Tím pádem se po pevnosti potulovalo méně lidí a snadněji se zajistila bezpečnost. Souhlasili. Velitel pochopitelně nechce, aby se v jeho pevnosti houfovalo víc cizích tváří, než je třeba. Občas se někdo pokusí o nějakou blbost, jak tady s oblibou říkají. Něco ukrást, někoho zabít, nebo se dokonce pokusit o útok na zevnitř. Ale i to už se naučili zvládat. Za zdmi ostrova nikdy není ani čtvrtina cizích návštěvníků oproti jeho obyvatelům, o to se Velitel také pečlivě stará. Stejně jako o rozšiřování legendy o strašlivém démonovi, i když tomu jistě sám naprosto nevěřil. V očích cizáku vypadal jako hrůzovládce, a i se tak před nimi choval. Je to chytrej chlap. Naučili se s Cestou žít, a ona sama, jak se zdálo, se uměla přizpůsobit světu nad sebou.

      Předposlední den, pak měl skončit můj týdenní azyl. Těch pár dní uběhlo strašně rychle. Rány se mi zahojily, i když jsem stále trochu napadal na levou nohu. Ačkoliv jsem vlastně neměl co dělat a zdánlivě se nic nedělo, pořád bylo kam se vrtnout. Všichni stále měli co na práci a v noci se žilo a pilo. Tak vypadal obyčejný den v pevnosti. Už jsem byl rozhodnutý. Zůstanu. S vidinou dobré budoucnosti jsem večer v hospodě pil už páté pivo. Smrdělo, ale bylo silné a plné pěny. Tak to tady měli rádi. Motal se mi jazyk a Cloud si ze mě utahoval.
             „Takhle běž na Cestu, haha, Démon se posere,“ smál se Cloud a ostatní se přidali, místní humor.
             Dopil jsem další korbel a udělalo se mi špatně. Plná pusa slin, šimrání v žaludku, rychle ven. Za ohromného smíchu jsem vyběhl před hospodu a vyzvracel se do salátů. Pohnojeno. Posadil jsem se na schody přede dveřmi a užíval si chladivý večerní vzduch. Pak jsem se vyzvracel ještě jednou. Vyrazil jsem bezcílně zahradou. Od kovárny bouchly dveře a Oden s křikem a kladivem v ruce vyběhl ven. Vyřítil se mi v ústrety a srazil mě do hlíny, sklonil se, chytil mě pod krkem a zašeptal: „Podřízl jsem jí.“ Z jeho úst mi na tvář vytekla dlouhá slina.
             Ty jeho oči… Pak mě pustil a zmizel ve dvoře. Než jsem vstal, stála v zahradě Tulsi.
             „Donde… kam běžel?!“ zeptala se rozrušeně.
             Vypadala jinak, než jsem ji naposledy viděl. Mnohem hůř. Neměla už modřiny a zranění se zahojila, ale byla hubená, bledá. Kruhy pod očima, vystouplé kosti. Jen jsem ukázal směrem do dvora a ona se tam rozeběhla. Opilost znatelně ustoupila, takže jsem se konečně postavil na nohy a vydal se za ní. Dveře do katakomb byly otevřené, vál z nich studený vzduch, Světlo nesvítilo. Tulsi stála na schodech a váhala. Pomalu jsem se k ní přiblížil, ozval se kovářův výkřik, znělo to jako by byl nesmírně daleko. Za poslední dny jsem ho slýchal často, byl to jistě on. Tulsi sebou trhla směrem dolů a já jí chytil za ruku.
             Ulekaně se otočila. „Pust mě!“ vykřikla vztekle.
             „Neblázni Tulsi, nemůžeš dolů, Světlo nes-“
             „Silencio! Ty nic nevíš!“ prskala a snažila se mi vytrhnout.
             „Tulsi! Prosím, buď rozumná,“ snažil jsem se jí uklidnit, když jsme oba ztuhli při dalším Odenově výkřiku.
             Najednou byla docela klidná, ale s nesmírně zoufalým, prosebným pohledem.
             „Jovi. Pusť mě. Budu v pořádku, musím za ním jít. Věř mi,“ prosila mě. Co teď?
             „Tulsi, já…“ znejistěl jsem a můj stisk povolil, vytrhla se mi a zmizela v tmavé chodbě. Chvíli jsem překvapeně stál. „Tulsi!“ můj výkřik se několikrát vrátil ozvěnou z druhého konce chodby. Bez odpovědi. Proti zdravému rozumu jsem sešel po schodech. Podél zdi se táhl tlustý kabel a na něm visela stará světla. Všechna zhaslá, chodba se topila ve tmě. Její ústí slabě ozařovalo pouze venkovní osvětlení. Došel jsem až na hranici světla a tmy.
             „TULSI!“

      Pomalu jsem šel nekončící chodbou, rukou se držel zdi, mé oči po chvíli přivykly tmě, ale rozeznával jsem jen obrysy zdí. Volal jsem Tulsi, každým dalším krokem stále nejistějším hlasem. Viděl jsem na vzdálenost ruky. Chodba se rozšířila do velké místnosti. Možná, těžko určit. Uprostřed byl nějaký sloup, na dotek hřál. Přímo za uchem se mi ozval šeptavý hlas: „Odejdi. Tady nejsi vítán,“ protahoval každé slovo.
             Polil mě studený pot. Cítil jsem ho za sebou, za zády, prudce jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl. Udělal jsem několik kroků do tmy, promluvil vedle mě. „Uteč!“ zakřičel a já spadl, jak jsem se lekl. Rychle jsem vyskočil na nohy a máchl pěstí po hlase, ale zasáhl jsem jen vzduch. Démon se zasmál, tiše a škodolibě. Teď se hlas ozýval z dálky a doléhal ke mně ozvěnou. Tulsi i Oden jsou ztraceni, jestli půjdu dál, budu i já. Ale, vrátit se bez Tulsi… Znovu jsem zakřičel do tmy. Zas jen ozvěna. A tma. Světlo nesvítí. Ne, nejsem blázen. Promiň Tulsi. Otočil jsem se a vrátil nazpět chodbou. Celou cestu za mnou kráčely cizí kroky. Bez majitele, bez těla. Jakmile jsem se zastavil, hlas mě popohnal: „Běž! Utíkej človíčku! Utíkej!“ Ano, zase zbaběle utíkám.

      Schody na dvůr jsem vyběhl po dvou a vrazil do Velitele, málem jsem se nabodl na jeho meč, který dal pohotově stranou.
             „Co to kuRVA!“ startoval hlas, porušil jsem pravidla.
             „Tulsi i Oden, šli dolů,“ zklidnil jsem jeho počínající vztek. Umělá ruka, vznášející se výhrůžně vzduchem polevila a pohyb v ní téměř ustal. „Musíme za nimi!“ vyhrkl jsem a zároveň věděl, jaká bude Velitelova odpověď.
             „Ne! Berlin, zavři ty dveře a stůj u nich, kdyby se vrátili,“ rozkázal.
             „Ale jak…“ chtěl jsem něco namítnout, cokoliv.
             „Pojď semnou chlapče,“ povzdechl si Velitel a vyvedl mě na zahradu. „Už jsi byl tady?“ zeptal se a otevřel dveře do kaple pod větrnou věží.
             „Ne, ale co to s tím má společného? Tulsi a-“
             „Pojď,“ řekl jen a vešel dovnitř.
             Vnitřek kaple byl prázdný, uprostřed visel provaz přivázaný na srdci velkého zvonu. Ten byl zavěšený v konstrukci věže. Při pohledu nahoru jsem dohlédl skrze trámy až na vrchol. Kolem zdí, vykládaných vnitřky solárních panelů a kabelů se táhlo schodiště. Velitel stoupal nahoru a já překvapeně za ním. Tulsi.
             „Je původní,“ mávl směrem ke zvonu. „Dřív zvonili při pohřbu, nebo svatbě a ještě předtím, když někdo útočil. My na takový věci sereme. Používáme ho, když se rozsvítí to zatracený Světlo a pak po druhý, když zhasne,“ vyprávěl a šli jsme do schodů. „Nelíbí se mi to, ale naučili jsme s tím lidi žít a přežít. Sakra, vždyť tenhle hrad je skvělý místo. Dohled do všech směrů, chráněný, úrodný a s vodou. Za tohle snesu udělat pár ústupků. A ty lidi, co sem chodí, umíme zvládnout. Ať umírají, když chtějí. A občas přijde i někdo zajímavej, jako třeba Dex. Chtěl jít zkusit štěstí, ale přesvědčil jsem ho, že tady nahoře bude mnohem užitečnější, než mrtvej dole.“
             „Proč mi to říkáte?“ Už jsem nic nechápal.
             Velitel otevřel malá dvířka v konstrukci a prolezl jimi ven, na malý ochoz vrcholku větrolamu. U brány hořel oheň a stál tam na hlídce Echo. Smích a zpěv z hospody utichl, všichni už věděli, co se stalo. Poušť zářila. Velitel pomalým gestem obkreslil obzor.
             „Na druhou stranu k lesu je to pět a půl kilometru. Bylo tam přístavní město. Jeden z tunelů, co jsou pod hradem tam ústí. Vím to, protože jsme tam v tom městě našli celej archiv plnej plánů a nákresů podzemí. Celá tahle zatracená poušť a ostrov jsou podkopaný! Kilometry chodeb, možná i několik podlaží, slepý stezky. Už hodně lidí tam vlezlo, Tulsi a Oden jsou jen další, ne poslední, bohužel,“ řekl smutně. „Taková je pevnost Krak, jdi dolů a umřeš, nebo ti přeskočí. Je mi to líto.“
             „Líto… takže nic neuděláte?“
             „Ne. Není, co bych mohl udělat. Porušili pravidla,“ odpověděl chladně.
             Chvíli jsme tam beze slova stáli. Konečně mi to došlo. Žít na Kraku, znamená žít s blázny. To se mi Tulsi tehdy bála říct, abych ji neopustil. Lidé tady žijí s Démonem, ne vedle něj, ale v jeho podkroví. Bere jim blízké, straší je, ale oni tu žijí dál. Kam by taky šli jinam? Naučili se žít se strachem. Velitel se díval do dálky a já nevěřícně na něj. Nakonec jsem odešel, on tam zůstal.

      Zmítal mnou vztek. Bušilo mi srdce. Hned z kaple jsem vyrazil ke vchodu do podzemí, ale Berlin mě odehnala. Té se nedalo odporovat a já se alespoň trochu zklidnil. Co teď? Tulsi je pryč. Takhle to na Kraku dělají? Prostě zapomenou? Ale vždyť jsem od toho taky utekl. V návalu úzkosti jsem se rozběhl do pokoje. Anais a Cloud nesouložili, seděli spolu na pohovce a koukali do prázdna.
             „Třeba… třeba se vrátí,“ řekla Anais po dlouhém mlčení.
             „Any, přestaň s tím už,“ napomenul jí podrážděně Cloud.
             „A co?“ řekla a otočila se na mě. „Před lety do katakomb šel jeden kluk. Přišel se skupinkou dobrodruhů a hrozně se u Rolanda ožral. Říkal, že jsou všichni poserové a úplně na šrot šel dolů. Vrátil se druhej den. Byl úplně v pohodě, jen si vzal svoje věci, co v hospodě nechal a odešel. Když se ho ptali, jak se dostal ven, řekl, že prostě poprosil.“
             „Ale říká se to už asi třicet let a je to kec. Jenom pohádka,“ řekl Cloud.
             „Cloude!“ okřikla ho a zase se vrátila ke mně. „Možná, že to tak je. Že když… Démona,“ procedila to slovo jako by se bála ho jen vyslovit, „když ho poprosíš, tak tě nechá jít. To jenom lidi tam chodí s myšlenkou na krev a smrt. S Tulsi jsme o tom často mluvili.“
             „Cože? Co to meleš?“
             „Ticho! Dost! Nebudeš mě pořád…“
             Zbytek počínající, možná jejich první hádky ani její další průběh jsem nevnímal. Oba odešli do vedlejší místnosti a křičeli na sebe. Poprosit. Za pokus to stálo, utéct můžu vždycky. Ale chci nasadit život pro dva v podstatě cizí lidi?………… Chci! Z batohu jsem vytáhl boty a nasadil si je, celou dobu jsem jinak chodil bos. Krvavá bota. Stačilo zanést ji Gastonovi, aby vyměnil proraženou podrážku, ale ne, já radši pásl krávy. Ještě křesadlo, tuniku jsem vyměnil za triko a starou neprůstřelnou vestu, kterou mi věnoval Echo. Stále se mi omlouval. Vesta byla hodně stará, s průstřelem přímo na srdci. Určitě mi neuškodí. Napustil jsem si lahev vodou a připnul k opasku. Spolu s Cloudovým mečem jsem vyrazil ven. Nemyslím, že je to krádež, rozhodně meč vrátím, pokud se vrátím a pak, Cloud ho měl jen pro ozdobu, uměl zacházet s vařečkou, ne s mečem. Asi jako já… ale připadám si s ním jistější. Nevím, co mě tam čeká. Vyšel jsem na chodbu před pokojem a zaváhal. Opravdu? Opravdu tam dolů půjdeš? Vždyť jí vlastně ani neznáš. Umřeš tam. Tulsi. Ne! Nenechám tě v tom děvče.Tentokrát už neuteču.

      Na zahradě za kaplí stál Démon. Musel to být on. Vysoká postava v černé kápi se krčila ve stínu, skryta před svitem Měsíce, pozorovala okolí. Pak se fantom přikrčil a zmizel. Přeběhl jsem zahradu k místu, kde stál a nahlédl za roh. Už jsem zahlédl jen stín, který zmizel za zdí. Všude jsou chodby a tajné vchody. Chvíli mi zabralo, než jsem našel kámen, který ve zdi povolil a tajné dveře se s klapnutím kousek odsunuly. Trochu jsem zatlačil a protáhl se malou škvírou. Démon chodí po hradě, pozoruje své oběti. To jeho pohled cítím v zádech každý den. Je to jen člověk, jen člověk. Prošel jsem úzkou tmavou chodbou. Musela vést podél hospody, stočila se kolem věže se studnou a najednou skončila. Nahmatal jsem páku ve výklenku u zdi a zatáhl, další dveře se otevřely. Chodba vedla ven z pevnosti. Zvedal se vítr a od oceánu táhly mraky. Stín se plížil podél domů k bráně. Echo seděl na židli u ohně a spal. Všechno mi to došlo moc pozdě. Vytrhl jsem meč z opasku a vyrazil od pevnosti. Ve světle Měsíce se v ruce přízraku zaleskla čepel a zaťala se hluboko do Echova krku. Zachroptěl a sesunul se ze židle. Byl jsem pomalý. Kapuce se otočila mým směrem, svezla se po kabátu a odhalila pomalovanou ženu. Vrhla se k bráně. Tohle není Démon. Jedním silným škubnutím odrazila závoru, zatočila železným mechanismem, který sloužil jako obrovská západka a otevřela bránu. Do města s křikem vrhla skupina maskovaných útočníků. Se zápalnými lahvemi běželi k nejbližším domům a vhodili je dovnitř. Současně s tím se ozvaly výkřiky z pevnosti. Stál jsem tam mezi tím, ještě si mě nikdo nestačil všimnout. Pak se v bráně objevil obrovský muž. Od ucha ke krku se mu táhla dlouhá čerstvá jizva. Obličej měl na té straně podivně pokřivený a vlasy jen asi na polovině hlavy. Napadal na levou nohu a vypadal jako medvěd. Do prdele… Nebylo pochyb. Byl to Tegan. V pevnosti zazněl výstřel.

      Rozeběhl jsem zpátky k tajnému vchodu. Dva banditi se oddělili od skupiny, drželi se mi v patách a já utíkal, lehce, nemyslel jsem na pohyb nohou, jen na něj, na medvěda, který měl být mrtvý. Letky šípu, který mi prolétl kolem ucha, slabě zašimraly. Běžel jsem rychle, ale nestačilo to, smrt mi byla v patách. Za věží, kousek od vchodu byl obrovský kámen. Skočil jsem za něj, během okamžiku tu byli. Když kolem probíhal ten druhý, sekl jsem ho mečem přes kotníky. Ostří udělalo strašlivou ránu, bylo vidět, jak se šlachy oddělují. Zakřičel a skácel se. Ozval se další výstřel. Velitel se nehodlal pevnosti vzdát bez boje. První bandita se otočil po výkřiku, ale to už jsem stál před ním a vrazil mu meč do břicha. Blížili se ostatní, takže nezbývalo než se schovat. Na druhé straně chodby, jsem několikrát loktem vrazil do dřevěné páky, utrhla se. Stál jsem opřený o zeď a čekal, že se někdo pokusí dobývat dovnitř, ale kroky jen proběhly kolem a zmizely. Nevšimli si mě a kolem bylo jistě hodně jiných zajímavých cílů. Myšlenky se mi rozjely. Tegan! Jak? Ten chlap je noční můra. Démon se alespoň drží v podzemí, ale tenhle netvor se klidně prochází na povrchu. Revolver znovu prásknul a bylo slyšet, že brána do pevnosti se otevírá. Krak padne.

      Tajné dveře ošklivě dřely o stěnu. Poprvé mi to nepřišlo, jenže teď jsem potřeboval ticho, ačkoliv všude kolem křičelo šílenství. Posouval jsem je po milimetrech, až se objevila malá skulinka, kterou bylo vidět ven. Viděl jsem na zadní část kaple a přes zahradu na strážnici. Právě se dovnitř dobývalo několik maskovaných za Teganova hlasitého povzbuzování. To jim ten chlap velí? Kolem se rozléhal křik a zvuky boje. Marného boje. Krávy naříkaly. Útočníků sice nebylo mnoho, ale měli moment překvapení. Většina lidí v pevnosti už spala, když zaútočili. Teď byli ještě skoro nazí vytahováni z postelí. Museli sem vlézt nějakou další tajnou chodbou. Maskovaní muži a ženy je mlátili a smáli se. Uviděl jsem průzorem i několik těl, většina patřila místním. Hlava obuvníka Gastona ležela dva kroky ode mne na kamenné dlažbě. Konečně prolomili dveře do strážnice. První šťastný útočník hned ve vchodě vyhrál čistý průstřel hlavy. Velitel se ještě nevzdal, zahlédl jsem i obrovskou Berlin a uvědomil si, že Echo tam s nimi už být nemůže. Opravdu jsem ho začínal mít rád. Ostatní se do dalšího útoku na strážnici příliš nehrnuli. Řev bojů mimo pevnost ustal, zůstal jen nářek a hučení sílícího ohně. Postupovali rychle, podle plánu. Tegan stál před strážnicí, ukrytý za rohem, mimo dostřel pušky.
             „Je konec příteli!“ zakřičel a mně se naježily chlupy, nečekal jsem, že ten hlas ještě někdy uslyším. „Vzdej to Veliteli a ušetříme tvoje ovečky,“ řval a na odpověď mu přišlo jen ticho. „Jak myslíš,“ řekl Tagan a zmizel mi z dohledu.
             Všichni se teď soustředili na strážnici, upnuli k ní veškeré své síly. Musím pohnout, dřív nebo později mě najdou. Přitisknutý ke zdi jsem se ve stínu pomalu proplížil ke kapli. Teprve tehdy jsem uviděl celou zkázu. V záhonech leželi vedle sebe svázaní obyvatelé pevnosti. Můj pohled se setkal s Cloudem. Byl vedle Anais, ta plakala, dokud jí nenakopl jeden z maskovaných. Tak moc jsem jim chtěl pomoct, ale nešlo to, skončil bych hned vedle nich. Tak jako tehdy, proč se to stále opakuje? Hrůzy v mém životě se opakují, stále dokola a současně s masakrem na Kraku se mi před očima odvíjel masakr mých přátel. Copak kamkoliv přijdu, musí lidé umírat? Je to mnou? Ty masky, poznávám je, už jsem je potkal. Stejný kmen, který vyvraždil mou náhradní rodinu. Tělo. Tak si říkali. Rychle jsem zahnal počínající paniku, Tegan prošel kousek od místa, kde jsem stál a táhl za sebou knihovnici Kani. Kopala kolem sebe, neměla z něj strach. Prudce s ní mrskl až ke dveřím do strážnice, aby ji Velitel viděl. Otočil se na maskovaného muže stojícího opodál a křikl: „Zab jí!“
Šipka vyletěla z kuše, vnořila se Kani do zad a zůstala trčet z hrudníku. Bez hlesu se zlomila v kolenou a dopadla bezvládně obličejem na dlažbu. Musím to zastavit. Proběhl jsem od kaple do kuchyně, díky nebesům za temnou noc. Uvnitř nikdo nebyl, v hrnci bublala polévka na druhý den. Přetékala zpoza poklice na kamna. Yanni si vždy vařil dopředu, nerad vstával příliš brzy. Dolehl sem Taganův řev: „Vylez! Nebo povraždíme všechny, jako tuhle přechytralou píču! Přímo tady, ať to vidíš!“
Kuchyně vedla do skladu a z něj se dalo dostat do jihovýchodní věže, ke studni. Otevřel jsem těžké železné dveře a obklopilo mě hučení vody. Po obvodu věže se táhla kovová konstrukce a spletenec potrubí, které vhánělo vodu do pevnosti. Do zad mě zatlačila špička nože.
      „To jsi ty?“ vyhrkla překvapeně Moxie, Dexova dcera a nůž zmizel.
             Někdo se přeci jen stačil schovat. Chytila mě za ruku a táhla po schodech do věže. Nahoře se sklonila, ve zdi cvaklo a u podlahy se objevil malý otvor, vlezla do něj a já se jen stěží protlačil za ní. Další tajný vchod. Průlez vedl do nízké místnosti, ani Moxie se tady nemohla úplně narovnat. Po zdech bylo pověšeno mnoho obrázků a fotografií, jaké jsem viděl ve starých časopisech. V rohu leželo na hromádce několik knih, polštář a vedle pomalovaná papírová krabice. Skrýš malé Moxie.
             „Sem chodím, když chci bejt sama,“ řekla a tvrdě dosedla na polštář. Čekal jsem, že se rozpláče, ale jen ukázala na zeď naproti. „Když odsuneš ten bílej kámen, uvidíš na zahradu.“
             Udělal jsem, jak řekla, kámen šel lehce vytáhnout za zdi. Ze strážnice právě vycházela Berlin a hned za ní šel Velitel. Revolver držel v rukou, než přiletěl šíp a zasáhl ho do ramene zdravé ruky. Upustil ho, ale nevykřikl.
             „No vidíš, příteli. Ani to nebolelo, co?“ zasmál se Tegan, sebral zbraň a zatřásl šípem ve Velitelově rameni, „no, možná trochu, co?“
      Velitelova kovová ruka vyletěla a tvrdě zasáhla Tegana do brady. Zapotácel se, ale nespadl. Na Velitele se hned vrhnul okolo stojící roj banditů Těla. Dalo jim to práci, nakonec ho přece dostali na kolena. Drželi ho a mlátili do něj.
             „Ne! Nevabíjejte ho,“ zahuhlal Tegan. „S timhle hajflem si jeftě pohlajeme, um.“
             Vojáci Těla Velitele stále drželi, ale opravdu ho přestali mlátit. Tegan odplivl a chvíli si třel čelist. Pak jednomu z banditů vytrhl z ruky mačetu.
             „Pridrfte ho. Tu ruku!“ přikázal a sekl. Jednou, dvakrát. Jiskry odletovaly a po čtvrtém úderu kovová konstrukce v kloubu praskla. Velitel byl zase jednoruký. Tegan zahodil kovovou ruku, vrátil mačetu a rozhlédl se po zahradě. „Tak kde fou?“
             „Copak Tegu? Bolí to?“ řekl Velitel nevzrušeně, jakoby nic.
             Krvavej Teg zvedl nohu a velká okovaná bota dopadla na Velitelovo poraněné rameno. Šíp se zlomil, Velitel spadnul na bok a vzal s sebou i párek banditů, kteří ho drželi. Tegan si trhnul sanicí, prasknutí kostí bylo slyšet až sem do naší skrýše.
             „Ta čubka Tulsi! A hlavně… hlavně Jovian,“ řekl temně a mně se udělalo zle. „Kde sou?“
             Velitel se pomalu narovnal. „Tulsi šla za Démonem.“ Mezi bandity při tom slově zašumělo. „Můžeš jít za ní, Tegu,“ usmál se. „To druhý jméno neznám. Nějakej tvůj kámoš?“
             Tegan se rozesmál. „Cože? Fakt? Ona šla dolů? Už jako malá holka byla blbá a zůstalo jí to. Dobře, o tu už je postaráno, co?“ mlaskl a pak se sklonil k Veliteli, skoro ho nebylo slyšet. „Pomoc mi najít Joviana a nechám všechny žít, hm? Co ty na to? Všichni pak můžou odejít, nebo tady zůstat, na mojí farmě,“ řekl slizce. Jeho farma. Lidský jatka.
             „Nikdo takovej tu není,“ trval Velitel na svém a já si musel připomenout, že hlasoval proti tomu, abych v pevnosti zůstal. Teď mě chránil, možná měl plán a možná jen hrál o čas.
             „Ah, jak myslíš, najdu si ho sám.“ Tegan přistoupil ke skupině Těla a chvíli jim cosi vysvětloval.
             „Hej Tegu!“ zvolal Velitel. „Ty těm sráčům teď šéfuješ?“
             „Ne,“ řekl cizí hlas a jeden z útočníků vykročil k Veliteli. „Nám nikdo nerozkazuje, jsme děti lesa.“
             Byla to žena, neměla masku, alespoň ne jako ostatní. Tvář potetovanou, samotná vypadala jako maska. Posmrtná maska. Zastavila se u Kani a ruku namočila do kaluže krve pod ní. Pak přistoupila k Veliteli a rukou přejela po jeho obličeji. Ten se ani nepohnul, na tváři mu zůstal krvavý otisk. Víc neudělala, vrátila se do hloučku svých lidí a zmizela mezi nimi. Ostatní mě už hledali.
             „Tomu bys neuvěřil,“ pochechtával se Tegan. „Ten sráč Jovian mi zapálil barák. Můj krásnej domek.“ Netušil, že to byla Tulsi. „Ale to určitě víš, co? Hah, ještě, že to udělal, jinak bych chcípl v posraný díře. Trám za střechy prohořel a proletěl přímo ke mně dolů.“ Proč ho jen nemohla nechat pomalu shnít v hrobě? „Vydrápal jsem se po něm nahoru,“ řekl a vyhrnul si rukávy, obě ruce až k ramenům měl zevnitř seškvařené, zjizvené. „Tohle není nejhorší,“ dodal k tomu už ne tak vesele Tegan, přejel si rukou po zdeformovaném obličeji, po zbytcích vlasů a podrbal se v rozkroku. „Vzali mi všechno. Domov, sen. Chtěl jsem nechat Krak za sebou, už se sem nikdy nevrátit. Ale Jovian mě přivedl zpátky… Jenže všechno špatný, hm? Od toho ohně chytila velká část lesa, a to přilákalo tady… děti,“ ukázal na okolo stojící Tělo. „A to bys nevěřil. Dohodli jsme se. Sice jsem je musel chvíli přesvědčovat,“ poklepával si Tegan na dlouhou jizvu přes tvář, „ale nakonec… Vyprávěl jsem jim o pevnosti, jak to tady máte pěkný. Kolik vody tady je a tajnejch vchodů,“ usmál se. „Oboustranně výhodnej obchod. Už chápeš Veliteli? S Krakem je konec, s tvejma zkurvenejma pravidlama, ale nemusí všichni umřít, co? Stačí mi jen pár… dobrovolníků, pro moje stádečko a zbytek může odejít.“
             „Před chvílí jsi říkal, že pustíš všechny.“
             „To bylo před chvíli!“ vyštěkl Tegan. „Poslední šance. Jovian ti přece může bejt úplně u prdele! Kde je?!“
             „Neznám ho,“ trval na svém Velitel.
             „Neznáš, co? Tak dobře, příteli.“
             Znovu zvedl nohu a bota tentokrát dopadla na Velitelův spánek, už nevstal. Tegan přecházel mezi svými obětmi. Dlouze si je prohlížel a pak si vybral tři muže a tři ženy. Ciel, Cloud, mladý zahradník Hasani, Anais, Juna a krejčová Zoelle. Vybral si ty, které dobře znal. Nepochyboval jsem, co s nimi zamýšlí. Cloud s Anais to pořád dělali jako králíci, teď tak skončí, doslova.
             „Zbytek je váš. Najděte Joviana, někde se schovává. Nejspíš ve zdech a… chtěl bych ještě jeho.“ Kopl do Velitele. „Jen ho zabít, tělo je vaše, co?“ Neslyšel jsem žádnou odpověď, ale Tegan se usmál. „Děkuju pěkně,“ řekl a zadíval se přímo na mě.
             Musel by mít oči jako kočka, aby dohlédl tmou až k malé díře ve zdi na věži. Stejně jsem se zatřásl. S revolverem v ruce odešel do strážnice a Velitele odnesli za ním, spolu s šesticí… šťastlivců. Zbytek odvedli do hospody. Nikde jsem za celou dobu neviděl Maven. Snad se stihla ukrýt.

      Ještě chvíli jsem sledoval zahradu. Maskovaní před kapli přinesli bezhlavé tělo, patřící nejspíš obuvníkovi a na kamenných schodech ho začali porcovat. Vrátil jsem kámen ve zdi na své místo a otočil se na Moxie. Stále seděla na polštáři ve stejné póze a koukala do prázdna.
             „Moxie,“ zašeptal jsem. Otočila se na mě. „Hledají mě.“
             „Tady o tom nikdo neví. Našla jsem tohle místo sama, chodím sem jen já.“
             „Opravdu? Ale Tegan zná-“
             „Všichni znají tajný vchody v pevnosti,“ řekla samozřejmě. No jistě. „Ale tenhle ne,“ dodala rozhodně.
             „Existuje ven z pevnosti ještě jiný východ? Jedním jsem už dnes prošel.“
             „Hodně, ale jen některý jsou bezpečný. Jenže tam bude…“
             „Tegan,“ řekl jsem za ní. „Nebo někdo z těch parchantů.“
             Velitel asi nikdy neměl příliš strach, že by Tegan chodil a vykládal o tajných vchodech do pevnosti, chtěl mít klid ve své části lesa a splnit si své… sny. Jenže pak jsem přišel já. Zachránil jsem Tulsi, ale zničil tím celé město a jeho obyvatelé zemřou. Kurva Joviane! Kdo to mohl čekat, že se Tegan bude chtít spojit s Tělem, a navíc mu to vyjde. Tihle lidé nesmlouvají a nenechávají si poroučet. Po čtyřech jsem došel k dívce, přisedl si a objal jí. Nevzpírala se, její slzy mi stékaly přes krk po zádech. Plakala dlouho, než usnula. Za celou dobu tady v pevnosti jsem ji potkal asi třikrát, vždy mě jen plaše pozdravila. Teď mi byla blízká jako nikdo. Mohla to být klidně moje dcera. Myslel jsem na Tulsi a na lidi tam venku. Ne, tentokrát nedovolím, aby mi přátele vzali zrůdy v maskách. Pomůžu jim. Musím, jsem za to zodpovědný. Vztek a bezmoc mnou proudily ve vlnách. Vzpomněl jsem si, že ani ne před hodinou jsem zvracel opilý na zahradě. Někdy se všechno stane rychle a najednou. Když jsme s Velitelem stáli na vrcholku větrolamu, ty svině už musely být před hradbami. Schovaný ve tmě, mimo dosah světel. Nocí se nesl bolestný nářek. Pláč se mísil se smíchem. Ohně hořících domů temně hučely. Vítr hlasitě foukal skrz staré zdi a větrolam se vrzavě otáčel.

      „Joviane, Joviane, vstávej,“ šeptala mi Moxie do ucha a třásla mnou. Do nosu mě zaštípala vůně spáleného dřeva. Kámen byl vysunutý a otvorem ve zdi pronikaly dovnitř paprsky ranního slunce. „Podívej se,“ postrkovala mě dívka k průzoru.
             Zahrada byla plná kouře, domy za zdmi hořely celou noc, teď dým z trosek zahalil pevnost. Kolem kaple na krvavých schodek stál hlouček stoupenců Těla. Ze dveří strážnice je pozoroval Tegan a čistil revolver. Všichni ukazovali směrem ke vstupu do podzemí. Světlo nad vchodem svítilo. Podíval jsem se na Moxie.
             „Cesta,“ řekla tiše.
             „Cože? Teď? Ale… ale vždyť skončila před-“
             „Démon si dělá, co chce,“ odpověděla Moxie.
             Otočil jsem se zpátky k průzoru. Cesta. To komplikuje situaci. Dlouho jsem se díval do zahrady a pozoroval dění dole. Maskovaní se dohadovali. Bylo jich tolik, museli přijít další, nakonec, hlavní brána byla zřejmě otevřená. Neměl jsem nejmenší šanci probít se ven z pevnosti, natož při tom ještě někomu pomoct. Věděl jsem to už večer, existovala jen jediná cesta. Směrem dolů. Než se v noci strhlo peklo, měl jsem tam namířeno. Možná bych se na prahu otočil, omluvil se Tulsi a vzdal to, ale teď? Démon, nebo Tegan. Nebylo zas tak těžké si vybrat. U Démona jsem měl mizivou šanci, u Tegana žádnou. Velitel mluvil o dalších východech z podzemí. Podle místních bylo v okolí několik spřátelených osad, možná by někdo pomohl, kdyby se dozvěděli, co se v pevnosti děje. Nikdo neměl rád bandity.
             „Moxie, musím dolů,“ řekl jsem a myslel, že se bude pokoušet mě zadržet. Jen přikývla. „Zůstaň tady, dobře? Já… já se vrátím.“ To neznělo příliš přesvědčivě, i ona to slyšela, ale nic neřekla.
             Otevřela krabici, vytáhla z ní solární svítilnu a podala mi jí.
             „Vydrží tak dvě hodiny. Dole je tma.“
             Dal jsem si baterku do kapsy a pohladil dívku po tváři. „Tátu potřebujou, jen on a ty víte, jak to tady funguje. Neublíží mu,“ snažil jsem se ji chabě utěšit.
             „Já vím,“ řekla jen a dala mi pusu na tvář. „V kuchyni je pod dřezem mříž. Vylévají tam špinavou vodu. Za mříží vede tunel pod zahradou až do lázní. Opravovali jsme jí s tátou a já tam lezla, taková velká trubka na vodu. Vejdeš se tam. Je to kanál, nikdo by tam neměl bejt… snad.“
             Je dobré mít děti na své straně. Z lázní je to do dvora už kousek, to mi hodně usnadní cestu.
             „Děkuju Moxie,“ řekl jsem a potichu otevřel průlez do věže. Nikdo tam nebyl. Protáhl jsem se ven.

      Do hospody jsem jen nakouknul a rychle dveře zavřel. Na sítnici mi zůstal obraz těl rozřezaných a vyskládaných na stolech a kolem nich několik kanibalů, neměli masky. Raději si je měli nechat. Otřásl jsem se a vyrazil do kuchyně. Tam to bylo ještě horší. Nahá těla zavěšená na velkých hácích se lehce pohupovala ve vzduchu. Některá už s uřezanými končetinami. Dospělí a několik dětí. Viselo jich tu jedenáct. Všechna bez hlav. Tušil jsem, že další brzy přibydou. Pomalu jsem se prošel kolem nich a snažil se nedýchat. Dělalo se mi zle, hlava se mi už pár dní nemotala, teď to bylo zpět. Jatka. Krak se změnil na lidský jatka.
             Pod dřezem byla skutečně mříž a za ní roura a já pochopil, proč tam lezla Moxie a ne Dex. Mohl bych tam prolézt, ale hrozilo, že se zaseknu. Posvítil jsem dolů baterkou. Nebylo to hluboké, asi čtyři, pět metrů, pak se otvor rozšiřoval. Zdálo se, že dole nic není. Zaseknu se tam a bude konec. Směrem od hospody se ozvaly hlasy a prkna v podlaze zavrzala. Skočil jsem po nohách do otvoru, ruce nad sebou. Zasekl jsem se. Byl jsem uvnitř skoro celý, čouhala mi jen hlava pod nos a ruce nad ní. Jílec meče na mém opasku si v úzkém prostoru udělal místo a zapřený o zeď se mi bolestivě zabodl do boku. Dveře z hospody se otevřely, hlasy vešly do kuchyně. Zatím mě nemohli za dřezem vidět, ale šli blíž. Začal jsem se vrtět a třást. Špičkami bot jsem se pokoušel zapřít o zeď a posouvat se dolů. Zabíralo to, skutečně jsem pomalu mizel v otvoru. Už jsem neviděl do místnosti. Kde teď můžou být? Nebylo nic slyšet. Když už mi čouhaly jen ruce, konečky prstů jsem ještě chtěl přitáhnout mříž, ale někdo mě nahoře popadl a začal tahat ven. Škubali mnou a já se snažil tlačit dolů. Něco křičeli, nerozuměl jsem jim. Jílec mi rozdíral žebra a dřel zeď, kus se uvolnil a já konečně propadl otvorem.
Z díry nade mnou mě pozorovaly dvě ošklivé pomalované tváře. Alespoň tak mi to připadalo. Ve skutečnosti se jen dívali do tmy, nemohli mě vidět. Byl jsem schoulený v rohu odpadního tunelu a snažil se být po dopadu co nejtišší.
             „Mrtvej?“
             „Běž to zjistit.“
             „Chm, na jednom nesejde. I když… myslíš, že to byl on?“
             „Možná.“
             „Jdi za Teganem.“
             Jeden z mužů odešel a druhý se díval dál. Není čas. Pohnul jsem se dál do kanálu, kanibal natahoval hlavu, musel mě slyšet, ale neviděl nic a dolů se mu zřejmě nechtělo. Klekl jsem si a po čtyřech prolezl do mírně svažujícího se odpadního tunelu, teprve tam jsem rozsvítil baterku. V polovině byla díra, vedla do prázdna. Jen tma a silně tudy profukovalo. Těžko říct, kam mizela špinavá voda z pevnosti, ale pěkné místo to nebude. Pokračoval jsem dál, teď tunel stoupal, nade mnou musela být zahrada. Slyšel jsem za zády hlasy. V kuchyni už se sbíhali lidé.
Tunel skončil. Výlez tady nebyl tak vysoko jako v kuchyni a byl o něco málo širší. Těch několik centimetrů značně ulehčilo situaci. Nebyla tu mříž, ale dřevěný poklop. Lidé tudy vypouštěli vodu po koupeli a Zoelle sem vylévala vodu z praní. Trochu jsem víko nadzvedl a škvírou vykoukl ven. Dívaly se na mě dvě jasně modré oči, jen několik centimetrů ode mě, otvorem začal stékat pramínek krve. Mrtvola. Nikdo jiný v místnosti nebyl.
             „Joviane! Ty malá kryso! Schováváš se v kanále, co?“ rozlehl se Teganův slizký hlas z druhé strany tunelu. Neodpověděl jsem. „Jdu si pro tebe, vykuchám tě jako prase!“
             To už jsi jednou sliboval. Tegan při své velikosti tím otvorem prostě nemohl prolézt, a jak se zdálo, nevěděl, kam kanál vede. Vylezl jsem ven. Mrtvola ležela v kaluži krve, masku staženou, hozenou v koutě. Musel někoho vyrušit při koupeli, ale ten se s ním dokázal vypořádat. Prádelna byla napojená na chodbu k pokojům a z ní se dalo vyjít na dvůr. Spoléhal jsem, že veškerý ruch se teď přemístil do druhé části pevnosti a nahlédl do chodby. Nikdo. Zaváhal jsem a otočil se na mrtvolu za sebou.

       Prošel jsem chodbou a pak na zahradu. Kouř mě zaštípal do očí. Potulovalo se tu několik banditů. Prošel jsem kolem jednoho z nich, ani se na mě nepodíval. Na druhé straně, v kuchyni, se ozývaly rány a křik. Do tváře mi blýskl jeden z listů větrolamu. Podíval jsem se nahoru a ztuhl. Listy se pomalu otáčely a na trámu konstrukce visela oběšená Maven. Měla rozpárané břicho, solární fólie nad i pod ní byla zamazaná krví. Houpala se ve větru nad kaplí a mrtvýma očima sledovala zkázu Kraku. Velitel byl rukou pevnosti, Maven jejím mozkem. Nemohl jsem dlouho takhle stát a zírat, bylo by to podezřelé. Sbohem Maven. Prošel jsem do dvora, dveře do katakomb byly zavřené. Svítilo světlo, brzy se ukážou první odvážlivci, možná to zkusí někdo z Těla. Ale nejdřív já. Sešel jsem po schodech, otevřel dveře a sundal si masku, kterou jsem vzal mrtvému v lázních. Páchla po krvi a potu. Tady už mě nemohli vidět. Naposledy jsem se otočil přes dvůr na zahradu. Vrátím se. Vytáhl jsem meč, svítilnu si připnul k opasku a vešel do katakomb.