Zákaznice

Dveře se za další spokojenou zákaznicí zavřely. Hned za nimi rozevřela deštník, aby slabé mrholení nerozbilo její nový, drahý účes. Studený podzimní vítr zavál kadeřnictvím a rozfoukal odstřižené prameny vlasů ležící na zemi. Monika se zachvěla, přitáhla si lem svetru a začala zametat. Jako pokaždé v posledním roce měla problém koště pořádně sevřít. Kadeřnické nůžky držela v ruce denně od svých šestnácti let a za dva měsíce jí bude čtyřicet. Pokroucené kosti a svaly pravé ruky konečně začaly protestovat a vyhlásily stávku – tak tomu říkala Monika – lékař to odborně nazval počínající artritidou. Jenže takové věci k řemeslu patří a Monika nebyla z těch, kdo by si stěžoval. Měla život už trpký i sladký a vždy si poradila, nestála o cizí pomoc ani lítost. Kadeřnictví vedla sama; před sezonou, přijímala dvě brigádnice, ale nikdy víc. A teď bylo mezidobí, léto skončilo a Vánoce ještě daleko. Málo zákazníků, málo práce.
                V takové dny stihla vypít pět hrnků instantní kávy, přečíst si poslední zprávy, chatovat s kamarádkou, a přitom brouzdat po sítích, zatímco si lakovala nehty.
                V takové dny chodily obvykle jen babky na přebarvení růžového melíru, který jediný na bílých řídkých vlasech ještě držel – alespoň pár dní.
                A v takové dny už povětšinou bývala doma s manželem a synem, na druhé směně, jak tomu v žertu domu říkali. Ani v tomhle případě si nestěžovala, ačkoliv žila typický vztah zahrnující únavu, sem tam hádku, pravidelně nepravidelný sex, a to celé zastřešené hypotékou s nevýhodným úrokem.
                Společně se však měli rádi a podporovali, na tom záleželo. Takže se Moničin den – podobně jako její život – ubíral klasickou cestou, bez křižovatek a zákazů stání, jenže dnes měla přijít ještě jedna zákaznice. Marcelka Sluníčko.

                Monika nechápala, jak si dospělá žena může dát takové jméno na svůj veřejný internetový profil, a rozhodně si byla jistá, že se nejmenuje Sluníčko. Jednou ji ze zvědavosti vyhledala a nevěřícně zírala na fotku téhle zralé padesátnice – tvář amatérsky napasovaná do kresleného slunce. Hrozný kýč. Na druhou stranu, Marcelka byla slušná zákaznice, bezkonfliktní a vždy spokojená. Dřív chodila často, byla samá zdrobnělina a poděkování, člověk by řekl, že kdyby ji rozřízl napůl, tak bude plná cukrové vaty, karamelek a spreje na smradlavé nohy. Rok do kadeřnictví nezavolala, aby se objednala a Monika na ní úplně zapomněla. Před týdnem napsala zprávu.
                Jak zametala poslední vlasy, koukala výlohou kadeřnictví do šeravého pozdního odpoledne a nedalo ji to. Znovu se na obsah konverzace podívala. Nejprve pozdravy, pak objednání na termín minulé úterý. Čekala na ní o půlhodiny déle, volala, psala, až to nakonec vzdala a v poslední zprávě upozornila, že při příští návštěvě bude zákaznice muset zaplatit 400 korun, jednorázově. To se Monice v minulosti osvědčilo, jako malý bič na nedochvilné zákaznice. Obvykle pak už nepřišly, nebo se omluvily, zaplatily a napříště dorazily na čas. Marcelka Sluníčko odpověděla až večer.

Měla jsem toho moc, nejsem na telefonu pořád.
Nemůžu za to, že máš posranej život a debilní práci.
Stejně stříháš hnusně, kundo.

                Říct, že to Moniku zaskočilo by bylo slabé slovo, doslova jí to vyrazilo dech. Ne kvůli těm sprostotám, ty se ji nemohly dotknout ani v nejmenším, ale protože tohle napsala Marcelka… Marcelka Sluníčko napsala, že je kunda! Ta Marcelka, co vždy byla spokojená a nechávala dýško, úsměv a závan příliš kořeněné voňavky. Monika se o konverzaci podělila s manželem, společně se podivili, zasmáli, prohodili něco o lidech, světu, co jde do prdele a tím to mělo skončit.
                Marcelka napsala za dva dny znovu.

Moc mě mrzí, co jsem napsala, Moničko.
Nemůžu za vás nikoho najít, je možné se objednat na příští týden?

                Další překvapení a Monika dlouze uvažovala, co by měla odpovědět. Má jí taky urazit a poslat do míst, o kterých se ve slušné společnosti nemluví? Nebo být profesionální, slušná a nepřipravit se o kšeft? Na jednom stříhání nezáleželo, nešlo o peníze, tady hrála roli zvědavost. Chtěla Marcelku po roce vidět, jak se bude tvářit, až přijde po tom, co napsala. Omluví se? Nebo přidá další nadávky? Uvědomila si, že by to chtěla vidět naživo, jak buclatá Marcelka Sluníčko vyslovuje slova jako kunda a nasrat. Podobně jako kdyby vzal papež samopal a začal z balkónu pálit do věřících za zvuků death metalu – výjevy z jiné dimenze. Takže souhlasila a odepsala ať přijde včas, nic víc. Nikdy neměla strach z konfliktů, s vlastní rodinou si jich v dětství užila měrou vrchovatou, takže disponovala hroší kůží a zásobou argumentů. Tohle mohlo být zajímavé rozražení stereotypu v nudné části roku a potencionálně zajímavý obsah pro internetovou skupinu „ujeté zákaznice“, kterou Monika se zájmem sledovala a občas i něco přidala.

                Vysypala vlasy do koše, uklidila šampóny a barvy, vyleštila umyvadlo a pak jen seděla v již notně prosezeném křesle, které tady bylo jako první kus nábytku a čekala na zákaznici. Už teď měla zpoždění, zatím jen dvě minuty. Monika byla přesvědčená, že nepřijde. Proč ji vlastně znova pozvala? Vážně je tak zvědavá? Hm, možná ji chtěla taky něco říct – zabouchnout před nosem s tím, že si musí urovnat svůj posranej život, nebo něco takového. Ne, to nebyl její styl, nepotřebovala se mstít. Ručičkové hodiny na stěně ukazovaly čtyři a deset minut, jejich tikot se rozléhal tichým kadeřnictvím. Venku už byla téměř tma, začalo slabě pršet. Monika si povzdechla, zhasla v zázemí, hodila přes sebe bundu a už chtěla vyjít ven, když uviděla matnou postavu postávající v šeru, mimo dosah venkovního světla. Okamžik na sebe koukaly, než se postava odlepila od stínu a téměř neochotně došla k proskleným dveřím. Byla to ona, Marcelka Sluníčko, jenže… vypadala nějak jinak.

                Monika – zas převlečená v pracovním, světla rozsvícená – právě uvazovala Marcelce kolem krku ručník a přehoz, aby neměla oblečení plné vlasů. Prozatím se jen pozdravili, zákaznice se neomluvila za zdržení, ani za konverzaci z úterý. To ale Monika okamžitě přešla, protože… šlo o to, jak Marcelka vypadala. Co se jí to jen stalo? Její baculatá postava byla pryč, teď měla pohublé, propadlé tváře a zpod oblečení ji zcela zřetelně vylézaly hrany kostí. Velké boky nepasovaly ke křehkému zbytku těla a pokrouceným zádům, vypadalo to, že někdo spojil dvě zcela odlišné ženy. Nejhorší byl obličej, úbytek tuku odhalil stovky drobných vrásek a prohlubní, zmizelo upravené obočí a proměnilo se na přísně vypadající tenkou linku. Dřív chodila vkusně nalíčená, jen lehce, tentokrát by se vrstva make-upu dala seškrábat nožem a namazat na chleba. Linky byly nepravidelné, rtěnka v několika místech přetažená přes rty. V očích už neměla tu roztomilost postarší baculaté dámy, bylo v nich něco jiného, studeného. Monika, pokoušející se nedat na sobě nic znát, udělala několik rychlých cvičení, aby uvolnila křeč v prstech a vzala nůžky. Chtěla se zeptat, co se stalo, a proč byla posledně taková, jenže k tomu nenašla dost odvahy. Chtěla tuhle novou Marcelku – vlastně spíš Marcelu, ta zdrobnělina se k ní už nehodila – prostě ostříhat a co nejrychleji za ní zamknout.
                „Tak, jak to dneska bude?“ zeptala se Monika a jako to dělala obvykle, zajela zkusmo konečky prstů do vlasů. Měla je mastné a tvrdé, prořídlé. Hodně šedin, které tam předtím nebyly.
                „Nechám to na vás Moničko, udělejte to podle svého, dám na vás.“
                Ah, takže zdrobněliny jsou zpátky, tohle znělo vlastně docela jako stará Marcelka, jen tam byl zvláštní podtón, cosi falešného. No dobře, tak podle svého.
               „Dobře, pojďte k umyvadlu, nejprve je umyjeme.“

                Proud teplé vody stékal po Marceliných vlasech a jak se jednotlivé prameny slepily k sobě, odhalily velkou lysinu na temeni. Moničina ruka se na tom místě poněkud překvapeně zastavila – lysinu protínala velká nepravidelná jizva, docela čerstvá.
                „Ale to nic,“ řekla Marcela, které ucítila pohled očí kadeřnice. „Jen taková nehodička, už je to v pořádku. Šlo by to zakrýt?“
                „Jistě, jo, určitě,“ zakoktala se Monika, vyvedená z míry jizvou táhnoucí se dobrých deset čísel přes hlavu. Jestli tohle udělala nehodička, tak po opravdové nehodě by Marcele z hlavy zřejmě nezbylo nic.  
                Monika osušila zákaznici vlasy, usadila ji zpět do křesla a dala se do stříhání. Normálně si se zákaznicemi povídala, ledasco se dozvěděla, práce pak rychleji utíkala a navázala tak už mnoho přátelství a dobrých vztahů. Jenže jak by si teď mohla nenuceně povídat? Tak nějak se bála zjistit, co by mohlo z Marcely vypadnout – podle jizvy možná mozek. Síla zvyku nakonec vyhrála.
                „Dlouho jste se neukázala.“
                „Oh, ano, dlouho. Měla jsem jisté… zdravotní problémky.“
                „Chápu.“
                „Nemyslím si.“
                Monika nevěděla, co odpovědět, tak neřekla nic a snažila se nasadit klidný výraz, byla si totiž moc dobře vědomá, že Marcela ji pozoruje v zrcadle. Zákaznice si najednou sáhla na temeno, div, že ji Monika nestřihla do prstu a přejela konečky po jizvě.
                „Už se to pěkně zahojilo, měla jste to vidět čerstvé, Moničko.“
                Ne, díky, to bych vážně nechtěla, pomyslela si Monika, ale jen se chápavě usmála a pokračovala v práci.
                „Udělal mi to manžílek, víte, můj Jiříček. Asi už mu vadilo, jak jsem mu otravovala život, tak vzal nůž a večer u televize mi ho zabodl tady zezadu do hlavinky. Přímo tady. Neměl ani tolik odvahy, aby se mi postavil čelem, udělal to zezadu, no chápete to, Moničko?“
                Monika se nutila držet nůžky rovně, ale svírala je tak křečovitě, že měla prsty jako v ohni. Vážně právě Marcela řekla, že jí vlastní muž vrazil nůž do hlavy?
                „Proboha…“ vydechla jen, na víc se nezmohla.
                „No to jsem taky říkala, když mi v nemocnici ukázali tu čepel. Ale víte, nejzvláštnější je, že jsem neumřela, vlastně ani neomdlela. Doktůrek říkal, že je to zázrak. Cítila jsem takový tlak, a když jsem si tam sáhla a nahmatala rukojeť, nechápala jsem, co to je. Jiřík na mě koukal docela překvapeně. Určitě by dokončil, co začal, tak jsem vzala popelníček ze stolu – přivezli jsme si ho v osmdesátém sedmém z Bulharska, takový ten skleněný, masivní, samá hrana – a rozmlátila s ním Jiříčkovi obličej,“ vysvětlila Marcela jako mimochodem, když popisuje cestu na nákup a co měli v akci. „Myslíte, že by mi slušel melírek?“ dodala nakonec a tím celé vyprávění vložila do zcela absurdního rámu.
                „Určitě… určitě bude…“ hlesla jen Monika a vlastně ani nevěděla na co odpovídá. Opravdu to řekla? Umlátila manžela popelníkem, potom, co se jí on pokusil propíchnout hlavu nožem? Možná by se měla trochu střihnout do prstu, aby se probudila. Ale tohle není sen, že?
               „Ti pánové od policie byli moc hodní, byla to sebeobrana. On mě chudáček Jiříček chtěl opravdu zabít, a já vlastně ani nevím proč, už jsem mu to odpustila. Má moc pěkné místečko na hřbitově, každou středu a neděli si tam za ním chodím povídat a vyměnit kytičky. Jen už nemá tolik šarmu jako za mlada, ha-haha,“ zasmála se Marcela vlastnímu vtipu a úsměv zas okamžitě zmizel. „Jen to zranění,“ řekla zamyšleně a třela si jizvu, nedbaje nůžek, „to mě trápí. Víte, Moničko, mám od té doby takové mlhy, často si nepamatuju, jestli už jsem byla nakoupit, a jestli sluníčko zrovna vychází, nebo zapadá. Doktůrek říkal, že nůž minul všechna důležitá místečka, jenže mozek je tak složitý… to byste vůbec nevěřila, jak moc složitý, Moničko. Mám teď takové návaly a změny náladiček a chybí mi ten můj Jiříček. Vůbec nevím, proč to udělal, víte, musela jsem ho umlátit popelníkem. Představte si, že jeho mozeček z koberce v obýváku nikdo neuklidil, drhla jsem to po návratu z nemocnice.“
                Dobře, tohle by stačilo, napadlo Moniku. Udělá si svoje, rychle dostříhá, a pošle ji pryč, ať si zajde na melír jinam, na něco se vymluví. Měla sice nervy ze železa a už ledasco od zákaznic vyslechla, ale tohle nahánělo husí kůži. Říkala to s takovým klidem, skoro potěšením. Nechtěla být u toho, až bude mít Marcela další mlhu o které mluvila. Ne snad že by se jí bála – nakonec s její postavou, nebylo ani proč – jen se cítila nepříjemně a neviděla důvod, proč to prodlužovat. Kvůli pár stovkám? Ne díky. Už plánovala výmluvu, aby rychle ukončila tohle bizarní stříhání, když ji začal zvonit telefon. Omluvila se a sáhla do kapsy, neznámé číslo, zřejmě další nesmyslná nabídka energií, pojištění, nebo tarifů – v poslední době ji volali pořád dokola. Tentokrát si vybrali skvělou chvíli. Ukončila hovor, ale telefon si stejně přiložila k uchu.
                „Ano, prosím? Aha… dobře… no já mám teď zákaznici, ale… jé, tak to teda… dobře, dobře, počkej tam na mě.“ Vrátila telefon do kapsy a doufala, že to znělo dostatečně autenticky. „Je mi to moc líto, ale ten melír už dnes nestihneme. Manželovi nejede auto a já musím vyzvednout syna z kroužku. Moc se omlouvám, můžeme to dodělat nějaký jiný den?“ navrhla Monika, přestože věděla, že Marcely číslo už nikdy nezvedne. Nejen to, ona si ho zablokuje a pak bude ještě několik dní opatrně vyhlížet z kadeřnictví, jestli nepostává někde na rohu. Ne, že by tohle dělala pravidelně, ale tentokrát si byla naprosto jistá, že dělá správně. Dostat tu ženskou co nejrychleji na ulici a zamknout za ní.
                „No to se nedá nic dělat, že? Rodinka je nejdůležitější,“ řekla Marcela a pak se dlouze Monice zadívala přímo do očí, bez výrazu.
                Monika se otřásla, jako by na ni sáhla smrt, ale byl to jen chladný závan větru zvenku – kolem oken profukovalo. Na okamžik pohlédla výlohou svého kadeřnictví ven. Stále pršelo, ulici osvětlovala jediná lampa a nikde nikdo. V okolní zástavbě byly jen kanceláře a několik nočních barů. Kanceláře už byly prázdné a bary ještě neotevřely.

                Monika rychle dostříhala, očistila zákaznici od vlasů, stáhla přehoz a přešla k pokladně.
                „Mytí a stříhání bez barvení, 350 korun, prosím,“ podhodnotila svojí práci Monika a nepřipočetla onen storno poplatek 400 z minula.
                 Chtěla se Marcely zbavit, teď hned, a už ji nikdy nevidět, bez dalších průtahů. Vůbec z ní neměla dobrý pocit, bylo to jako vidět někoho známého, stejná tvář, oblečení, gesta, jen s tím rozdílem, že uvnitř byl někdo jiný.
                „To je nějak málo, hm, vy jste na mě tak hodná,“ řekla Marcela, ale ve tváři se jí nepohnul jediný sval. „Co těch 400 korunek za minule, jak jsem nepřišla?“
                „To… nechte, však to se může stát každému,“ odpověděla klidně Monika, a dokonce se zmohla na vyčerpaný úsměv, ale uvnitř ní všechno křičelo.
                „Ale ne, to já bych nemohla, takhle jsem vás připravila o čas a ještě nezaplatit, to bych se musela stydět, já… jsem… já…“ Marcela se zasekla, pohled jí ujel někam stranou, zesklovatěl, ztrácel v dálce. Jen otevírala naprázdno pusu.
                Monika ji zamával rukou před obličejem. „Jste v pořádku?“
                Nepřítomný pohled se vrátil zpět do reality. Marcela pohlédla na Moniku, jako by ji nikdy neviděla. Pak se rozhlédla kolem sebe a prohlédla si ruce.
                „Děje se něco?“
                „Ne, ne, vůbec nic. Všechno je… skvělé,“ odpověděla Marcela.
               „Dobře, tak 350 korun prosím, já už opravdu musím jít.“
                „No jistě, 350, hned to… mohla bych si u vás dojít na záchůdek? Bude to jen chvilička.“
                Chtěla říct ne. Chtěla říct, prostě zaplať a vypadni, vychcat se můžeš třeba támhle za křovím, ale neměla srdce to udělat. Její vlastní manžel ji chtěl zabít, byla jak dlouho v nemocnici, zázrakem přežila, je to chudák. Navíc ji v podstatě vyhodila z kadeřnictví pod lživou záminkou, tohle si ta paní nezaslouží. Otevřela dveře do zázemí a navedla Marcelu do malé místnosti se záchodem a umyvadlem. Okamžik stála přede dveřmi, ale pak si uvědomila, jak je to trapné a ponižující, takže se vrátila do kadeřnictví a začala uklízet. Zametla, opět vyleštila umyvadlo, srovnala přípravky na pultu, dala strojky a nůžky na svá místa. Napsala manželovi, jestli ji dnes vyzvedne, protože se necítila na cestu metrem. A pak čekala. Uplynulo deset minut, Marcela byla stále na záchodě. Monika zaklepala na dveře.
                „Jste v pořádku? Já už opravdu musím jít.“ Nic, bez reakce. Zaklepala znovu. „Paní Marcelo, děje se něco?“
                Další vlna mlčení. Monika vzala za kliku, zámek byl už roky rozbitý, takže dveře bez problému otevřela. Uvnitř nikdo nebyl, záchod byl prázdný. Monice se málem zastavilo srdce. Prudce se otočila, protože byla přesvědčená, že Marcela stojí za ní se skleněným popelníkem v ruce. Nebyla tam, nebyl tam nikdo. Vyšla ze záchodu a pohlédla ke schodům do patra. Tam měla jen sklad, místo, kam dávala věci, které by se mohly jednou hodit – zásoby laků a barev, staré křeslo, které z nostalgie nevyhodila, nové nůžky, kabely ke strojkům a nástavce. Marcela nemohla projít přes kadeřnictví, to by si jí všimla. Nemohla ani vylézt oknem, byly na nich mříže a zadní vchod tu nebyl. Ale proč by šla nahoru? Do skladu? Monika sešlápla první schod a křečovitě sevřela zábradlí, až jí bolest z konečků prstů vystřelila kamsi do ramene.
                „Haló? Tam nahoru se nesmí. Jste v pořádku? Potřebujete pomoct?“
                Moniku napadlo, že má Marcela jeden z těch stavů, o kterých mluvila. Ztrácí se, neví, kde je, možná se jí to stalo právě teď. Stoupala schod za schodem, až došla ke dveřím, byly pootevřené, zpoza nich se linul chladný zatuchlý vzduch nevyužívané místnosti. Strčila dlaní do dveří a ty se vrzavě otevřely. Nahmatala vypínač na stěně a rozsvítila nepříjemně bílé světlo ozařující prostředek místnosti, stěny a různá zákoutí zůstávaly ve stínu. Nic se nezměnilo, sklad čekal, až si někdo přijde pro nové zásoby, nebo přinese něco starého. Nebylo to strašidelné místo, nebyl to sklep, a Monika už dávno nebyla malá holka. Přesto se třásla, jakmile překročila práh.  

                Ještě před rokem chodila do podkroví se synem, kterého bavilo prohrabovat se starým harampádím a objevovat poklady. Jednou si tam s Monikou hráli na schovávanou, ale opravdu jen jednou a chvíli, přesně do okamžiku, kdy chlapec zakopl o dřevěnou podpěru, spadl a rozbil si čelo a koleno. Pak už nahoru nikdy společně nešli. Ani ne tak ze strachu, jako spíš z nedostatku příležitostí. Teď si hrála na schovávanou se zákaznicí a jistou míru strachu už cítila, ačkoliv si přesně neuvědomovala proč… ta stará paní ji přece nezabije, nevrhne se na ni zezadu s nožem, aby ji z hlavy vyndala mozek, jako se o to pokusil její násilnický manžel. Nemohla se zbavit vidiny, jak Marcela v noční košili a nožem v hlavě, celé od krve, klečí na hrudníku svého muže, zasazuje úder za úderem a kolem létají kousky mozku a roztříštěné lebky. Šla pomalu uličkou, kolem byly navršené krabice, starý nábytek, rozbitá zrcadla, ve kterých se odrážel její pokroucený obraz, a dokonce šicí stroj Lada, relikvie – Monika vůbec netušila, kdy a jak se tam mohl dostat. Nalevo od místa, kde stála, cosi zavrzalo. Monika pomalu otočila hlavu a tam uviděla pokroucenou siluetu, ozářenou jen slabým světlem z ulice. Nakloněná dopředu, měla jen polovinu hlavy. Monika zaúpěla a téměř vykřikla, než si uvědomila, že je to jen stará figurína z výlohy. Přesto ji srdce divoce bušilo, a studený pot stékal po zádech. Tady nahoře nikdo nebyl, jen stíny a bujná představivost. Jenže kde je Marcela? Přece se nespláchla do záchodu. Z kadeřnictví dolehly do podkroví zvuky mobilního telefonu, někdo volal. Monika se naposledy rozhlédla a sešla po schodech zpátky na světlo. Než se dostala dolů, vyzvánění ztichlo, tak alespoň ještě jednou prošla zázemí, ale nic neobjevila. Marcela musela projít kolem, když uklízela. Bez rozloučení a bez zaplacení, to je k vzteku, nicméně to zároveň v Monice spustilo lavinu úlevy. Doufala, že už ji nikdy neuvidí a takhle by ten den mohl skončit, jen jako historka vzbuzující údiv a trochu lítosti… mohl, ale neskončil.

                Monika zkontrolovala telefon, manžel už byl na cestě domů, vyzvedne ji. Měla necelou třičtvrtě hodinu čas, než přijede. Potřebovala ještě uklidit, převléknout se a zavřít kadeřnictví. A normálně by to už měla dávno hotové a s cigaretou by stála před vchodem, dýchala chladný podzimní vzduch a oplácela mu cigaretovým kouřem. Dnes jen zamkla, rozechvěle a s dlouhým pohledem do prázdné ulice. V šeru lamp viděla, jak bezdomovec vybírá popelnici na rohu a kolem se potuluje jeho třínohý pes. Otřásla se a nevěděla, jestli zimou nebo strachem. Už chtěla vzít do ruky koště, když se jí nad hlavou ozvaly kroky – přímo z podkroví. Slyšela je, jak jdou z jedné strany na druhou a skřípající strop se pod jejich váhou nepatrně prohýbal. Mohla Marcelu přehlédnout? Bylo to možné, v podkroví ležela spousta haraburdí a starých skříní, někde schovat se tam dalo na každém metru. Tentokrát nic nenechá náhodě, jestli tam ta šílená ženská vážně je, tak bude Monika opravdu velice důrazná. Vyzbrojila se – trochu ostýchavě – jedním z nožů z kuchyňky a vystoupala do schodů. Dveře byly pootevřené, předtím je přece zavřela. Rozrazila dveře, ale stát zůstala na chodbě. Pruh světla osvítil podkroví, Monika sáhla po vypínači, aby zaprášená zářivka jen dvakrát zablikala a zhasla. Pak zase dvakrát blikla a zhasla. A dokola. Jako vyčerpaný stroboskop na vesnické zábavě.
                „Okamžitě odsud odejděte!“ vykřikla Monika do tmy, odpověď nedostala, ticho.
                Sevřela pevněji nůž a udělala několik nesmělých kroků směrem dovnitř. Nikoho neslyšela, neviděla, takže ránu do zátylku nečekala. Útočník musel stát za otevřenými dveřmi. Monika neomdlela hned, okamžik se zmatená potácela až šlápla do prázdna a zřítila se ze schodů do kadeřnictví.

                Probudil ji zvuk holícího strojku – dobře známý zvuk, provázející ji polovinu života. Jeho bzučení se ozývalo hned za Moničiným uchem. Nedokázala se pohnout, a tak pootočila hlavu, ale narazila jen na odpor cizí ruky, která ji vrátila do původní pozice. Monika na zemi zahlédla pramen svých vlasů. Ten strojek bzučí na její hlavě, je spoutaná a pusu ucpanou kusem látky. Byla otočená zády k zrcadlu, nemohla se vidět, ani toho, kdo za ní stojí a dělá její práci – nemusela, moc dobře věděla, kdo to je a lehké chvění po těle se měnilo v záchvat panické ataky. Ztrácela vlasy, ztrácela půdu pod nohama a to nejhorší, hrozilo, že brzy ztratí i život. Zatřásla svými pouty na nohou, provaz se nepohnul, stejně tak na rukou. Tohle lano přinesla před rokem, když chtěla udělat ve výloze vánoční výzdobu, a nikdy se k tomu nedostala.
                „Drž! Ať to máš pěkný, čubko,“ poručil známý hlas – ačkoliv značně změněný – a ruka ji opět vrátila do původní pozice.
                Monika pohledem sklouzla k hodinám. Za patnáct minut přijede manžel, zachrání jí… patnáct minut… musela vydržet. Poslední pramen vlasů dopadl na zem, bzučení strojku utichlo. Pak se chvíli nic nedělo, slyšela jen šustění a pochechtávání. Křeslo se pomalu otočilo k zrcadlu. Normálně by se při tom pohledu rozbrečela, ale teď musela být silná, vydržet, vlasy dorostou. Dívala se na sebe, na krku zaschlá stružka krve, rozbitý ret a neobratně vyholená hlava. Moničiny dlouhé vlasy ležely pokroucené na zemi. Marcela stála za ní, odrážela se v zrcadle, a byl to pohled jako ze špatného hororu, který veškerý rozpočet investoval do masek. Polonahá, jen v kalhotkách, malá povislá prsa opírající se o opěrku křesla, vyhublá. V ruce držela prázdnou tubu s lepidlem, její obsah si vyplácala na hlavu, kam pak přilepila Moničiny odstřižené prameny. Dlouhé světlé vlasy, narychlo připlácnuté na původní řídký porost a prosvítající skvrny zasychajícího lepidla. Horší byl obličej. Na stole ležela miska s rozmíchanou barvou, tu teď měla Marcela rozetřenou po tváři. Uprostřed plný žlutý kruh, a čáry kolem dokola sahající k okrajům tváře. Slunce. Marcelka Sluníčko. Monika sebou začala škubat, prostě to nedokázala potlačit. Marcela ji otočila čelem k sobě a dala jí facku, pak začala pochodovat po kadeřnictví a něco hledala.

                „Tak krásné vlásky,“ skřípala Marcela zcela nepřirozeně, „nádherné, pro tebe škoda, ale teď je mám já.“ Zastavila se před zrcadlem a prohrábla přilepený pramen. „Nádherná… jsem nádherná.“ Okamžik obdivovala svůj nový účes a pak pokračovala v hledání, otevírala šuplíky a skřínky.
                „Máš to dobře zařízené, hm? Pěkná prácička, kamarádky, milující manža, co? Řekni ty špíno, zasloužíš si to?“ ptala se Moniky, ale nestála o odpovědi. „Já o všechno přišla. Miláček Jiříček se mě chtěl zbavit, a já ho tolik milovala, rozmazlovala, jako svého malého chlapečka. A pak ten doktor, nechtěl mě pustit, říkal, že mám poškozený mozek, tak jsem já poškodila ten jeho. Tužku v krku nečekal. To bys nevěřila Moničko, jak tenká a poddajná je kůže, a jak zvláštní pocit je, když hrot zajede do živého masíčka a vyvalí se krev. Hodně, hodně krve. Utekla jsem, schovala se, trpěla… ale už nemusím… ne, protože teď jsem ty.“
                Monika napůl vnímala ten vodopád šíleností, který pramenil z Marcely a pokoušela se ustát proud hysterie. Ještě osm minut. Marcela, omámená svým projevem a zaměstnaná hledáním nevěnovala zajatkyni pozornost. Jeden z provazů, poutající Monice ruce, nebyl utažený na doraz. Po chvíli úsilí dokázala ruku osvobodit. Nesměla dělat rychlé nápadné pohyby, takže pomalu osvobodila druhou ruku a zašátrala na pultu za sebou, někde tam byly nůžky.
                „Zbavím se tvého tělíčka a potom budu ty. Manžel mě odveze domů a bude mě v noci hladit po mých krásných nových vlaskách. Říkat něžnosti a já zase budu šťastná, spokojená holčička.“
                Monika by si nejraději zacpala uši před těmi nesmysly poškozeného mozku, jenže ruce teď potřebovala. Stejně v té chvíli nedokázala potlačit sarkastický hlásek vzadu v hlavě, který se Marcele posmíval, protože Moničin manžel rozhodně nebyl romantik a ve vlasech ji hladil naposledy krátce před porodem.
                „Neboj Moničko, brzy to skončí, jen co… aah, tady,“ zaradovala se Marcela a vytáhla kufřík s nářadím.
                Ten byl v kadeřnictví od počátku, pro jistotu, jako nový. Vytáhla z něj krátkou ostrou pilu. V ten stejný okamžik zavadila Monika o rukojeť nůžek, popadla je a prsty se zkroutily v krátkém útoku artritidy. Sykla a nůžky spadly na zem, Marcela se okamžitě otočila.
                „To teda NE!“ vykřikla a rozběhla se s pilou v jedné a s kladivem v druhé ruce na Moniku.
                Ta jedním dupnutím odbrzdila křeslo, otočila se zády k běžící Marcele a vší silou se odstrčila od pultu. Opěrka křesla narazila do Marcely, povalila jí a pak se křeslo i s přivázanou Monikou převrátilo na stranu. Marcela syčela a prskala, kladivo jí vyletělo z ruky, ale pilu stále pevně držela.
                „Teď tě rozřežu, bezcenná špíno, já tě-“ nedořekla.
                Kladivo proletělo vzduchem a zasáhlo Marcelu do nosu. Jako hod naslepo to nebylo špatné. Vykřikla, šílená nejen bolestí, upustila pilu a zakryla střed slunce, z kterého teď stříkala krev. Svíjela se a kňučela. Monika se i s křeslem posunula po podlaze, přitáhla si pilu a přeřízla provaz na nohou. Vstala jako omámená, znovu sebrala kladivo, a když se Marcela chtěla zvednout v posledním útoku, zasáhla ji přímo mezi oči. Lebka praskla, oči povylezly a škvírou v lebeční dutině proteklo cosi růžového. Monika se odtáhla a okamžitě pozvracela. V nastalém tichu se ozývalo jen bublání z hlubin Marcelina hrdla.
                BUCH BUCH BUCH
                Monika, celá od krve, s vyholenou hlavou a kladivem v ruce se podívala ke dveřím. Tam, v matném světle lampy stál její šokovaný manžel.

—-

                Uplynulo půl roku. Kadeřnictví bylo z technických důvodů zavřené, ale šeptalo, se že důvody nejsou ani tak technické, jako spíš zdravotní. Monika se zotavila a vlasy pomalu dorůstaly, navenek vypadala dobře. Ale uvnitř… noc co noc jí provázela stejná noční můra, budila se zpocená a s křikem. Stále byla jako duchem nepřítomná, změnila se. Celé dny trávila v ložnici před zrcadlem, česala své vlasy a ztrácela kontakt s manželem i se synem, nevěděli, jak ji pomoct. Do kadeřnictví už se vrátit nechtěla, nešlo jen o to místo, ale už nedokázala udržet nůžky, artritida se rapidně zhoršila. Nemohla si ani nalakovat nehty, až se jednoho dne probudila, vzala telefon a s obtížemi napsala krátkou zprávu.

Dobrý den, máte volno příští týden?
Chtěla bych se objednat na nehty.
Monička