Pevnost

Část VI.

Výtah zastavil, otevřel se já vstoupil do malé místnosti, ani bych nedokázal rozpřáhnout ruce. Ze všech stran cihlová zeď. Další tajný vchod? Šmátral jsem po stěně, dokud jsem nenašel povytaženou cihlu a zatlačil. Ve stěně cvaklo a tajné dveře se otevřely. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo to tak Torvil zamýšlel, ale ocitl jsem se ve vězení pevnosti. Ne, že bych ho předtím navštívil, ale Echo mi vyprávěl, že na Kraku je. Byly tam tři cely. Jedna prázdná, v další ležel Dex, čelem otočený ke zdi a v poslední seděl Velitel. Jistě, s Velitelem měl Tegan své plány a Dexe potřebovali, ani v Tělu nebyli tak hloupí, aby zabili jediného člověka, který dokázal ovládat zařízení v pevnosti, kromě Moxie samozřejmě, ale tu pravděpodobně nedokázali najít. Doufám. Jinak bylo vězení prázdné. Velitel si mě okamžitě všiml.
             „Joviane?“ vzhlédl překvapeně. Obličej měl plná šrámů a modřin, opuchlý.
             „Jak vás dostanu ven?“ zeptal jsem se tiše.
             „Nedostaneš, klíče má Tegan,“ odpověděl Velitel.
             „Kde je?“
             „Neblázni chlapče, vypadni, dokud můžeš,“ vybídl mě a já viděl, že se změnil. Nemohl jsem tušit, co všechno viděl, zatímco jsem byl pryč, kdo umřel a on mu nedokázal pomoct.
             „Ne, nenechám vás tady, našel jsem Tulsi, je naživu. Něco vymyslíme,“ řekl jsem pevně a bylo znát, že to na něj zapůsobilo.
             „Je u mě v pracovně,“ řekl zamyšleně.
             „Dobře, pohlídáte mi tohle?“ Podal jsem mu nádobu s plynem. „Hlavně to neotvírejte, vrátím se,“ slíbil jsem.
             Z vedlejší cely mě pozoroval Dex, beze slov, jen se díval. Jeho výraz byl utrápený, oči zrudlé pláčem.
             „Viděl jsem Moxie, je v pořádku, schovala se,“ řekl jsem Dexovi a ten okamžitě pookřál, v očích mu radostně zablýsklo.
              Vyšel jsem ven.

      Bylo časně ráno, Slunce muselo vyjít před chvílí. To znamenalo, že jsem tam dole byl celý den a noc. Na dvoře se převalovala mlha, než mi došlo, že je to kouř z vyhořelých stavení. Na rozdíl od mé snové představy, tohle už bylo velmi skutečné. Vypadalo to na jasný den, ale sluneční paprsky tak tak pronikaly přes oblaka dýmu. Celé město kolem pevnosti muselo lehnout popelem, Krak ochránily jen jeho vysoké zdi. Naslouchal jsem, ale nic se neozývalo, jen naprosté ticho přerušované pomalým otáčením větrolamu. Žádné bučení krav. Viděl jsem siluetu Maven stále visící nahoře. Nikoho jiného, mrtvého ani živého. Mrtvoly odtáhli, aby… aby je snědli, blesklo mi hlavou a hned jsem tu myšlenku raději zahnal a vydal se do Velitelovy pracovny. Dveře hospody se rozrazily a ven se vypotácela dvojice banditů. Schoval jsem se za sloup a pozoroval je. Vymočili se do rozšlapaného záhonu rajčat, pak se něčemu zasmáli a chvíli se dohadovali před vchodem do podzemí. Znělo to jako by se vzájemně hecovali, nakonec dolů sešli společně. O dva problémy míň. Pak bylo zase ticho, to mi dodalo odvahu pokračovat. Prošel jsem rozlámanými vraty opuštěnou strážnicí do pracovny Velitele, tam byl jediný člověk, Tegan.
             Hlasitě chrápal, z koutku mu stékala dlouhá nazelenalá slina. Seděl zlomený na židli, na prsou držel revolver, na stole ležel svazek klíčů. Rozhlédl jsem se kolem, nikde žádná zbraň, jen ta, co držel ve své medvědí pracce. Ostatní si museli rozebrat. Napadlo mě k němu přiskočit, stočit zbraň a zatlačit na jeho prst, ukončit život tý zrůdy. Naklonil jsem se přes stůl, už jsem se ho téměř dotknul, když v tom se pohnul. Zamlaskal, volnou rukou se podrbal na břiše a spal dál. Krve by se ve mně nedořezal, zároveň to probudilo hlas zdravého rozumu. Co kdybych minul, možná nebyl revolver nabitý, nebo se stalo cokoliv jiného a celé snažení skončilo katastrofou. Navíc bych výstřelem zburcoval celou pevnost. Měl jsem jedinou příležitost, nešlo ji takhle promarnit. Nedělej blbosti Joviane. Musíš ještě vydržet, příteli. Později. Přistoupil jsem ke stolu, položil otevřenou dlaň na svazek klíčů a pomalu, milimetr po milimetru jsem je uzavíral do ruky. Stál jsem necelý metr od Tegana, kdyby otevřel oči, díval by se mi přímo do tváře. Stiskl jsem klíče, pevně, lehce zachrastily, ale medvěd se ani nepohnul. Zvedl jsem je ze stolu a pomalu, krůček po krůčku, obezřetně vyšel z pracovny. Venku stále nikdo, ve skrytu sloupů jsem se vrátil do vězení.

      „Takže to dokážeš dostat do celý pevnosti?“ ptal jsem se Dexe, který si prohlížel nádobu s plynem.
             „Už několik měsíců pracuju na požárním systému, něco jako měli lidi před Bouřkou. Jsou to stovky metrů potrubí, Moxie vymyslela tlakový písty, který by vháněly do-“
             „Dokážeš to nebo ne?“ přerušil Dexův výklad Velitel.
             „Rozhodně, ty trubky jsou rozvedený po celý pevnosti. Otázka je, co ten plyn s lidma udělá,“ nadhodil Dex.
             Oba na mě pohlédli, ale já vlastně nevěděl, co jsem jim tak mohl říct o něčem, o čem nevím vůbec nic. Prostě způsobuje halucinace a když se to přežene, tak zástavu srdce.
             „Halucinace, a když se to přežene, tak zástavu srdce,“ následoval jsem své myšlenky. „Podle… podle všeho je ho tak akorát na celou pevnost.“
             „Aby to všechny poblblo, nebo aby to všechny zabilo?“ zeptal se Velitel a já jen pokrčil rameny. „Kurva Joviane, jestli to vypustíme do pevnosti, musíme vědět, co to udělá.“
             „Ale já to nevim. Nemyslim si, že to někoho zabije… mělo by… mělo by nám to pomoct,“ řekl jsem bezradně.
             „Říká kdo? Démon z podzemí?“ zajímal se Dex.
             Na to nebylo co říct. Nebyl čas vykládat teď o Torvilovi, o společenství, které se snaží vybudovat novou civilizaci, kdesi v ruinách starého světa. A navíc, uvěřili by mi?
             „Sami nic nezmůžeme, tohle,“ ukázal jsem na nádobu, „to je naděje. Nic jinýho nemám, je mi líto.“
             Velitel chvíli mručel, to byl jeho způsob přemýšlení, mručel a třel si nos mezi palcem a ukazovákem. Nakonec se rozhodl. „Dobře. V pevnosti je asi třicet těch sráčů z Těla, odhadem, co jsem viděl včera. Jsou rozlezlý všude možně, plus Tegan samozřejmě. Jestli ten plyn funguje jak říkáš, bude to naprostej chaos, což by nám hodně pomohlo. Horší je, že zasáhne i naše lidi, ale všichni kdo přežili, jsou buď svázaný, nebo někde zavřený, takže by je to nemělo ohrozit. Ti sráčové včera chlastali jako protržený, dost možná vypili všechny naše zásoby, dneska budou spát dlouho, pustíme se do toho,“ rozkázal Velitel.
             „Potřebujeme víc lidí, nezvládneme to ve třech,“ namítl jsem.
             Velitel nad tím zauvažoval. „Chm, Berlin zavřeli v kuchyni v jednom z boxů, muselo ji tam odvést pět chlapů,“ pousmál se Velitel, „nikdo z nich neměl koule jí zabít.“
            „No dobře, Berlin a ostatní-“
             „Berlin stačí,“ ujistil Velitel.
             „Ale…“
             „Berlin stačí,“ řekl znova a dal do těch slov důraz, nemělo smysl se dohadovat. „Dexi, za jak dlouho dokážeš vypustit ten plyn?“
             „Deset minut… patnáct.“
             „Máš přesně patnáct minut, až to uděláš, zalezeš za Moxie do skrýše. Joviane, ty vytáhneš Berlin z boxu a schováte se na dvoře, to bude jediný místo, který plyn nezasáhne. A já… já se postarám o toho zmrda Tegana. Pojďme to ukončit pánové,“ zahřměl Velitel.
             Společně jsme vyšli na dvůr a rozdělili se každý svou cestou, během okamžiku mi zmizeli v kouřovém oparu.

      Kuchyně smrděla krví a smrtí. Na pultech leželo několik rozporcovaných těl, další torza visela na hácích u stropu. Ve velkých kotlích probublávala voda s odpornou kašovitou směsí, nechtělo se mi zkoumat její obsah. Všechna těla byla bez hlav, takže jsem je nedokázal identifikovat. Kam je mohli dát? V pevnosti a kolem ní žilo několik desítek lidí, během svého pobytu jsem poznal jen hrstku z nich osobně, nemělo smysl je zkoumat. Stejně jim už nikdo nepomůže. První box byl otevřený a prázdný, když jsem otevřel druhý, vyřítila se na mě Berlin, zastavila se jen krok ode mě, naštěstí mě okamžitě poznala. V rychlosti jsem jí vyložil Velitelův plán, ale příliš mě nevnímala. Rozhlížela se po kuchyni, zatínala pěsti tak silně, až jí zapraskalo v kloubech. Chytil jsem jí za obří paži a pomalu táhnul ke vchodu. Tam nás ve dveřích překvapili dva banditi. Vlastně, možná byli víc překvapení než my. Berlin mě odstrčila a natáhla se po nich. Levou rukou chytila prvního za temeno hlavy a trhla silně dozadu, v páteři prasklo, tiše zachrčel a skácel se k zemi. Pravou rukou popadla hlavu druhého a tiskla tak silně až mu doslova lezly oči z důlků. Nevím, jestli šokem, nebo sevřením mamutí tlapy, možná obojí. Rozdrtila jeho čelist a když spadl, ještě mu prošlápla hrudník jako by byl z papíru. Už nebylo proč mrtvoly schovávat, brzy to mělo začít, pokud Dex zvládne svou část. Na dvoře jsme se ukryli v křoví, které tak tak dokázalo Berlin schovat a čekali. V duchu jsem počítal. Pět, šest, sedm, osm. Zatím se nic nedělo a počítání mě uklidňovalo. Dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři. Už muselo uplynou víc jak patnáct minut a pořád nic. Sedmdesát šest, sedmdesát sedm, sedmdesát osm… do prdele, co ti tak trvá Dexi? Pak se z Velitelovi kanceláře ozval výstřel, rozrazily se dveře a vypadl z nich Tegan v zuřivém souboji s Velitelem. V té chvíli to začalo.

       Kolem nás se začaly ozývat nelidské výkřiky, který však musely patřil lidem. Lidem zasaženým plynem. Odhaluje to nejtemnější v nás. První banditi začali vybíhat ven na dvůr. Drželi se za hlavy, cosi nesrozumitelně blábolili. Jeden padl na kolena, strhl masku a začal si rvát vlasy. Další s doširoka otevřenýma očima naběhl přímo do kamenná zdi a rozrazil si hlavu. Skupina jiných se vrhla na mrtvé a začala je požírat, pak se vrhli na sebe. Bylo slyšet zvuky bojů, mordovali se mezi sebou, pološílení, zmatení. Objevovali se další, hrůzu v očích, někteří pokrytí krví, nedalo se říct, jestli svou vlastní. Nechovali se jako lidé, nechovali se dokonce ani jako zvířata, ačkoliv zvuky, která vydávali mohly zvířatům patřit. A mezi tím vším se rvali Velitelem s Teganem o revolver. Tegan byl rychlejší, měl výhodu dvou rukou. Zvedl zbraň, zamířil a střelil Velitele do boku, ten bolestivě dopadl na koleno. Ani jeden neměl v očích šílenství, vyhnuli se plynu, nicméně se chovali podobně jako ostatní kolem. Tegan se dvěma kroky objevil u Velitele, hlaveň pistole mu opřel o čelo. Vyhrál.
             Dělo se toho tolik, že jsem si nevšiml kdy Berlin opustila úkryt, ale najednou stála u Tegana. Rozmáchla se spojenýma rukama v jedno zničující kladivo a přelomila Teganovi předloktí. Zbraň mu vypadla z bezvládných prstů. Vrhl se na Berlin. Údery jeho zdravé ruky dopadaly na obrovskou Berlin, kdokoliv jiný by se složil po první ráně, ale ona se ani nepohnula. Snášela úder za úderem, jako by jí bolest dodávala sílu, z nosu a rtů se řinula krev. Každou další ranou byl Tegan slabší a ona získávala na síle, nevím jak, prostě to tak bylo. Nakonec ve vzduchu chytila Teganovu pěst, oba se třásli vynaloženou silou. Bylo to jako sledovat souboj dvou dinosaurů. Jeden z šílenců se připlazil a zakousl se Berlin do nohy, ani si toho nevšimla, jen přešlápla a rozdrtila ho svou vahou. Někdo se kolem mihnul, všiml si jak se krčím v křoví, popadl mě a vytáhl z úkrytu. Měl jsem co dělat, abych slintajícího šílence setřásl. Přelomil jsem mu pěstí nos, zaúpěl a zakousl se mi do ramene. Strašná bolest mi projela až do konečků prstů. Tegan si mě všiml, i v zápalu boje jsem viděl jeho výraz. Vyprostil se z Berlinina sevření, povalil ji na zem, sáhl po ošklivě zahnutém noži za opaskem a rozeběhl se ke mně.
             „Jovianeee!“ zakřičel Tegan na celou pevnost.
             To bylo jeho poslední slovo. První Velitelův výstřel z revolveru mě zbavil pomatence z Těla, druhý zasáhl Tegana do zad. Zavrávoral, ale dál pokračoval, už byl jen kousek ode mě. Zezadu ho chytila Berlin. Otočila ho k sobě a rozemlela Teganovi obličej, doslova. Úder za úderem dopadal na jeho zjizvenou tvář, až padl do bláta. Stále se na mě díval. Otevíral pusu, možná něco říkal, ale ve vřavě kolem nebylo nic slyšet. Natáhl ke mně konečky prstů, Berlin mu je zašlápla. Sebrala ze země zakřivený bodák a zarazil ho Teganovi hluboko do krku. Medvěd padl, tentokrát opravdu. Velitel s Berlin se pustili do ostatních, dobíjeli nepříčetné příslušníky Těla, čistili Krak, jednoho po druhém a stačili na to jen oni dva. Viděl jsem v jejich tvářích stejné šílenství, touhu po krvi. Chápal jsem je, tohle byla pomsta, jejich zadostiučinění za všechny mrtvé. Jenže zas to byla jen válka a smrt. Torvil měl pravdu, lidstvo tady nahoře je ztracené, už dávno, jen si to stále nedokáže připustit a dál se topí v nenávisti.
             Během hodiny bylo po všem, na dvoře a uvnitř pevnosti ležely hromady pokroucených mrtvol, ti, kteří ještě žili se cukali v posledních křečích. Během dne vítr pomalu rozháněl kouř a odhaloval tak celou scénu ve své hrůze. Do večera se ozývaly výkřiky obyvatel Kraku zasažených plynem. I oni zakoušeli svá osobní muka, naštěstí byli všichni svázaní, nebo uvězněni, takže nemohli ublížit ostatním i kdyby chtěli. Většina z nich však jen naříkala, nebo se smáli, škubali sebou, protáčeli oči, chrochtali a vyli. Dávka, kterou byli zasaženi musela být na samotné hranici, jen o kousek víc a zbláznili by se docela, zřejmě nastálo. Nezbývalo, než čekat až účinek plynu pomine. Ten den se pevnost Krak v mých očích proměnila z bezpečného útočiště na peklo. Pokud opravdu existovalo, tak to v něm vypadalo přesně tak. Světlo nad vchodem do katakomb zhaslo.

***

             Zůstal jsem na Kraku ještě další dva dny. Dva dny plné smutku, ostražitých pohledů a pohřbívání mrtvých. Obyčejně pohřbívali lidé z pevnosti své zesnulé daleko v poušti, tentokrát je uložili k poslednímu spánku kousek za branami. Své přátelé a rodinu dali do hlubokých hrobů, vyprovázené krátkým, ale podle možností důstojným obřadem. Příslušníky Těla naházeli do obří jámy a rychle ji zasypali. Sledoval jsem bledé, strnulé tváře, když vynášeli části těl z kuchyně, ale pomoc nechtěli, bylo to pro ně příliš osobní a já jsem byl nakonec stále cizincem. První noc nešel téměř nikdo spát, část lidí opravovala poničené opevnění a zasypávali tajné vchody. Ostatní hlídkovali na hradbách, ještě dlouho si sebou ponesou strach z přepadení, stanou se nedůvěřivými. Jen málokdo mluvil, kromě Velitele, rozdával rozkazy a všechno organizoval, někdo to dělat musel a všichni tak nějak počítali s tím, že ten někdo bude on.
             Tulsi jsme objevili v kovářově domě, zdravou a lehce omámenou. Ležela na posteli, nic si z posledních hodin nepamatovala, přesně jak řekl Torvil. Vedly se dohady o tom, jak se tam dostala, já jsem věděl svoje, ale do diskuze jsem se nezapojil. Společnost z podzemí měla své způsoby, věděli všechno o obyvatelích Kraku, o tajných chodbách a jak jich využít. Chtěl jsem s Tulsi mluvit, jenže o to nestála, nemělo smysl jí nutit, vytrpěla dost, přišla o celou rodinu. Stejně tak mnoho jiných. Rolanda přežila, stále ten nepřítomný pohled, možná všechno prospala ve své hospodě, alespoň tak působila. Na večer se u ní sešlo několik lidí. Nezpívalo se, ani nehrálo.

      „Moc mě ten meč mrzí Cloude, kdybych ti to mohl nějak vynahradit…“ omlouval jsem zrovna Cloudovi ztrátu jeho meče, ačkoliv to bylo asi poslední, co ho právě zajímalo.
             Nestačil mi odpovědět, protože do hospody vstoupil Velitel a bylo vidět, že semnou chce mluvit. Cloud odešel za Anais, láskyplně ji objal a cosi pošeptal, slabě se usmála. Sedli jsme si s Velitelem ke stolu v rohu, dál od ostatních. Velitel vytáhl z kapsy prázdnou skleněnou nádobu, ve které býval plyn. Několikrát ji otočil v rukou, Dex mu obstaral provizorní protézu, nebyla tak dobrá jako jeho původní železná, ale lepší než nic. Jistě mu brzy vyrobí novou.
             „Takže plyn, hm?“ položil řečnickou otázku, nepřišlo mi, že čeká odpověď.
             „Plyn,“ přikývl jsem.
             „Co si tam dole viděl chlapče,“ zeptal se najednou a bylo to vlastně poprvé, co o tom semnou někdo chtěl mluvit.
             Skoro se zdálo, jako by se té otázce všichni záměrně vyhýbali. Normálně bych byl středem pozornosti, sešel jsem do podzemí a vrátil se se zdravým rozumem a všemi částmi těla. To se tady nestávalo každý den, jenže to, co v pevnosti způsobil Tegan a Tělo změnilo uvažování místních, na mě momentálně vůbec nezáleželo.
             „Měl byste se jít zeptat sám Veliteli. Vážně, stačí požádat. Přestat mít strach, zjistíte, že všechno není tak, jak se zdá. Ten… Démon, není váš nepřítel, jen… jen na to jde trochu jinak. Dokázali jste tady na Kraku skvělé věci, pokračujte v tom, co děláte.“ Víc jsem mu neřekl a on se na víc ohledně toho nezeptal.
             „Slyšel jsem, že chceš odejít,“ změnil téma.
             „Hm, jo, chci. Tohle není místo pro mě.“
             „A kde je?“ zajímal se a zas mě pozoroval tím propalujícím pohledem.
             „Sám nevím,“ zalhal jsem a nepochyboval, že mojí lež prohlédnul.
             „Věci se tady teď změní, bez Maven… Na druhou stranu, brzo se po okolí rozkřikne, že jsme zlikvidovali Tělo, jen tak někdo si teď na pevnost netroufne,“ řekl a v jeho slovech se mísila hrdost a starosti. „Narovinu, člověk jako ty by se mi hodil. Čeká nás tady hromada zasraný práce.“
             „Myslim, že jsem toho už udělal dost,“ nakousl jsem věc, která mě trápila.
             Velitel nechápavě naklonil hlavu.
             „Tu noc, když přepadli Krak, zastal jste se mě, ale… nebejt mě, Tegan by se nikdy nerozhodl vrátit. Nic z toho by se nestalo kdybych-“
             „Blbost! Tegan byl hovado, dřív nebo později by stejně něco provedl, bál jsem se toho každej den. Jednou by přišel. Dávno jsme měli zasypat všechny tajný vchody. Věděl jsem, že by stejně nikoho nepropustil. Hrál jsem jen o čas a doufal, že se někdo zachrání. Nehledě na to, že to Tulsi zapálila ten jeho srub, kdyby bylo po tvým, tak shnil v díře. Ale ani jí nic nevyčítám, Tegan byl zkurvysyn, měl jsem se s ním vypořádat už tehdy, ještě když tu žil. Tak to je a vždycky bylo. Nic víc, nic míň,“ odpověděl Velitel a nepřipouštěl diskuzi. „Takže tě nepřesvědčim?“ zkusil to naposledy.
             „Ne.“
             „Tvoje volba. Zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat.“
             Zbytek večera se tiše rozplynul v silném pivu a váznoucí konverzaci. Na chvíli se objevil Dex s Moxie, mávli jsme na sebe, ale nebylo, co bychom si řekli. Na rozdíl od ostatních jsem šel spát brzo.

      Druhý den dopoledne jsem pobalil svých několik drobností. Cloud mi věnoval nějaké své oblečení a rozloučili jsme se. Při cestě přes dvůr mě ze své pracovny pozoroval Velitel, jen mi kývl na pozdrav, stejně jako několik dalších, lidí tady podstatně ubylo. Byl jasný den, Slunce už pražilo a většina obyvatel se ukrývala ve stínu, nebo za chladnými stěnami Kraku. Došel jsem až k bráně a otevřel ji, k nohám mi vítr přivál trochu písku z pouště.
             „Jovi!“ křičela Tulsi, běžela z kopce od pevnosti.
             Vrhla se mi kolem ramen a silně stiskla. Spustila svůj obvyklý vodopád slov. Omlouvala se a prosila, abych zůstal, španělsky mi nadávala, brečela. Nakonec pochopila, že mě nepřesvědčí. Sáhla do vaku, který přinesla s sebou a vytáhla pouzdro s nožem. Podala mi ho.
             „Pro tebe Jovi, kdyby… kdybys zase byl sám v lese,“ řekla jen a smutně se na mě podívala.
             Nůž byl kvalitně udělaný, žádné zdobení, jen poctivá práce. Jedna z posledních Odenových. Přijal jsem ho a políbil Tulsi na čelo.
             „Tulsi, tvůj otec-“
             „Silencio. Nechci to slyšet. Je to pryč.“
             Dívali jsme se na sebe, větrolam tiše vrzal a vítr odnášel další hořké vzpomínky obyvatel Kraku. Tak jako vždycky.
             „Sbohem děvče.“
             „Adios amigo,“ odpověděla a vtiskla mi dlouhý vlhký polibek na ústa. Pak odběhla.

      Písek mi chroupal pod nohama a trosky kdysi velkého přístavního města se každým krokem přibližovaly. Bylo to ještě daleko, ale už jsem rozeznával jednotlivé ruiny. Když jsem ušel kus cesty, otočil jsem se a zadíval se na pevnost Krak. Horký vzduch se tetelil kolem hradeb a větrná věž zářila. V dáli se leskl oceán a kolem do očí pálila horká poušť. To bylo naposledy, co jsem pevnost viděl, po čele mi stékal pot, už nebylo proč se otáčet. Chvíli po poledni jsem konečně došel do města. Chvíli to zabralo, ale nakonec jsem mezi domy opravdu objevil malou betonovou budku bez oken. Všechny stěny byly hladké, souměrné a v jedné z nich díra přesně na šestihranný klíč, který mi dal Torvil. Zapadl přesně, ve stěně klaplo a otevřely se dokonale ukryté dveře. Zavřel jsem za sebou a pohltila mě naprostá tma, chvíli se nic nedělo, pak se podlaha pohnula a další výtah mě vezl dolů. Mají je rádi. Když se dveře znovu otevřely, objevilo se přede mnou podzemní nástupiště osvícené bílým světlem. Byly tam koleje vedoucí do tunelu a na nich čekala kabina s polstrovanou sedačkou. Uvnitř seděl Torvil.
             „Přijmi místo,“ řekl s úsměvem a poklepal na pelest vedle sebe.
            Na okamžik jsem zaváhal, ale nakonec jsem nastoupil. Kabina se zavřela, trhla sebou a rozjela se po kolejích do tunelu. Do míst, kde se lidé snaží vybudovat novou civilizaci, daleko od násilí a smrti. Začít znovu. Ta myšlenka se mi líbila.
             Tak nevím, jestli to bylo štěstí, nebo smůla, ta cesta, která mě dovedla od Teganova srubu až sem. Poznal jsem, že není cesta jako Cesta. Rozhodně jsem teď jiný člověk, možná silnější, jak říkal Torvil. Určitě odhodlanější. Myslel jsem na události posledních dnů a mířil vstříc neznámu.
             Hledat další cestu. Tu svou

KONEC