Pevnost
Část III.
Musel jsem omdlít, nebo usnout. Poušť zmizela, přenesli mě jinam. Do zad příjemně chladila kamenná zeď a kolem byl stín. Pouta mi sundali, zůstala jen rozedřená kůže na zápěstí a bolest. Hlasy. Přede mnou se na travnatém kopci tyčila pevnost. O kousek dál se pásla kráva. Velká, dobře živená. Nádherná. A hlasy. Otočil jsem hlavu. Vstupní brána, ale z druhé strany. Dokázal jsem to. Myšlenky se mi rozbíhaly pomalu, pálila mě hlava a oči. Všude postávala spousta lidí. Levá noha v krvavé botě hořela.
Ty hlasy. Zvrátil jsem hlavu na druhou stranu, protože lepší pohyb teď prostě nebyl možný. Pořád mi nedali napít. Stál tam Echo. Byl celkem vysoký, vyšší než já, ale teď byl jako malý chlapeček. Před ním stála… žena? Mohla to být žena. Obrovská. Její noha byla jako celé moje tělo. Ta sní krávy. Obrovské ruce… ne, dva kmeny měla opřené v bok. Ano, majestátní! Ah. Pobaveně se dívala na Echa, jak se kroutí před třetí osobou. A jestli tohle nebyl Velitel, tak byl Tegan dobrej chlap. Krávy, farma, chov. Chvíli se mi zatmělo před očima, ve spáncích mi bušilo. A pak jsem zvracel. No, alespoň nějaká tekutina. Asi ta poslední, co ve mně zbyla. Hlasy okamžitě ustaly, aby se mohl Velitel plně nadechnout.
„VY JSTE MU JEŠTĚ NEDALI NAPÍT?!“ zařval tak strašně, že mě skoro přešla žízeň. Otočil se na obrovskou ženu. „Berlin! Co tady čumíš?! Okamžitě přines vodu, dělej!“ rozkázal jí.
Byla snad o půl metru větší než on. I do strany. Jestli Echo vypadal před Velitelem jako klouček, tak by Velitel musel být jeho starší bratr a Berlin jejich matka.
„Jdu!“ řekla a překvapivě rychle odklusala.
Velitel se otočil zpátky na Echa. „Tohle bylo naposledy hochu. Co ti pořád říkám?“
„Nedělat blbosti,“ řekl strážný smutně, ale pak si vzpomněl. „Jenže, jenže pane, o-on měl vaší pistoli a mířil na mě a…“ koktal Echo.
Na mou obranu mi z hrdla vyšel jen kašel, tak jsem jen ochable mával rukama. Velitel to gesto zřejmě pochopil.
„Opravdu Echo? Opravdu?“ odsekával slova. Odpověď nedostal. Propaloval Echa pohledem. Nakonec to vzdal. „Na tohle teď nemám náladu, ani čas. Vypadni se podívat na dvůr,“ zavrčel a jeho ruka vystřelila směrem k Echovi. Trhl sebou. Ruka se zaleskla. Stříbrná a oranžová. Krásná práce. Opláštěná přesně tvarovanými pláty. Pružinky a ocelová lanka se posouvala v konstrukci jak ruku a prst natáhl. Jen na strážného ukázal, ale ten byl v okamžiku celý bledý. „Ještě jednou a přísahám ti…“ výhrůžka zůstala nevyslovená, jen kovové prsty se stáhly do pěsti. Echo se narovnal, udělal cosi, co zřejmě považoval za salutování a běžel do pevnosti. Velitel se ke mně sklonil. Smrděl cibulí a mastnotou, olejem. „Máš toho hodně co vyprávět,“ otočil se, „a kde je zatraceně ta ženská? BERLIN!“ zakřičel snad na celou pevnost i poušť kolem a slonice vyběhla zpoza domu. Ona tam snad čekala na zavolání.
Přiběhla ke mně, nabrala obrovskou naběračkou vodu z kýble, který přinesla, chytila mé tváře těmi věcmi, které nemohu nazývat prsty a celý obsah mi vylila do hrdla. Tak se jim to konečně podařilo. Konečně mě zabili. Začal jsem se dávit přívalem studené vody. Jako by do mě lila lávu.
„KURVA BERLIN! Jsi debil?! Takhle ho zabiješ!“ zakřičel Velitel a vyhodil ženu od vědra. „Blázni a idioti. A je jich tu plnej hrad,“ mumlal si pro sebe, když mi pomohl vykašlat vodu z plic.
Jemně mi držel hlavu u chladné zdi a ke rtům přistrčil naběračku s vodou. Začal jsem srkat po malých doušcích.
„Pomalu, pomalu. Když takhle vyprahlýho chlapa proleješ půllitrem studený vody, tak chcípne Berlin. Rozumíš? Zapamatuj si to a přines mi kus nějaký látky. STÁT! Nikam nechoď, budeš tam věčnost. Utrhni si rukáv.“
„Ale Veliteli…“
„Berlin! Okamžitě! Ani nemusíš celej, nechci ho přikrejvat“ dodal a já ho uviděl se usmát, taky jsem se o to pokusil, ale pálily mně rty.
Berlin utrhla kus rukávu a podala ho Veliteli. Namočil látku a přiložil mi ji na čelo. Blaho. Začínám toho chlapa mít rád. Studené kapky mi stékaly po tváři, voda, konečně. Krk povolil sevření. Zrak se mi zaostřoval. Z domků pod pevností vykukovali lidé. Na ohradě seděly děti a pozorovaly mě. Z hradu vyšla postava a blížila se, pomalu, až k nám konečně došla velmi drobná a velmi stará žena.
„Rhaetgare?“ řekla klidně a Velitel náhle úplně změnil výraz.
„Maven, vše je v pořádku. Echo zase dělal blbosti,“ říkal mile té ženě a ona mě pozorovala.
„Ne, tohle není v pořádku,“ namítla a odstrčila Velitele. Vlastně jen naznačila gestem a on uhnul.
Chytila mě za ruku a zkontrolovala tep, měla přitom zavřené oči. Byla hodně opálená, šedovlasá a vrásčitá. Dřív, někdy dávno, to mohla být krásná žena. Přiložila mi dlaně na čelo a na tvář. Naklonila se tak blízko, že se naše nosy téměř dotýkaly. Její dech smrděl.
„Berlin, odnes ho ke mně,“ přikázala Maven.
Veliteli se tohle moc nelíbilo. „Ten muž má co vysvětlovat. Nevíme, kdo to je. Mohl by být nebezpečný.“
„Nebezpečný? Tenhle?“ nedbale ke mně pohodila rukou. Trochu mě to urazilo, ale v současné situaci to bylo konstatování skutečnosti. „Nenechte se vysmát Rhaetgare, ten muž potřebuje ošetřit a spánek.“
Velitel si mě už snad po desáté prohlédl tím svým pohledem, před kterým se Echo i Berlin třásli. Neuhnul jsem, ačkoliv mě to stálo hodně sil. Připadal jsem si tak drobný a slabý.
„Hm, no dobře. Něco na tom bude,“ zhodnotil můj stav. „Berlin, odnes ho o p a t r n ě do nemocnice a pak o k a m ž i t ě přijď do dvora. Jasné?“
„Ano.“
„Echo žvanil něco o Tulsi. Prý utíkala před tímhle chlápkem.“ No skvěle. „Tulsi! Po víc jak roce. Půjdu se na ni podívat. Dějou se nám tady moc divný věci. A zrovna dneska, chudák holka,“ řekl Velitel při odchodu. „My dva se ještě uvidíme,“ houkl na mě přes rameno a neznělo to jako hrozba. Pak odkráčel do pevnosti a my ho následovali. Berlin mě popadla a nesla. Jsem jako její malé děťátko. Stoupali jsme do kopce, kolem nás se míhaly zvědavé tváře. Děcka na nás něco pokřikovala. Slunce zapadalo a jak jsme procházeli vstupní branou hradu, zase se všude rozprostřela tma.
Ze spánku mě vytrhly výkřiky, za okny už byla noc. Třásl jsem se, prostěradlo a deka zvlhlé studeným potem. Venku se někdo hádal. Kousky přetrženého snu, vzpomínek a přítomnosti se smíchaly do sebe. Spal jsem a budil se. Když se rozezněl zvon, obloha už nebyla černá. Chvíli světlo a chvíli tma. Den a noc. Počítal jsem je. Cizí tváře se střídaly u mého lůžka. Některé ne tak cizí. Maven. Velitel. A Tulsi. Byla to ona?
Čtvrtý den jsem se konečně opravdu probudil. Škvíra pode dveřmi propouštěla nezřetelný šum tichých slov. V kruhové místnosti stálo několik lůžek, všechna prázdná, byl jsem sám. Hlava mě nebolela, v noze jen lehce brnělo. Zato pravá ruka byla nateklá a nešlo ji moc ohnout. Nebylo cítit můj pot, ale vůni čistých prostěradel. Domov. Letmo jsem si přejel po tváři a ve vlasech. Ostříhali mě a oholili. Alespoň, co to šlo. A ta hrůza, která už vlastně nebyla ani oblečením, jako spíš cáry, taky zmizela. Ležel jsem umytý, v lehkých plátěných kalhotách bez jediné díry. Neuvěřitelné. Do místnosti vešel chlapec, všiml si mě a hned zase zmizel. Ještě nechci vstát. Chci spát. Alespoň další den. Za chvíli se za dveřmi ozvaly těžké kroky a já zcela jistě věděl, kdo vstoupí. Vešel Velitel. Byl sám. Kovovou rukou popadl židli, až v ní zapraskalo a přistavil jí k posteli. Chvíli se škrábal ve světlých vousech, měl velmi unavený výraz. V posledních dnech se zřejmě příliš nevyspal.
„Jsem Velitel Rhaetgar, pamatuješ si mě? Nebo něco z toho, co se stalo?“ začal vážně.
„Pamatuju si všechno,“ odpověděl jsem překvapeně. Proč bych neměl?
Velitelův výraz i tón hlasu byly rázem přívětivější. „Tulsi nám ledasco řekla, alespoň, co mohla a věděla. Teď si chci poslechnout tvojí část.“
Začal jsem mu vyprávět, jak jsem bloudil lesem a potkal Tegana a co vše se od té doby stalo. Ani jednou mě nepřerušil, na nic se nezeptal. Byl dobrý posluchač, i přes unavené oči mě bystře pozoroval. Tím pohledem jistě dokázal kdekoho přistihnou při lhaní. Ale já říkal jen pravdu. Jakmile jsem skončil, roztáhl se na židli a zvrátil hlavu dozadu. Třel si noc a něco zabručel, přemýšlel. Narovnal se.
„Takže, Joviane,“ řekl protáhle, „nevím, jestli jsi měl poslední týden smůlu, nebo štěstí. Ať to bylo cokoliv, přivedlo tě to do pevnosti. Do mojí pevnosti,“ dodal důrazně. „Rada občanů tě dočasně považuje za hosta. Jak to bude dál, je na tobě. Jen aby bylo jasno, já hlasoval proti. Už tak je nás tady hodně, nerad přijímám další duše, pokud se to městu opravdu nevyplatí,“ osvětlil mi situaci, ale neznělo to naštvaně. „Neber si to osobně chlapče, existují prostě nějaký pravidla a já je rád dodržuju, když už jsem je vymyslel. S Teganem jsi odvedl dobrou práci, to jo, ten parchant mi dělal velký starosti i když tu nebyl. Možná ještě větší, tady jsem ho měl alespoň pod dohledem. Jednou by se sem stejně vrátil, ale o to jsi se postaral. A Tulsi, naše malá Tulsi… nikdo už nečekal, že se vrátí… především její otec.“ Ledabyle máchl rukou, lanka se napjala a pružiny slabě zaskřípaly, odmlčel se. „No, to nic. Jak říkám, dobrá práce. Teď ty pravidla. Žádný vraždy, krádeže a podvody. Bez omluv, dobrých úmyslů, bez výjimek,“ řekl rychle a zadíval se na mě. „Rozumíme si? Dál, všichni tady musí mít práci, něco pro Krak udělat. Za to se Krak odvděčí jídlem, postelí, střechou nad hlavou a tím ostatním. Žádný směňování, žádný peníze a obchody. Všechno je všech,“ řekl a vychutnával si ta slova. Pak se široce usmál. „Říkávalo se tomu komunismus, jenže to pokaždý dojelo na šmejdy, který pravidla ohejbali jak se jim hodilo. Teď jsou to pravidla pevnosti a já umím být velmi přesvědčivý při vysvětlování proč je dodržovat, pokud má snad někdo pochybnosti,“ přihmouřil oči. „To poslední je nechodit do katakomb. Nikdy. Pokud… pokud zrovna nesvítí to zpropadený Světlo. Pak už záleží na tom, jak moc jsi blbej. Co už o tom víš?“ zeptal se, slovo světlo pronesl až vztekle.
„Už hodně a vlastně nic.“
„Takže víš, co potřebuješ vědět,“ přikývl vážně. „Tam dolů se smí, jen pokud to katakomby chtějí,“ zamračil se, „ale to ti nedoporučuju. Chci říct, tohle není pravidlo. Nemůžu ti zakázat Cestu podstoupit, nikomu nemůžu, ale… ber to prostě jako radu do začátku. Žádnej Ráj tam dole neče-“
„Já nic podstupovat nechci.“ Už mě nebaví stále to všem opakovat.
„Ne? Dobře chlapče. Dobře,“ řekl trochu duchem mimo, možná podezřívavě, ale hned byl zase pozorný. „Druhý pravidlo se na tebe prozatím nevztahuje. Jako host nemusíš mít žádnou práci. Zatím,“ zamyšleně se poškrábal ve vousech. Nedokázal jsem rozpoznat, jestli je má tak světlé, nebo prostě šedivé. „Nějaký otázky?“
„Tegan porušil pravidla?“
„Tegan?“ zasyčel Velitel, „porušil všechny pravidla. Krvavej Teg byl osina v řiti tohohle města.“
„Krvavej Teg?“ zeptal jsem se. Přítel Tegan měl asi zajímavou historii, než se usídlil v lese.
„Ále, taková přezdívka. Vždycky s ním byly problémy. Nebyl místní, nenarodil se tady, ani já ne, a proto jsem mu dal šanci, když přišel zvenku a škemral o jídlo. V hlídce se mi vždycky hodí pořádnej chlap, nebo ženská jako Berlin, jenže Tegan… to nebyl chlap, ale kus hovna. Měl jsem to poznat hned.“
„Echo mi taky nepřipadá jako pořádnej chlap.“
Velitel na mě chvíli strnule zíral a mě napadlo, že mi v příštím okamžiku jednu vrazí, pak se rozesmál. „Je těžký najít dobrý lidi, za tu ruku se ti omlouvá“ řekl k tomu jen.
„Co Krvavej Teg udělal?“ přisadil jsem si. Úsměv ho rázem přešel.
„Co se jen dalo. Naposledy ukradl koně, povoz, nějakou techniku a jídlo, vzal můj revolver a všechny náboje. Jo a ještě tohle,“ řekl jakoby mimochodem a pozvedl umělou ruku. „Málem mě dostal. Měl čepel potřenou nějakým svinstvem, ruka musela pryč, jinak by mě to otrávilo. Naštěstí tady máme zatraceně dobrý ošetřovatele a jednoho velmi schopnýho technika.“ Zahýbal postupně každým prstem, malé součástky se otáčely, ukázal na mou nohu. „Ty jsi měl štěstí. Infekce. Už je to myslím v pořádku. Poděkuj Maven až bude příležitost. Teď si odpočiň, chlapče.“ Velitel vstal.
„A Tulsi?“
„Tulsi… Tulsi je… je naživu, s tím už tady nikdo nepočítal. Za to ti patří další dík,“ řekl, ale něco ho trápilo. „Řeknu jí, že ses probral. Jen nevím, jestli právě teď bude mít kdy tě navštívit. Za to taky může ten bastard“ dodal spíš pro sebe a otevřel dveře. Ještě se v nich otočil. „Vzal jsi všechny náboje z toho zatracenýho srubu?“
„Všechny,“ přikývl jsem.
„Ach, ten chlap byl vážně kokot. Střílet pistolí na srny… Samozřejmě jsme si ji i s nábojema a tím nožem vzal. Zbytek věcí máš támhle v truhle.“ Ukázal na dřevěnou bednu u postele. „Později pro tebe někoho pošlu, aby ti ukázal okolí a vysvětlil, jak to tady chodí. Zatím odpočívej a moc si nezvykej“ řekl, ale stále se neměl k odchodu. Prohlížel si mě. „Obdivuju, že jsi toho parchanta nezabil. Tulsi mi řekla, že srub zapálila ona,“ blýsklo mu v očích, „už jsi viděl příliš násilí, hm? Zásady, hm? Morální,“ zamával železnou rukou ve vzduchu, „hodnoty. To se mi líbí. To teď potřebujeme, chlapče,“ řekl a myslel to opravdu vážně. „Jinak jsme vážně v prdeli. Vítej v pevnosti Krak.“
Velitel konečně odešel, dveře za sebou zamknul. Zdá se, že odteď už budu jen spoutaný, nebo zamčený. Zbytek dne jsem proležel. Pokusil jsem se chvíli posilovat, abych trochu vzpružil ochablé svaly, ale zamotala se mi hlava, tak jsem toho raději nechal. Stále jsem se v myšlenkách vracel k rozhovoru s Velitelem. Tulsi se něco stalo, neřekl to, ale mluvil o ní tiše, téměř smutně. A potom co říkal o Cestě. Dolů se smí, jen pokud to katakomby chtějí. Věří snad Velitel těm povídačkám o démonech z podzemí, nebo jen chytře buduje pověst, aby chránil pevnost před bandity?
Odpoledne a večer přišel ten chlapec, který ráno nakoukl do místnosti. Vždy jen přinesl jídlo a odnesl hovna. Na ošetřovně byl výklenek se závěsem a za ním dřevěné sedátko s kýblem dole. Odmítal se semnou bavit. Ze zamřížovaných oken jsem viděl na bránu, i místo, kde jsem byl opřený o zeď a Berlin mě málem utopila. Otevřel jsem bednu a prohlédl si své věci. Jak Velitel říkal, chyběl jen nůž, pistole a náboje. Moje staré oblečení zřejmě vyhodili. To je dobře.
Lehl jsem si na postel a koukal do stropu. Byl tam poklop, hrozně vysoko. A žádný žebřík. Poklop ve stropě a já v díře. Skvělý.
Další den skutečně Velitel někoho poslal, aby mi ukázal pevnost. Byl to Echo. Jakmile vstoupil a já si ho všiml, popadl jsem velký talíř od večeře a hodil ho po něm. Ani se nepokoušel skrýt a schytal ránu přímo do břicha. Vydechl a prohnul se v pase. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval.
„Já jsem Echo…“
„Já do prdele moc dobře vím, kdo jsi. Málem jsem kvůli tobě chcípl!“ zakřičel jsem na něj a trochu se mi ulevilo. Potěšilo mě, že se nebrání a přijímá nadávky i křik.
„Už jsem se tu byl omluvit, asi jsi nevnímal, protože…“
„No, asi ne. Asi jsem měl moc práce neumřít. To mě vážně,“ natáhl jsem se po hrnku, „mrzí!“ Odrazil se od jeho holé hlavy.
Echo mlčky stál a snesl ještě několik předmětů, než mi došla munice a řekl: „Mám tě provést po pevnosti. Velitelův rozkaz. Říkal, že se teď o tebe musím starat, když… když dělám blbosti.“
„Nemířil jsem na tebe a nepronásledoval Tulsi!“ Nehodlal jsem ho jen tak nechat na pokoji.
„Opravdu mě to mrzí. Ale… všechno už se vysvětlilo, no ne?“ řekl šťastně, zmizel na chodbě a vynořil se s prastarým kolečkovým křeslem. Rozhodně jedno z dob před Bouří.
„Zvládnu jít sám a s tebou nikam nejdu.“
„Ale no tak,“ ohradil se. „Maven řekla, že jsi ještě moc slabý. Mám se o tebe starat. Už žádný blbosti.“
„Opravdu?“ zeptal jsem se. No jen počkej.
„Ano. No – no tak. Pojďme. Do křesla.“
„Víš, myslím, že jsem opravdu slabý. Pomoz mi.“
Echo se přihrnul mě podepřít, ale já se jen slabě nadzvedl, takže nakonec mu nezbylo, než mé téměř bezvládné tělo přenést do křesla. Nehodlám mu to ulehčovat, ačkoliv bych opravdu mohl jít po svých. Podal mi tuniku a vyvezl mě do slunečného dne.
Krak je úžasný. Historie a současnost se tady míchá na každém kroku. Z ošetřovny v jihozápadní věži jsme se prosmýkli úzkou chodbou, kolem pokojů, kde spala a žila většina obyvatel a vstoupili do dvora, nebo spíš zahrady. Vyplňovala střed pevnosti a každý kousek byl využit. Ovocné keře, záhony a popínavé rostliny se táhly vysoko po zdech. Povětšinou obsypané plody. Uprostřed stála velká kaple. Echo mi pověděl, že kdysi její střecha a věžičky byly tím nejvyšším místem na ostrově. Teď zůstalo jen spodní patro a na něm se tyčila konstrukce větrolamu. Obrovské zářící listy se vrzavě otáčely ve vzduchu. Před kaplí se dohadovali dva muži. Jeden byl opravdu starý, druhý asi v mém věku.
„Nemůžeš sázet rajčata vedle okurek. Čemu nerozumíš?“ sekýroval ten mladší.
„Proč ne? Hm? So?“ ptal se muž se zvláštním přízvukem.
„Už jsem ti to říkal stokrát! Rajčata potřebujou víc živin. Okurky jim je berou.“
„Blbost. Blbost a ještě jednou, blbost! Das Blödsinn!“
„Těch si nevšímej. Zahradníci. Takhle je to pořád,“ vysvětlil mi Echo, zakličkoval s mým křeslem kolem nich a jejich hovor ustal.
Hodně lidí nás pozorovalo, nejen zahradníci. Tulsi měla pravdu, skutečně všude byl alespoň jeden pár oči. Na ochozech nad zahradou, v oknech. Všichni chtějí vidět toho novýho chlapa, co málem u brány vypustil duši. Cítil jsem vůni čerstvě upečeného chleba a kdesi za zdmi zvuk pily a dřeva, křik dětí. Zaržál kůň a kráva mu odpověděla. Pevnost byla plná života, klidná. Oáza v poušti.
„Tak, kam bys rád jako první?“ zeptal se Echo hloupě.
Jak to mám vědět? Ale náhle mi hlavou bleskla jasná myšlenka. „Chci vidět krávy,“ řekl jsem.
„Krávy. Aha, dobře,“ řekl trochu zaraženě, asi čekal, že chci vidět Tulsi. Ale ta počká. Tulsi už jsem viděl, krávu z blízka ještě ne.
Ve stájích byly čtyři koně. Silní, mohutní. Nechápal jsem, jak se je podařilo zkrotit, ale ptát se Echa se mi nechtělo. Všeobecně mi v jeho přítomnosti nebylo příliš do řeči. Za stájemi bylo několik kotců s prasaty a hned za nimi krávy. Teď tu byly jen dvě. Zbytek se asi někde pásl. Chytil jsem se zdravou rukou ohrady a vytáhl se z křesla. Dotkl jsem se kravské tlamy a pohladil ji po vlhkém nose. Olízla mě obrovským fialovým jazykem. Byl jako struhadlo. Krávy. Prostě nádhera.
Pak mě Echo zavezl do hospody, protože prý mám určitě hlad. Ale to spíš on měl žízeň. Jak mi vysvětloval, tady se všichni scházeli, společně jedli a opíjeli se, jak už mi říkala Tulsi. U Rolanda. Bylo dopoledne, nikdo tu nebyl. Místa podél dlouhých stolů byla prázdná. Tady to ožívá až na večer, každý měl na Kraku svojí práci a účel. Pokud chtěl člověk žít v bezpečí zdí města, musel být nějak užitečný, jinak to byl pouze hladový krk. Ze stropu visely dřevěné lustry, rozhodně ty původní, možná ještě středověké, ale už jen pro okrasu. Kolem dokola se táhl pás světel a ta ozařovala celou místnost. Oproti tomu bar byl téměř schovaný v neosvětleném koutě a za ním stála hospodská Rolanda. Vypadalo to, že si nás vůbec nevšimla. Posadili jsme se k jednomu ze stolů. Prostorem se nesla nádherná vůně teplého jídla. Masa, vařené zeleniny, čerstvě upečeného chleba a já opravdu dostal hlad. Stín za pultem se pohnul a hospodská přišla k nám. Nepřítomným pohledem se dívala kamsi za nás. Byla bledá, hubená, snad víc než já. V očích podlitých krví jí cukalo. Stála u nás podobná kamenné soše. Jen podstavec a mohla se postavit před hospodu. Odkaz hostinského Rolanda. Hle! Rolanda! Byla jako v transu.
„Dvakrát míchaný vejce a nešetři na chlebu,“ prohlásil Echo. „Jo a pivo. Hodně pěny.“
Alespoň, že ten člověk věděl, co chce, když už nic jiného. Žena dál stála, pak se zhoupla a beze slova odešla. Ani se na nás nepodívala.
„To je Rolanda. Trpí nespavostí. Je pořád trochu mimo.“
„Vy tady máte pivo?“ zeptal jsem se.
„Joo, jasně. Vaříme si ho sami. A spoustu jinejch věcí,“ řekl a mrkl na mě.
Echo se houpal na židli a přiblble se usmíval. Rychle mu otrnulo po našem ranním výstupu. Dostal jsem chuť po něm zase něco hodit, Rolandě by se nemuselo líbit, že ničím vybavení hospody, ale mnohem pravděpodobněji by si toho vůbec nevšimla. Za chvíli přinesla ještě teplý chleba, pivo a míchaná vejce, ani nevím, kdy jsem něco takového naposledy jedl. Byla krásně žlutá. Někde tu budou i slepice. To mě přivedlo k tomu, co říkal Velitel.
„Krak s ničím neobchoduje?“ zeptal jsem se.
„Ne. Nikdy. Pravidlo,“ odpověděl s plnou pusou a prázdná místa rychle ucpával chlebem.
„Takže jste soběstační?“
„Jak to jen jde,“ pokrčil rameny.
„A co voda?“
„O to se stará…“ nakousl větu spolu s dalším krajícem chleba, než ho přerušila dvojice příchozích. „Dex,“ řekl a ukázal na muže z dvojice. Vešel společně s malou, rozcuchanou dívenkou, oba na sobě měli montérky. Echo na Dexe houkl: „Pojďte si přisednout.“
Přišli ke stolu, Dex se sklonil k dívce. „Udělej to, jak jsme říkali. Nastav pětku, dobře? Třikrát doleva…“
„…dvakrát doprava, já vím tati, kalibr bé dvanáct“ řekla dívenka a zmizela ve dveřích vedoucích kamsi. Než je zavřela, uslyšel jsem hučivý zvuk vody a strojů, který vlastně byl na pozadí celou dobu.
Dex se posadil naproti mně. Na očích měl podivné brýle plné nejrůznějších čoček a nástavců. Sundal si je a vypadal, že se mu ulevilo.
„Dex je technik, stará se, aby všechno fungovalo,“ představil muže Echo.
„Od větrný věže po Velitelovu ruku,“ upřesnil Dex.
„Tohle je Jovian, přišel až… odkud vlastně jsi?“ zarazil se Echo.
„Zdaleka.“
„Ah, Jovian z Daleka zachránil Tulsi a-“
„Jo, jo já vim. Všichni už to ví. Taky, žes ho chtěl oddělat,“ zasmál se Dex.
„To není pravda!“ bránil se proradně Echo.
„Ale je!“ řekl jsem a zpražil ho pohledem.
„Říkal jsem si, že bys mohl tady Jovianovy ukázat čerpadlo a tak,“ změnil po chvíli Echo téma hovoru.
„Cože? Vždyť je úplně cizí, přece mu nebudu ukazovat… nic proti Joviane,“ dodal omluvně, ale bylo vidět, že to řekl jen, protože jsem seděl přímo před ním.
„Ale Velitel říkal, že ho mám provést a…“
„Takhle to určitě nemyslel. Ukaž mu knihovnu, nebo zajděte do lázní. Ke kravám…“
„Tam už jsme byli,“ přerušil ho Echo šťastně.
„Ah, no, nebo třeba ke kováři… ačkoliv, ne, to není dobrý nápad.“
„Ne, není.“
„Cože? Proč ne?“ zajímal jsem se. Co se děje? „Chci vidět Tulsi,“ řekl jsem, když oba sklopili pohled na suky v podlaze.
„Můžeme jít za Tulsi, ale nebude teď mít čas.“
„Proč?“
„Oden… kovář, on šel na Cestu. Pár hodin předtím, než jste přišli,“ začal potichu Echo.
„Cože? Proč?“
„Tulsi byla pryč víc než rok. Oden začal hrozně chlastat. Přišel o Thani i o Tulsi. Když se před dvěma týdny rozsvítilo Světlo, přestal pít a rozhodl se jít tam dolů. Už o tom mluvil dlouho. Říkal, že už nemá z ničeho strach, že už nemá o co přijít.“
„A přišel o život…“
„Co? Ne, to ne. Přišel o rozum. Vrátil se, tu noc, co jste přišli.“
„Takže se zbláznil?“
„No, asi jo. Byl nahej a celej od krve… a křičel. Vůbec mu nejdřív nebylo rozumět. Maven říkala, že neměl žádný velký zranění, prej říkal, že zabil Thani… jako, svojí ženu. Že jí podřezal krk. Ale Thani odešla už dávno… ona…“
„Tak mluv Echo. Co?“ povzbuzoval jsem ho.
Echo se podíval na Dexe a když nic nenamítal, tak pokračoval. „Její bratr kdysi šel na Cestu, už ho nikdo nikdy neviděl a asi po týdnu zmizela i Thani. Oden zůstal s Tulsi sám. A teď… nakonec je to stejně dostalo.“
Nelíbil se mi způsob, jakým to řekl. Dex celou dobu jen tiše poslouchal náš rozhovor. Tulsi tehdy u ohně říkala, že lidé z Kraku dodnes trpí za rozhodnutí svých předků, teď jsem už začínal chápat. Strach z nebezpečí číhajícího v podzemí se nad pevností vznášel jako stín a prorůstal hluboko do jejích kořenů. Lidé to věděli, ale tvářili se, že nic netuší. Jejich svědomí a příčetnost mazaly vzpomínky na hrůzy, které se kolem nich děly desítky let. Jedině tak mohli přežít v bezpečí za zdmi pevnosti.
„Chci jít za Tulsi,“ zopakoval jsem.
„Tak jdem,“ povzdech si Echo, zapil poslední sousto zbytkem piva a vstal.
Echo měl pravdu. Tulsi na mě opravdu neměla čas a asi ani náladu. Výheň kovárny vyhaslá. Kovář Oden seděl na židli a díval se na své ruce. Tulsi se ani nepousmála, skoro jako by nevěděla, kdo jsem. Omluvila se, že na mě před branou města zapomněla a slíbila, že si promluvíme později. Kovář nás sledoval, jeho rty se nehlučně pohybovaly. Šel mi z toho mráz po zádech. Neměl jsem už náladu nikam jít a chtěl se vrátit na své lůžko. Tulsi mi ležela v hlavě. Měl jsem jí rád. Na druhou stranu, její otec… Echo mě nakonec přesvědčil, abychom se šli podívat ještě do knihovny a hned u dveří předal štafetu mého vozíku místní knihovnici a zmizel.
Knihovnice Kani je moc milá a ukázala mi několik knih, jenže já čtu pomalu a nerad. Navíc jsem se nedokázal soustředit. Chudák Tulsi. Chtěl jsem si jít odpočinout, Kani tleskla a Echo se okamžitě zjevil a zavezl mě do pokoje, a tam jsem zůstal až do večera. Dveře už nikdo nezamkl. Přemýšlel jsem, jestli ve městě zůstat. Nakonec, jak bych mohl přispět? No, umím se dřevem a vyznám se v rostlinách. Jenže, chci přispět? Chci žít s nevysloveným strachem, který je prosáklý každým kouskem pevnosti? Dívat se, jak ničí životy lidem kolem a jednoho dne třeba i můj? Nakonec je to stejně dostalo, tak to říkal Echo. Smířeně. Nechci se s něčím takovým smířit.
Nit myšlenek mi přetrhla hudba a dupání nohou, hlasy a smích. Vydal jsem se chodbou kolem pokojů a přes zahradu došel k hospodě. Uvnitř se lidé bavili. Nenápadně jsem vklouzl dovnitř a posadil se hned u vchodu do rohu na kamenný výčnělek. Muž u baru hrál na housle, žena vedle něj na kytaru. Příliš jim to neladilo, ale nikomu to nevadilo. Hlouček lidí tleskal do rytmu a zpíval. Na stole stálo malé děcko a vesele skákalo. Bylo po práci a obyvatelé Kraku se bavili, přežili další den. Rolanda stála za pultem, otvírala a zavírala pusu. Měla otevřené oči, ale možná spala. Zpívala ze snu. Možná tu spal každý. Možná je to můj sen. Hudba a dupání nabíraly na hlasitosti a já raději odešel, dokud si nikdo nevšiml, že tam jsem.
V zahradě před větrnou věží byl starý zahradník. Procházel se podél záhonů a něco si pro sebe povídal. Chtěl jsem za ním jít a říct mu, že by opravdu neměl pěstovat okurky vedle rajčat, když se ze stínu objevila něčí ruka. Byla to Maven, žena, před kterou měl respekt i Velitel.
„Jak se cítíš Joviane?“
„Mnohem líp, myslím, že díky vám. Ještě jsem vám nepoděkoval, takže děkuji Maven.“
„Netřeba, ale cením si tvé slušnosti. Projdeme se?“ navrhla a já se nebránil.
Vyšli jsme z pevnosti ven. V oknech domů svítila světla a u brány hořel oheň. Stála tam na hlídce Berlin, skoro tak velká jako brána samotná. Byl klid, příjemný tichý večer. Poušť kolem zářila jako sníh. Maven nic neříkala. Přesně ve stylu starých moudrých lidí, alespoň tak na mě působila.
„Řekněte mi Maven, proč lidé chodí na Cestu? Opravdu věří v… Ráj? Co je to za lidi?“ zeptal jsem se, nedalo mi to. Stále jsem myslel na kováře Odena a Tulsi.
„Dobrodruzi, blázni… hrdinové,“ řekla posměšně. „Někteří kvůli Ráji, jiní, aby ukázali svou odvahu, milovníci záhad, další jsou prostě hloupí. Lidé sem přicházejí hrdí, odhodlaní a odcházejí jako stín svých bývalých já. Pokud odcházejí.“
„Jak často se někdo vrátí?“
„Žiju na Kraku padesát tři let. Přišla jsem s první skupinou, ještě jako dítě. Za tu dobu,“ na okamžik zapřemýšlela, „myslím, že jich nebylo ani dvacet. Pokaždé přijdou další. Jenže jediným vítězem je podzemí, to, co tam dole žije,“ řekla smutně.
Pomalu jsme obcházeli vnější obvodovou zeď.
„Co tam žije?“ položil jsem tu otázku, na kterou prý neexistovala odpověď, ale z toho jak Maven mluvila, se zdálo, že ví víc.
„Člověk,“ řekla bez váhání.
„Jak to víte?“
Maven se zastavila před vstupem do pevnosti a pohlédla na mě, usmívala se. „Nevěřím na pohádky, už ani jako dítě. Narodila jsem se před Bouří. Zažila jí. Nejsou strašidla a duchové, jen lidé. My jsme ta strašidla. Z minulosti strašíme ty, kteří přijdou po nás. Narodil jsi se po Bouři, víš, co jí předcházelo?“
„Samozřejmě, to snad ví všichni.“
„Ale vůbec ne, naopak. Poslední roky staré civilizace byly divoké, lidi bláznili, bojovali spolu, vymýšleli hlouposti a kolem nich vše umíralo. Zvěř, příroda, planeta. Spoléhali víc na technologie než sami na sebe, odtrhli se, říkalo se tomu sociální bubliny. A pak splaskly. Necelý rok před Bouří vyslalo Slunce k Zemi erupci, tak silnou, že sežehla veškerou techniku. Z nebe padala letadla, zbytky satelitů a nikdo nevěděl co dělat, v té době už totiž nikdo nic nevěděl. Chaos, vraždění, boje. Umřeli miliony, možná miliardy, to už nikdy nezjistíme. Lidé, kteří by dokázali opravit stroje byli pryč, zůstali povětšinou jen ti silní a hloupí zároveň. Teprve potom přišla Bouře, málo se dnes ví odkud. Víš to Joviane?“ zkoušela mě.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Z Jupiteru, planeta tak vzdálená, a přece síla uragánu, který ji po tisíce let brázdí, pronikla až k nám. Kosmické záření. Společnost už se nedokázala vrátit do starých kolejí. Co Bouře způsobila víš, vidíme to každý den. Změnila nás, změnila všechno, samotnou podstatu našich životů. A přinesla anomálie, podivné, nereálné věci, které se zhmotnily a staly se součástí Země. V těchto končinách je klid, jsou místa na světě, která už nevypadají jako dřív, stejně tak se cosi stalo s myšlením lidí, zdivočeli, začali se chovat jako zvířata, hůř. Nicméně jedna taková anomálie se objevila tady dole, pod námi. Já nevím, co tam je, nebo kdo, ale přesvědčení, že je to člověk mě uklidňuje a zajišťuje klidný spánek. Přiznávám, podivný člověk, záhadný, ale stále člověk.“
Posadili jsme se na lavičku před branou a chvíli se dívali na hvězdy. Oči mi stále klouzaly na Berlin. Pořád nemůžu uvěřit, že vůbec dokáže stát, natož chodit.
„Je ohromná, že?“
„Ehm?“
„Berlin. Naše Berlin, dcera Rutforda, zahradníka,“ řekla Maven a já uviděl vskutku ohromnou Berlin v zcela novém světle. „Je to hodná holka. Trochu neohrabaná, ale silná a spravedlivá. Žije tu hodně dobrých lidí, ti ostatní se vyvraždili, zmizeli, nebo se o ně postaral Velitel Rhaetgar.“
„Hm, jeho pravidla.“
„Pravidla jsou třeba. Pravidla a morálka,“ řekla poučně.
„Něco takového už jsem slyšel.“
„Mohl bys tu zůstat, kdybys chtěl.“
„A kdybych nechtěl?“
„Pak musíš odejít.“
„Proč mě nevyhodíte rovnou?“ zeptal jsem se trochu rozzlobeně a vzápětí mi došlo, jak hloupě to znělo vůči ženě, která mi zachránila život.
Maven to přešla, jako bych nic neřekl. „Rada města souhlasí, abys zůstal, pokud chceš.“
„Tajemná rada města.“
„Tajemná? Proč?“ podivila se strojeně. „Mě znáš, stejně tak Rhaetgara. A s Dexem a Kani si myslím mluvil dnes dopoledne,“ řekla s úsměvem a já pochopil procházku s Echem. „Dex a Rhaetgar byli proti, já s Kani pro.“
„To je nerozhodně.“
„Mám dva hlasy,“ odpověděla Maven. Byla tu už tehdy, s první skupinou po válce. „Jsi dobrý člověk Joviane, takové Krak potřebuje. Lidé se tady od středověku vraždili kvůli moci, zlatu, válkám a… Cestám. Ostrov je staletími nasáklý lidskou krví, podložen kostmi mrtvých. A na nich katakomby, možná tam byly už tehdy, v době rytířů…“
„Ale říkala jste, že tam dole je člověk. Jak by tam mohl být tak dlouho?“
Maven se jen usmála. „Ah, války a poklady a tajemství. Pořád to samé,“ pokračovala unaveně. „Pevnost už není taková, jaká byla. Díky lidem jako Dex a Rheatgar tady mohou žít další a díky nim další. Dokázali jsme vybudovat město, můžeš být jeho součástí.“
„Já… chtěl bych si to rozmyslet.“
„Ale samozřejmě. Ještě týden můžeš zůstat, budeš spát v pokoji s Yanniho pomocníky. Odejít můžeš pochopitelně kdykoliv, nejsi tu ve vězení, ale to už jsi myslím pochopil,“ řekla a pomalu se vyhoupla na nohy. Ve starých kloubech ošklivě zapraskalo. „Pojďme dovnitř, čas jít spát. I ty bys měl odpočívat.“
„Už se cítím dobře,“ zalhal jsem, v noze mi brnělo a ruka bolela, občas se o mě pokoušela malátnost.
„Starou bábu neošálíš, chlapče,“ řekla a slabě mě poplácala po stehně, „do týdne budeš v pořádku. Pak můžeš zůstat, nebo odejít.“ Vstala a vešla do pevnosti.