Světelné (k)roky – ukázka z knihy
Ten den byla středa, podle výzkumu prestižní statistické agentury Worldresearch nejproduktivnější den v týdnu. Výzkum samotný stál šest a půl miliardy dolarů a pět let života více než stovky statistiků, psychologů a sociologů – ne, že by jim to vadilo, byla to dobře zaplacená práce. A hle, výsledek! Středa! Dávalo to smysl. Člověk už překonal pondělí, ale ještě neupadl do očekávání volného víkendu, proto uprostřed týdne údajně vznikají nejlepší věci. Hynek Prokop – kdyby onen výzkum ovšem znal – by nejspíš řekl, že je to naprostá blbost. Byla středa a on přišel o práci, protože kazil, na co sáhl.
Už se to dělo dobré dva měsíce a zaměstnavateli zkrátka došla trpělivost. Když někdo pracuje jako kuchař a každý den udělá míchaná vajíčka moc řídká, připálí obědovou přílohu, naopak nedopeče dezert k večeři a na druhý den připraví pstruha v kyselinové omáčce ze zbytků čističe, který nedopatřením zůstal v troubě… Inu, ten by si měl asi hledat práci jinou.
Hynek nebyl až tak špatný kuchař, vůbec ne, dělal tu práci už deset let. Jenže poslední týdny se s ním něco stalo. Ať vařil, co vařil – z hlavy, podle receptů nebo za dohledu jiných kuchařů, kteří jen bezradně kroutili hlavou –, všechno chutnalo hrozně, byť už ta jídla připravoval stokrát. Ale co, asi to není práce pro mě, řekl si na své poslední směně, krátce po uhašení menšího požáru. Tak půjdu dělat něco jiného, vždyť je tolik jiných zaměstnání… Stejně už pomalu šílel ze sklepa bez oken a s mastnými stěnami pokrytými stejně mastnými pavučinami ještě mastnějších pavouků. Šílel i z místnosti pro zaměstnance, vydlabané ve skále, vlhké a obydlené tučnými krysami, které netrpělivě čekají, co kde zbyde. Pravda, některé nečekají, prostě si to vezmou.
Říkali tomu pracoviště, jasně, jenže to byla spíš přípravka začínajících alkoholiků. Ne, že by se někdo mohl divit. Na některé věci je spolehnutí. Takže kuchař buď v určité fázi svého života začne chlastat, nebo si najde jinou práci. Případně si otevře restauraci s veganskou kuchyní, což nakonec způsobí úplně jiný druh psychické nerovnováhy. Hynek se prozatím cítil duševně vcelku v pohodě a alkohol nepotřeboval, což ho samo o sobě v podstatě diskvalifikovalo z disciplíny „staň se kuchařským profesionálem“. Rád se sem tam opil s přáteli, jenže s přibývajícím věkem ho opouštěl ten mladistvý pijácký zápal, a naopak ho sužovalo stupňující se peklo kocoviny.
Pověsil umazaný rondon do skřínky a zavřel ho spolu se zástěrou, kostkovanými kalhotami a protiskluzovými botami, pekelně klouzajícími na vytřené podlaze. Vzal si jen svůj nůž a visací zámek. Zbytek si můžete nechat. Na okamžik se cítil tak nějak svobodný, ale otázkou zůstávalo, co ze všech těch skvělých věcí na světě by teď mohl dělat?
Takže taková byla středa Hynka Prokopa, jedné z osmi miliard existencí na planetě Zemi. Z jeho pohledu nestálo za nic ani pondělí, nebo třeba pátek. Každý den se mohlo stát něco nepříjemného, což se v poslední době dělo. Například v úterý, neboli včera, konečně došla trpělivost paní Burdové, majitelce bytu, kde Hynek bydlel a přikázala mu, aby se do konce měsíce vystěhoval. Ani neprotestoval, tentokrát už ne. Sice by jistě našel nějaký další argument, ale paní Burdová disponovala kromě bytu i dvěma metry v kohoutku, hustým černým knírem a chlupatými údy dlouholeté kulturistky. Neměl peníze, tak to bylo. Od pohřbu matky před rokem se stále finančně nevzpamatoval. Vždyť jen rakev stála jako jeho auto, které ale už několik měsíců zůstávalo nepojízdné před domem, takže vlastně plnilo podobnou funkci – jen ho zatím nikdo nezakopal. Potom se rozbila pračka a lednička, a kocour Emil, který mu zůstal z předchozího divokého vztahu, potřeboval nákladnou operaci, aby po několika týdnech stejně chcípnul. Hynek tak nějak tušil, že půjde bydlet do společného nájmu s partou vysokoškoláků z humanitních studií, kde bude mít jen postel, skříň a jednu přihrádku v lednici, a každý pátek bude muset poslouchat o dualitě těla a duše a dávit se marihuanovým kouřem.
Pomalu se loudal domů, nebylo kam spěchat. Čekala na něj jen aloe na parapetu, kterou pečlivě opečovával a říkal jí důvěrně Aloe Věra. Měl sice přítelkyni, Dominiku, ale ta v poslední době propadla běhání, fitness a cvičení vůbec, takže se vídali méně. Hynek se obvykle pohyboval jen do práce a z práce. Běh „pro radost“, jak říkala Dominika, mu připadal jako čiré šílenství. Naposledy utíkal v deseti letech před rozzuřeným kohoutem u babičky na vesnici. I přes minimum pohybu nebyl tlustý, ani k tomu neměl sklony, což mu vzhledem k jeho životosprávě hodně lidí závidělo.
Jako obvykle zašel do večerky kousek od domu, kde bydlel. Z toho už se stal téměř rituál, zamířil tam, i když nic nepotřeboval, a koupil třeba pytlík bonbonů. Občas ho napadlo, jaký povyk by způsobila paní Burdová, kdyby zjistila, že své poslední finanční trosky utrácí za dobroty místo třeba nájmu. Raději takovou myšlenku pokaždé hned zahnal, nebyla příjemná, stejně jako paní Burdová. Kousek před obchodem zpomalil krok a čekal. Obvykle tam za plotem číhal rozzuřený pes a štěkal, cenil zuby a slintal, div zábranu neprolomil. Dnes spal, chňapal mordou do vzduchu a třásl tlapami. Zřejmě se mu zdála nějaká šílenost.
Ve vstupu do večerky Hynka srazil vysoký muž v těžkém kabátu, černých brýlích a pletené čepici, což v půlce léta působilo vcelku podivně. Navíc ji měl na hlavě naraženou tak silně, až napnutá látka navrchu povolovala švy. Nesl papírovou tašku, kterou při nárazu upustil, takže se její obsah částečně vysypal. Všechno zboží prošlé, obvykle ho měli v rohu u pokladny za skvělou cenu pro každého, kdo si chtěl potrápit střeva a ušetřit osm korun. Hynek spadl na zadek, muž jen zavrávoral, bleskurychle posbíral, co se vysypalo, a beze slova spěšně zmizel.
„Co děláš?“ Magor, jako by byl konec světa, pomyslel si Hynek, oprášil ze sebe prach z chodníku a vstoupil do obchodu.
Kolem jedenácté večer zůstal na stole jen prázdný talíř s drobky a zmačkaná plechovka od limonády. Z piva mu těžkla hlava a míval deprese. Vždycky byl spíš na sladké, což oceňovala játra za neustálého reptání cév. Televize zuřivě blikala do místnosti, když hrdina filmu efektně zabíjel své protivníky. Skákal, běhal po zdech, vyhýbal se střelám, zkrátka dělal všechny ty úžasné akční věci, při kterých umírají lidé po stovkách bez jediné kapky krve. Pak v nočních zprávách jakási dosti sešlá moderátorka vykládala cosi o explozích hvězd v galaxii a o tom, jakou podívanou to může přinést na noční nebe. Že už sám Koperník ve své době prováděl pozorování a bla,bla, bla…
Hynek usínal a v polospánku se mu začaly myšlenky motat. Jak se jen mohl ocitnout v takové životní krizi, když umí běhat po zdech a střílet? Dominika by měla vidět, jak rozprášil gang vesmírných banditů jen pánví a servírovací vidličkou a… Taková blbost, až se probral a konečně vypnul televizi. Uvelebil se pohodlněji.
Ale vážně, jak se to stalo? Vždycky odmítal zapadnout do soukolí systému, což se nakonec pochopitelně stalo. Nikdy skutečně neplánoval odjet někam do pralesa, kde by prožil zbytek života jako lovec ryb na Amazonce a vyhnul se tak daním, reklamám a toaletnímu papíru v akci. Takže co zbývalo? Dávno ztratil mladistvé ideály, ale o to ani tak nešlo. Nejhorší na celé věci bylo, že ho systém rozsekal na kusy. Nemá nic, a brzy přijde i o střechu nad hlavou. Chtěl usnout a probudit se v jiné verzi svého života, v alternativním vesmíru, kde by nemusel řešit peníze. Oči se pomalu klížily, až se docela zavřely…
A vtom rána!
Vyskočil, jako by se to ozvalo z kuchyně, což si taky v první chvíli myslel, ale ve skutečnosti se zvuk jen prohnal otevřeným kuchyňským oknem. Dole v uličce někdo ležel, rozplácnutý na kontejneru s plasty, a jeho tmavé oblečení krásně kontrastovalo se žlutou.
„Hej! Jste v pořádku! Haló?“ volal Hynek z okna s nožem v ruce, který si vzal z nějakého pochybného důvodu na obranu. Ale ten dole se nepohnul ani když čepel schoval za záda.
Hynek ještě párkrát zavolal, pak zkusil hodit kamínek z květináče. Trefil se mu přímo do pupku, ale taky nic. Povzdechl si, pohladil listy aloe, hodil na sebe mikinu a vyšel ven.
Ulice, kde bydlel, nebyla nebezpečná. Musel spadnout ze střechy, zhodnotil Hynek situaci, když došel do uličky. Zatřásl s bezvládným tělem, a to se skulilo z kontejneru. Ke svému překvapení v něm poznal muže, který ho srazil u obchodu. Stále měl ty brýle a čepici, postrádal jen kabát. Hynek už chtěl zkontrolovat jestli dýchá, když tu se chlap posadil, vyskočil na nohy a zmateně se rozhlížel kolem.
„Den?“ vyhrkl zoufale.
„Eh, co?“
„Jaký je den?“
„Aha, no, ještě bude středa.“
„Čas?“
„Tak půl dvanáctý,“ odpověděl Hynek a instinktivně si sáhl na kapsu, i když nechal telefon u postele.
„Co se vám stalo?“
Muž odsunul Hynka stranou a vběhl do vchodu jeho činžáku, kupodivu znal kód od vstupních dveří.
„No hele, kam jako jdete? Odkud znáte ten kód?“ volal Hynek, ale cizinec už byl uvnitř.
Spěchal po schodech nahoru, bral je po třech, byl rychlejší než výtah. Rozrazil dveře na střechu, které bývaly normálně zamčené, a běhal mezi anténami, ruce rozpřažené, zmateně doleva a doprava. Máchal kolem sebe, jako by odháněl neviditelná hejna much nebo si hrál na slepou bábu. Hynek ho pozoroval a už si byl jistý, co se stalo. Ten chlap je úplnej magor, možná nebezpečnej, klidně mohl utéct z ústavu za městem. Navíc musel být cizinec, mluvil sice srozumitelně, ale se silným přízvukem. Nicméně Hynek by nedokázal odhadnout jeho původ, i kdyby se pokoušel sebevíc. Začínal litovat, že nechal nůž doma.
„Není tady,“ řekl odevzdaně muž.
„Co? Rozum?“ zajímal se Hynek.
Cizinec se k němu náhle přihnal jako vítr, chytil ho pod krkem a zabral tak, až jeho chodidla začala opouštět pevnou zem. V obratlích mu zapraskalo.
„Nemám čas na humor. Tady jde o život, i o tvůj, jestli mi nepomůžeš,“ řekl temně muž a povolil stisk.
„Hlavně kli…“ Hynek se rozkašlal. „Klid.“
„Máme asi tak dvacet minut, pak zažiješ klidu, kolik si jen budeš přát. Máš auto?“
„Eh, jo, ale nejezdí,“ odpověděl Hynek popravdě.
„Nevadí, máš droždí?“
„Cože?“
„Droždí, kvasnice, takovou tu kostku, co se dává do těsta, aby proběhla chemická reakce. Prostě droždí, máš ho?“
„No, jo, mám, ale prošlý,“ řekl Hynek a opět to byla pravda, droždí skutečně měl. Asi před třemi měsíci dostal chuť na langoše, což bylo chvíli předtím, než se každé jím uvařené jídlo proměnilo v kopu hnoje, takže se nakonec k langošům nikdy nedostal. Od té doby kostka vesele zelenala. „Ale na co to…“
„Prošlý! Skvěle, tak honem, jdeme, jdeme, jdeme,“ drmolil muž a strkal Hynka k východu.
„Co? Ale kam?“
„Pro droždí, pak pro to auto a co nejdál z týhle posraný gala… Ale ne, můj batoh! Kde je můj batoh?!“ vykřikl najednou ten muž a zase začal běhat po střeše, než se náhle ve stínu sehnul a triumfálně zvedl do vzduchu černý plátěný batoh s hromadou kapes.
„Tak jdeme… ty… člověče. No, jak se jmenuješ?“ zeptal se muž. „Hynek, a ty?“ opáčil Hynek, ačkoliv to celé situaci jen přidávalo na podivnosti.
„Já… Karel,“ odpověděl Karel spěšně svým typickým přízvukem – znělo to spíš jako Kcharel –, popadl Hynka za paži a táhl ho ze střechy. „Vezmi jenom to nejnutnější, co se ti vejde do kapes a do ruky, honem, já jdu pro droždí,“ řekl a zmizel v kuchyni.
Hynek Prokop stál v gumových pantoflích ve svém bytě, na sobě měl vytahané tepláky a mikinu s nápisem NIRVANA, bez trika a spodního prádla, v ruce držel klíče. Neupravené mastné vlasy, stále s neodolatelným odérem přepáleného oleje, mu trčely do všech směrů, a několikadenní strniště jen marně skrývalo bezradnost, kterou právě zažíval. Takové věci se přece normálně nestávají, nebo snad ano? Jemu určitě ne. Chtěl tomu muži jen pomoct a on je najednou v jeho bytě, hledá droždí a přikazuje mu vzít si… Coževlastně? To nejnutnější? Hynek sebou trhl, bezradnost vystřídal hněv z naprosto absurdní situace, do níž se dostal. Vrazil do kuchyně.
„Tak hele, okamžitě vypadni, už toho mám dost. Zavolám policajty,“ pohrozil Karlovi, který ho však vůbec neposlouchal.
„Oh! Plesnivej sýr, zkvašený mlíko, nádhera. A co je tohle?“ vykřikl Karel nakloněný kamsi do hlubin lednice a rychle se odtáhl. „Neuvěřitelný, takovou plíseň nevypěstujou ani ti pitomci z Florismi-7,“ pokyvoval uznale hlavou. Najednou se otočil na Hynka, jako by k němu teprve teď doletěla vyslovená hrozba. „Takže co ty? Už máš sbaleno? Jedem, jedem, jedem, máme přesně…“ zadíval se na hodiny, „…patnáct minut, plus mínus, to je sakra málo času.“ Sebral z linky igelitku a začal ji plnit zkaženým jídlem.
„A dost! Ven! Vypadni!“ zakřičel Hynek, až ho zabolelo v krku.
Karel se pomalu postavil, položil tašku k lednici. Jak se k Hynkovi přibližoval, ten začal ustupovat, až narazil do zdi. Karel se zastavil krok před ním a jen se díval – bez úsměvu či jiného výrazu. Sundal si brýle, jeho oči byly velké, největší, jaké kdy Hynek viděl. Dva golfové míčky, bělmo tak bílé, že se v něm téměř viděl, a fialové zornice, jasné, nádherné, děsivé a nelidské.
„Ničemu nerozumíš Hynku, pochopitelně. Tak jestli chceš, zůstaň tady, ale vezmu si to jídlo a tvoje auto, když dovolíš… A vlastně i pokud nedovolíš,“ řekl Karel naprosto klidně s očima upřenýma na Hynka.
„Klíče jsou na věšáku u dveří, auto stojí před vchodem, tmavě modrej Seat Inka, hlavně už vypadni,“ odpověděl Hynek, sám překvapený jistotou a rozvahou svého hlasu, zatímco ho hypnotizoval pohled nelidských zornic.
Karel si zas nasadil brýle, pousmál se, téměř smutně, sebral tašku a měl se k odchodu. Hynek si oddychl, byl to evidentně opravdu magor, navíc určitě na drogách, co jiného by mohlo způsobit ty oči… Ať si vezme zkažený jídlo a auto, které nejezdí, stejně už mu bylo akorát na obtíž. Takhle možná něco vyrazí z pojišťovny. Karel prošel kolem něj a kývl. Ve dveřích se ještě otočil, chtěl něco říct, ale zůstalo jen u otevřené pusy. Všiml si květiny na okně.
„No to mě…“ vydechl Karel a vrátil se do bytu, popadl květináč a začal hladit lístky aloe.
„Hej! Co to zas děláš? Jdi pryč!“
„Už… už jdu, neuvěřitelný. Tak jo, měj se,“ rozloučil se s úsměvem Karel a vyběhl z bytu – batoh přes rameno, igelitku v jedné a květináč v druhé ruce.
„Stůj! Vrať ji! Okamžitě stůj!“ křičel Hynek, zatímco pronásledoval zloděje. Tohle ne. Zkažený jídlo, klidně. Nepojízdný auto, no prosím, ale moji Aloe Věru? Jedinou živou bytost, která se mnou přečkala už osm stěhování, dvě města, pět holek a stovky bezesných nocí, nenechám jen tak nějakýmu šílenci, co se rozhodl, že mi půl hodiny před půlnocí posere zbytek dne a začátek novýho. Zornice nezornice.
Hynek spatřil Karla před vchodem, jak leží pod autem a s něčím usilovně zápasí. Přiběhl k němu a chytil ho za nohy. Karel se začal bránit, kopal a Hynek se ho snažil vytáhnout ven. Hluk, který dělali, podráždil několik nespavců.
„Ticho!“ ozvalo se z jednoho okna. „Tady chtějí lidi spát!“
„Rozbijte si držky někde jinde, vy hovada!“ zaznělo z jiného.
Hynek páčil Karla, který se smýkal a snažil se vyklouznout. Nakonec vylezl dobrovolně, neměl už brýle ani čepici, obojí ztratil při divokém lomcování pod podvozkem auta. Tvar jeho hlavy byl podivný, směšný a zároveň smutný, protože nikdo se přece nemohl narodit takhle. Nešlo jen o velikost a tvar, ale hlavně o všechny ty rýhy, jako brázdy v poli a ošklivě nateklé boule. Hynek už nechtěl tomu muži jednu vrazit, nakonec, zřejmě zažívá bolest denně, možná proto se zbláznil. Chtěl jen svou rostlinu, proto nakoukl do auta, odstrčil Karla, otevřel dveře a vzal květináč.
„Joo, dejte si kytičku a běžte spát, buzny,“ ozvalo se z paneláku.
Karel Hynkovi nebránil, ale pak mu položil ruku na rameno a obrátil ho vzhůru k nočnímu nebi: „Podívej!“
Bylo o pět minut později než před pěti minutami. Teď stál Hynek Prokop na ulici, měl stejné tepláky a mikinu, stále byl zarostlý a neumytý, držel v ruce svou Aloe Věru a díval se na nebe. Na ohňostroj, vesmírný, nádherný, neskutečný a ohromující. Byla to ta nejúžasnější věc, jakou kdy můžete vidět. A taky ta poslední, teda obvykle, protože to, co se právě dělo, úplně obvyklé nebylo. Hlasy naštvaných sousedů postupně utichly, když si i oni konečně všimli. Všichni se dívali nahoru, intenzita světel sílila, barvy byly jasnější a rozpíjely se do dechberoucích obrazců.
Všichni se dívali nahoru, všichni. Jen Karel byl sehnutý k autu a dokončoval poslední úpravy. Zašmátral v batohu a v ruce se mu objevila tmavá krabička o velikosti mobilního telefonu, napojená tenkým kabelem mizícím kdesi na podvozku. Připnul krabičku k přístrojové desce a ta se vpila dovnitř, jako by byla tekutá, jen její okraje mírně vystupovaly. Karel nad ní přejel dlaní, otevřela se. Začal do díry cpát všechny zkažené potraviny.
„Co je to?“ zeptal se užasle Hynek.
„Bakteriální generátor s gravitační roznětkou, dokáže přestavět strukturu motoru a vytvořit kyslíkový a gravitační štít. Pokud má dost paliva… ale tohle by mělo stačit, je to nouzovka, sice ne tak kvalitní, ale zase levnější.“
„Cože?“
„Co jako? Nejsem bohatej, teda… no… musím si vystačit. Navíc mi před půl hodinou ukradli loď. Ty možná máš tady Aloe barbadensis, ale ne všichni ve vesmíru mají takový štěstí. Tak promiň, že jsem si chtěl taky přilepšit, když jsi tak blbej a chceš tady zůstat,“ dopálil se Karel.
„Co? O čem to proboha meleš?“
„Prostě mi tu kytku dej, za pár minut to bude poslední exemplář, nebo si nastup, jinak se na ten seznam připojíš taky. Máš deset vteřin, pak padám, protože netoužím bejt součástí největšího výbuchu na světelný roky daleko.“
„Ty jsi fakt úplně šílenej,“ vydechl Hynek spíš užasle než rozčileně.
„Když myslíš,“ pokrčil Karel rameny, zavřel dveře a stáhl okénko. „Tak tedy ne?“ zeptal se naposledy.
„Ne!“ vyhrkl Hynek, už opravdu naposledy.
„Tak čau,“ rozloučil se Karel.
Motor naskočil napoprvé, auto zabublalo zvláštním zvukem jako nikdy předtím. Karel chňapl po květináči, hodil ho na vedlejší sedadlo a šlápl na plyn. Auto sebou škublo, protože nebyl příliš dobrý řidič. Pravým bokem nejprve najel do naproti stojící dodávky, a když se pokoušel vycouvat, stočil volant tolik, že sice vyjel z parkovacího místa, ale narazil přímo do lampy. Tohle zápolení dalo Hynkovi několik vteřin času. Uskočil před nebezpečným řidičem, a když se rozjížděl od lampy, sáhl po klice zadních dveří a vyhoupl se dovnitř. Co to dělám?
Seat Inka je menší dodávka, vzadu nemá kufr, místo toho dvojité dveře vedou do poměrně velkého úložného prostoru, kde se dá při troše dobré vůle postavit. Tohle auto si oblíbili stavaři, ale dá se použít i jako náhradní vůz pohřební služby, pokud se na bok nalepí nějaký věneček a do oken se dají záclonky. Karel zběsile kroutil volantem, stále zrychloval a Hynek byl rozhodnutý získat svou aloe, takhle noc už byla dost šílená. Adrenalin mu tepal celým tělem, chtěl to skončit. Jeho život se najednou proměnil v nějaký hloupý akční film, a to prosím bez svolení. Čekal na vhodný okamžik, kdy Karel najede na rovný kus silnice, aby mohl skočit, popadnout toho blázna zezadu a zatáhnout ruční brzdu, děj se, co děj. Už, už to bude, ještě chvilku. Připravil se, zatnul svaly, ale vtom se kola odlepila od země a auto vzlétlo.
Nabírali výšku, za okny se objevily první mraky, světla dole se pomalu vzdalovala, zatímco ta na obloze naopak získávala na síle. Hynek byl dva kilometry nad městem a stoupal stále výš, tak začal křičet. Netušil, jestli jeho auto dokázalo létat už předtím, ale bylo mu upřímně jedno, nechtěl v něm sedět, když to dělá. Navíc ani neseděl, stál vzadu a držel se křečovitě popruhů u stropu. A křičel. Kolem vozu se v jednom okamžiku objevila matná, průhledná bublina, stáhla se po obvodu karoserie a dokonale opsala její tvar. Stalo se tak právě ve chvíli, kdy Hynek ucítil, že už se nohama nedotýká podlahy. Ozvalo se krátké zasyčení, jako když se otevře ventilek kola, a gravitace se vrátila, spolu se svěžím závanem vzduchu. Auto sebou trhlo, jakmile nabralo správnou rychlost. Teď byly hvězdy a poslední fantastický ohňostroj všude, vstoupili do prostoru barev a světel. Hynek už nekřičel. Díval se na Zemi, jak se zakulacuje, vzdaluje a zmenšuje. A pak se v dálce, kdesi v hlubinách kosmu, zablesklo oslepující září.
„A je to tady, takže tě vítám na palubě posledního expresu ze Země. Radši se něčeho pořádně chyť, kamaráde, a modli se, ať při nás stojí všechny Protoplanety,“ houkl Karel dozadu a připásal na sedadle spolujezdce květináč s aloe. „Ještě nejsme mimo gravitační pole, bude to házet.“
Hynek ho nevnímal, pozoroval světlo. Nejprve to byl jasný bod v dáli, zvětšoval se a nepravidelně rozpínal, jako když se rozvíjí květ krásné květiny. Působil v černotě kosmu tak nepřirozeně. Auto zrychlilo, Karel otočil naplno knoflíkem topení a zapnul ohřev zadních oken. Ze Země už zbyla jen malá tečka, ale stále byla vidět. Bílý závoj se roztáhl kolem modré planety v poslední fantastické hře světla. A tam kde byla tečka, najednou nebylo nic. Hynek natáhl ruku, jako by snad tím gestem mohl zachránit ty miliardy životů, zvrátit co se stalo v noci ze středy na čtvrtek. Cítil, jak se ho zmocňuje panika, najednou chtěl utéct, ne z auta, ale ze svého těla. Vytrhnout své vědomí a zmizet, jak nejdál to půjde.
Mohly se stát pouze dvě věci. Jeho hlava a srdce to nevydrží, dostane infarkt a zemře. Nebo se probudí u sebe doma a vypne tu blbost v televizi, co mu leze do snů. Jenže se stala třetí věc. Karel pustil stěrače na nejvyšší rychlost, přepnul na dálková světla, a když nastavil na radiu basy na maximum, prostor kolem se rozmazal a protáhl do pokřivených linií. Inka poháněná bakteriálním generátorem se pokoušela dostat z budoucí hromady trosek jménem Sluneční soustava. Hynek byl namáčknutý na zadní dveře a usilovně doufal, že se neotevřou. Stále pozoroval to světlo, jež pronikalo do prostoru, ve kterém se ocitli. Pronásledovalo je a dohánělo. Kov auta skřípal a z nich se stal jen paprsek, přímka protínající vesmírné mapy. Karel věděl, že takovou rychlost nemůže konstrukce auta dlouho vydržet a že brzy spotřebuje všechno palivo, takže nebude mít na další cestu, i když tohle přežije. Ale to bylo právě ono – díky tomu možná přežije! Pak už to bude práce pro jeho budoucí já, aby vymyslelo, co dál. Světlo začalo slábnout, až téměř pohaslo. Doposud klidný, pravidelný zvuk motoru se změnil v dunivý jekot, jak zpracovával poslední zbytky paliva, a časoprostor kolem dostával ten správný tvar, ať už měl být jakýkoliv. Objevili se u temně fialové planety, mnohem větší než Země, jejíž povrch právě brázdila gigantická bouře.
Na druhé straně, mezi cizími hvězdami a souhvězdími se rozzářila hvězda nová. V průběhu následujících let bude svítit stále jasněji, oslnivěji, až najednou pohasne. Poslední připomínka galaxie, kterou lidé nazývali Mléčná dráha, zatímco ostatní vesmířané ji znali jako Mlhovinu Nazca. Zůstal jen vesmírný prach a kamení…
… a v oprýskaném Seatu Inka jeden zmatený Hynek Prokop. Ještě před několika hodinami nezaměstnaný kuchař, kterého vzbudil rámus z ulice, aby se o hodinu později ocitl v jiné galaxii v kufru svého nepojízdného auta – co ale jinak zvládá světelnou rychlost –, na orbitě cizí planety spolu s oblíbenou kytkou a někým, co má buď hlavu plnou tumorů, nebo to vůbec není člověk. Možná platí obojí.