Anděl
„Kde je vlastně Klára? Už jsem ji dlouho neviděla, je nemocná?“
„Ta už tady nepracuje… neříkej, že jsi to ještě neslyšela.“
„Co?! Uteklo mi něco?“
„To teda uteklo, Klára vstoupila do kláštera. Sice o tom občas mluvila, ale kdo jí bral vážně, hm? Jenže zajímavý je, proč to udělala.“
„Nějakej chlap? Vždycky je v tom chlap… i když, ona byla lesba, ne?“
„Ale nebyla, to si jen ty prasáci tady vymysleli, protože jim nechtěla dát. Není v tom chlap, je v tom, ehm… anděl.“
„Cože?!“
„Jo, slyšíš dobře. Prej ji v noci z úterý na středu navštívil anděl. Po něčem takovým asi do kláštera vstoupit musíš, nebo tak něco. Navíc, ona, jak byla věřící…“
„Teda, to je ujetý. Hele a nejsou andělé nějak bezpohlavní, nebo tak něco?“
„To asi ne… nebo jo?“
„Ta Klára se nezdá. Hm, to musel bejt krásnej sen. Myslíš, že s ním něco měla? Já bych se s ním teda vyspala určitě. Kdyby měl… to.“
„Hříšnice! Haha, asi bych to taky udělala, kdy jindy se naskytne taková příležitost. Nicméně, Kláru asi už neuvidíme…“
Další dlouhý den. Ráno, co ráno mám stále silnější pocit, že sem nepatřím. Pokaždé to začne vstáváním – ta nejhorší věc vůbec. Ne, druhá nejhorší. V téhle soutěži hrůzy by první místo určitě vyhrály slizké pohledy chlapů v práci. Každý den to stejné.
„Dobrý den, slečno Klárko.“
Způsob, jakým to vyslovují, jak se přitom dívají, se mi naprosto hnusí. Už jen slina u pusy a ruka v rozkroku, aby to bylo kompletní. Ještěže už je zas večer. Můžu užívat pohodlí svého bytu, nebát se žádného dotěry a najít porozumění v bibli. Nikde jinde jsem ho totiž zatím nenašla, ne že bych se nesnažila. Nejraději ji čtu s růžencem v ruce, je to snad trochu naivní, ale dodává mi to pocit nesmírné posvátnosti celých staletí, duchovního spojení s těmi, kteří četli stejná slova, stejnou knihu. Všichni jako jeden, před zraky jediného. Bůh, světlo mého života. V tichých modlitbách jsem už dávno objevila své pravé já a rozhodla se mu naplno oddat. Matka měla pravdu, neměla jsem odcházet, hledat nový život v cizím městě plném ztracených existencí. Jenže je pryč – už dva roky – není kam se vrátit. Přemýšlím nad odchodem do kláštera, už dlouho. Představa jasného řádu a tichého společenství je tolik sladká. Nicméně, má víra je sice silná, ale odvahy se stále nedostává. Potřebovala bych znamení, impulz, že cesta, kterou jsem zvolila, je správná. Znamení. Snadno se hledají, denně jsou jich stovky, jen se obávám, že všechny vytvořené a vytoužené mou hlavou. Potřebovala bych něco opravdového, skutečné osvícení, poznám ho prý ve svém srdci, budu-li pozorně naslouchat. Stále nepřichází.
Venku se rozhostila vlahá jarní noc a já se zas v rozestlané posteli, ospalá, upnula ke psaní svého deníku. A ano, opilá. Vím, že mi to nedělá dobře, jen… je to únik. Není vlastně co zaznamenávat, v mém životě se mnoho neděje. Po mém boku není žádný další člověk, nemám nikoho, s kým bych sdílela… cokoliv. Jediný, ke komu cítím, že opravdu patřím, je ON, nejvyšší. Přesto listy popsaného papíru mou vlastní rukou skýtají nebývalé uspokojení, jako by se v šedých, nudných dnech opravdu něco dělo. A stejně nic, o čem bych si jednou chtěla číst, proč vlastně? Proč vlastně psát? Proč vlastně žít? Pro co? Všechna zákoutí města svádí k hříchu, lidé se tak vzdálili od svého prvotního poslání… Ach, cítím se osaměle a je to na mně jistě znát, z každého pohybu, doslova křičím tělem. Nebo ne? Vždyť… všem je to ale lhostejné. Nikoho nezajímám.
Už jsem opravdu unavená. Zhasnu umělé bílé světlo noční lampičky, brýle odložím na noční stolek a obestoupí mě naprostá krásná tma protknutá tu a tam rozmazanou skvrnou městských světel. Balkonové dveře naproti posteli jsou lehce pootevřené, prsty u nohou mi ovívá příjemný jarní vánek. Pomalu propadám spánku, myšlenky utichají, srdce tluče pravidelně. Slastný pocit trval jen okamžik. Nevím, jak dlouho jsem spala, venku ještě vládne noc – cítím, jak se mi po víně stále motá hlava – když na tváři ucítím dotek cizí ruky, pak zrychlený dech. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Něco ve mně jekot potlačilo. Vyděšená jsem se od té ruky odtáhla, posadila se, přitáhla deku až pod bradu a poloslepá mžourala na postavu, co se rýsovala naproti oknu. Byl to očividně muž, seděl na okraji postele, díval se na mě.
„Kdo jste?“ řekla jsem rozechvěle, až se můj hlas téměř ztratil v tichu.
Nepromluvil. Zopakovala jsem svou otázku a teprve v té chvíli si všimla, že jeho silueta je něčím zvláštní. Měl křídla! Krásná, veliká, složená na zádech. Muž, co naproti mně seděl, nebyl tak úplně muž. Byl to anděl. Rozespalá, zmatená, téměř slepá, rozklepaná, vzrušená, zvědavá… nekonečně mnoho dalších stavů končících na dlouhé ááh. Je to pravda, skutečně se to děje. Navštívil mě anděl. Bůh vyslyšel modlitby, usmál se a ukončil mou osamělost. Nebyl to sen, naše ruce se dotkly. Znovu mě pohladil, tentokrát jsem jeho dotekům vyšla naproti. Pak mě políbil a pomalu stáhl deku, co přikrývala zbytky mého obnaženého těla. Byl nahý, další věc, kterou jsem si předtím vůbec neuvědomila. I přes tmu mi připadal krásný. Dotýkala jsme se ho, poznala jeho andělskou spanilost. Jen ta křídla jsem pohladila pouze letmo, připadalo mi nesmírně nemravné se jich dotýkat. Byla tak hebká.
Odešel před prvním svítáním balkonovými dveřmi. Za celou dobu nepromluvil jediné slovo, nemusel. Když odcházel, políbil mě na čelo. Snad věčnost jsem ležela a každý okamžik si přehrávala znovu a znovu. Konečně jsem si nasadila brýle, popadla deník a roztřesenou rukou napsala: Dnes jsem se poprvé milovala. Nic víc. Bůh mi seslal znamení.
„Takže je to potvrzený! Jo, sem prostě dobrej a vy jste byli ti, co se chtěli sázet, takže teď plaťte, pánové. Sázka je sázka.“
„To snad není možný, já se poseru. Prostě nevěřím tomu, že by byla tak blbá a sežrala ti to. Vždyť se na sebe podívej, vypadáš jak pytel hnoje.“
„Haha, možná, možná. Ale když buchta špatně vidí a máš za ušima, můžu jí připadat krásnej i já, no ne?“
„No, to mi právě přijde jako blbost. Ty máš za ušima, jo?“
„Tyhle náboženský fanatičky si potrpí na takový věci jako andělé, láska beze slov, zenový nesmysly, kruhy v obilí a další blbosti. Přej mi to přece trochu. Bylo to fakt skvělý, pannu jsem ještě neměl. Jediný, o co jsem se bál, byly křídla. Celou dobu jsem se klepal, kdy to celý upadne, ale ty stahovací popruhy jsou vážně skvělý, pochybuju, že si toho všimla. A i kdyby, byla tak rozjetá, že jí to bylo jedno. Ale musím říct, že fakt nebyla prdel drápat se na ten balkon nahej, a pak zase zpátky.“
„Parchante, škoda, že tě neviděli policajti. No nic, tady máš prachy, snad se ti díky nim stane něco hnusnýho, protože to, co si udělal tý holce, je hnusný dost. Ještě horší, že to vzala tak vážně.“
„Tak hele, nedělejte tu ze sebe svatý, když jsme se sázeli, nebyli jste vůbec proti, a teď budete moralizovat? Co čumíš! Ty taky. Ale jinak máš pravdu, to, že odešla do kláštera, je vážně škoda. Mohli jsme se u ní takhle zjevovat všichni a parádně si s Klárkou užít. Každou noc by se mohl zjevit jeden andílek. Ještě že existujou takovýhle duchovní výmysly a ještě líp, že jsou lidi, co se na ně upnou a věří v ně. V opačným případě by si chlap jako já nikdy nemohl ani sáhnout na takovou ženskou.“
„Jsi vážně nechutnej. Byli jsme ožralí, nikdo nečekal, že jsi takovej dement a uděláš to. Víš, říká se, že každá špatnost, co provedeš, se ti jednou vrátí. Mohlo by se stát, že tě jedný krásný noci navštíví třeba čert, určitě by si rád sáhl na takovýho chlapa, jako jsi ty.“