Naplnění
Tohle je příběh Karla Kopeckého, muže, který prozřel a z jehož života si můžeme my ostatní vzít příklad. Karel vyrostl v rodině hrdého obchodního zástupce toaletních papírů. Matka pracovala jako pokladní a pokaždé, když přes pokladnu projela role toaletního papíru (PÍP), myslela na svého manžela. Karel byl jedináček, proto se mu dostávalo veškeré pozornosti a brzy přijal všeobecně přijímanou pravdu (minimálně v kruhu rodinném), že je výjimečný a dokáže všechno co bude chtít. Často jezdil s rodiči na výlety, ale vždy jen doma, v Čechách, nikdy se nepodíval za hranice, nikdy dál než do Aše, kde trávila poslední roky života jeho babička, v domnění, že je sklenice vody. Nesměla si lehnout, ani se příliš naklánět, protože by se převrhla a vylila. Tohle přesvědčení jí přivedlo do místního ústavu, kde setrvala až do smrti. Zemřela ve stoje, zaklíněná v rohu místnosti, aby nepřepadla. Malému Karlíkovi se pohled na vždy vážnou babičku, snažící se o něco tak třeskutě vtipného jako nevylít se, navždy vryl do paměti a nikdy ji docela neopustil.
Karel vystudoval zbožíznalství, což v rodině prodavačů nemohlo ani dopadnout jinak a brzy se vrhl do svého prvního zaměstnání. Zhruba ve stejné době vzal svět útokem internet. Delší dobu vystrkoval růžky ze skučících a chrčících modemů, než přesedlal na optické kabely a satelitní infrastrukturu a mohl ovládnout dychtící lidstvo. Karel si internet okamžitě zamiloval. Založil email, stal se přispěvatelem desítek diskuzních fór, do svítání brouzdal po stránkách, čekal, až se načte obrázek, nebo fotka a z každého kousku, který se pomalu odkrýval měl radost. Zkrátka, šel z odkazu do odkazu. Na druhé straně, stále nebyl v životě dál než u hranic, a s internetem necítil potřebu něco měnit, naopak, však mohl v rámci několika kliknutí procestovat celý svět, bez nemocí, smradu, přestupování a podezřelých cizinců, kteří obvykle (k nemalé zlosti turistů) cizinu obývají. Říkalo se tomu vývoj. Nebo to říkal jen Karel? Co na tom, tohle slovo přesně popisovalo situaci. Vývoj. Jak se svět propojoval s webem, možnosti rostly. Mohl objednat jídlo, stáhnout oblíbenou hudbu, nebo film, komunikovat s kýmkoliv třeba na druhém konci Země, nebo si vybrat a zaplatit společnici na dlouhý večer, která přišla přímo k němu a po hodině zas odešla, ona bohatší o několik gramů barevných papírů, on chudší o několik mililitrů tělesné tekutiny a těch pár papírů.
Téměř přestal chodit ven, jen když ho občas vytáhli přátelé po dlouhém přemlouvání, na služební cesty, případně za rodiči. A pak přišly sociální sítě, akt, který přetvořil, co víc, doslova překroutil webový prostor. Najednou už síť nebyla místem několika nadšenců do technologií, proměnila se v mraveniště a všechna mraveniště se spojila, smrskla a přesunula do kapes. Na internetu jsou najednou všichni. Od bezdomovců po smetánku. Od dětí, co se učí psát, po stařečky, kteří psát pomalu zapomínají. Na chvíli se zdálo, že v elektronickém světě jsou si všichni rovni. Byl to takový krátký elektronický sen, příliš pěkný, než aby mohl být skutečný. Jenže ani Karlovi, ani těm milionům ostatních vlastně nikdo neřekl jaký nástroj se jim dostal do ruky, jak s ním zacházet a jaká nebezpečí jedničky a nuly ukrývají. Na druhé straně, i kdyby opravdu existoval návod na internet, jistě by to byla první věc, která by po rozbalení nového počítače, nebo telefonu letěla do koše spolu s původním obalem, záručním listem a možná i nabíječkou.
Život ubíhal. Karel Kopecký trávil většinu toho svého v práci, nebo u počítače. S věkem přicházel pocit, že jde všechno do háje. Upadala kultura, příroda vymírala, ve vzduchu visela hrozba války, pandemie, klimatické změny a vlastně samo lidstvo směřovalo k zániku. Tak to Karel viděl a internet ho v jeho přesvědčení mohutně podporoval. Pojem sociální bublina sice znal, ale příliš mu nepřikládal význam, nakonec, byl to POJEM. Karel, duševní i tělesný ateista, začal věřit.
Začal věřit, že svět ovládá jen několik mocných, kteří si vodí civilizaci jako poslušné ovečky, které jim slouží.
Začal vnímat světové události jen jako zástěrku pro věci mnohem horší odehrávající se na pozadí.
Začal vyhledávat a sledovat lidi, kteří stejně jako on chtěli to tajemství rozkrýt, protože věděl, že nějaké tajemství existuje a byl by nakonec ochotný si nějaké i vytvořit, jen aby se utvrdil ve svých domněnkách.
Začal být nedůvěřivý, podezřívavý a za vším viděl druhou vrstvu skryté pravdy, přímo na očích všem a přitom tak dovedně zamaskovanou, že to bylo k zbláznění.
Placatá Země, holografická projekce oblohy, dutá Země v duté zemi Země, mimozemský vliv po staletí formující civilizaci, redukování populace pomocí očkování, chemtrails, ovlivňování mozkových vln, základna na odvrácené straně Měsíce a zároveň, že Měsíc vlastně vůbec neexistuje a všichni lidé na světě ho mají chirurgicky vložený do oka… opravdu věřil, něčemu víc, něčemu méně, tomu s tím okem popravdě spíš mnohem méně, ale zastával názor, že na všem je kousek pravdy. Ukryté v symbolech a přeřeknutích, a jen velmi pozorný a bystrý pozorovatel je schopen pravdu rozklíčovat. Své bádání prováděl na vlastní pěst, do doby, než objevil profil uživatele, který si říkal Q.
Q byl anonym a jeho příspěvky okamžitě získaly pozornost. Postupně odhaloval celosvětové spiknutí, táhnoucí se celá staletí. Upozorňoval na náznaky v projevech politiků a celebrit, a spojoval věci zdánlivě nesouvisející. Karla to pohltilo. Čekal na každý nový příspěvek od Q jako se čeká na výplatu poslední dny před ní. Jak rostly počty sledujících byly příspěvky delší a popisnější. Během následujícího roku se objevilo mnoho takových Q. Ti už nebyli skryti anonymitou, informace se šířily jako vlny. Najednou znal každý pravdu. Všichni už dávno věděli, že jsou ovládáni a i jak přesně. Od ezoterické prvorodičky, po vyhořelého šedesátiletého rockera, se zbytky dlouhých vlasů, pivním pupkem a obsesí nosit těsná krajkovaná tanga. Znali pravdu. Všichni. Do jednoho. A tak si i Karel našel tu svou. Pravdu, ne obsesi… ačkoliv, jedno nevylučuje druhé.
Zpočátku se o své objevy dělil s početnou komunitou konspiračních teoretiků, jak jim začalo okolí říkat a oni takové přízvisko přijali, vždy s vědoucím úsměvem, že každá konspirace se dřív nebo později ukáže jako pravda. Jenže jakýkoliv Karlův objev byl okamžitě znehodnocen, nebo zneužit jinými konspirátory, nemluvě o výsměchu, který nutně přicházel od té zmanipulované části lidstva, která se bojí otevřít oči a pohlédnout na obnaženou, nesmělou skutečnost, krčící se v koutě a němě hledící na všechny ty odvrácené, ustrašené tváře. Karel tomu dost dobře nerozuměl. Všechno je přece na očích, stačí si spojit dvě a dvě a celkový obraz se vyloupne, jako v knize, kterou v dětství dostal k narozeninám. Vzory na stránce nedávaly žádný smysl, dokud se na ně člověk dlouze nezaměřil, se správným odstupem. Pak se postupně začal objevovat ukrytý obrázek. Smířil se s tím, že lidstvo chce být klamáno, je mu tak dobře a přestal hledět na kritiku svých příspěvků, vlastně na jakoukoliv kritiku. Zabralo dva roky, než pochopil konečnou pravdu. Pro srovnání, nejslavnějším antickým filosofům to trvalo kolem padesáti let. Inu, vývoj.
Bylo to velice jednoduché. Sledujme Karlovi přesné myšlenkové pochody a propočty.
Lidstvo je na Zemi nějakých 50 000 let, což samozřejmě není pravda, ale je to pěkně kulaté číslo, takže dobrý odrazový můstek a základ teorie. Prvním lidem, těm chytřejším, brzy došlo, že se budou mít mnohem lépe, když za ně všechno budou dělat ti ostatní, hloupější. Zpočátku je přesvědčovali násilím, ale to nebyl vhodný způsob, protože obvykle končil smrtí a mrtvý už mnoho práce nevykoná, kromě zahnojení půdy. Ti nejchytřejší z chytrých se dlouho dívali do Slunce, až oslepli a tehdy je to napadlo. Tak se vymyslelo náboženství. Příslib odměny, života věčného, místo plné nadržených panen, vína, zkrátka Ráj v podobě, jaká je třeba. Na míru konkrétního obyvatelstva. Fungovalo to.
V průběhu staletí proběhlo několik technologických rozkvětů, náhle. Mezopotámie, Egypt, Řím, Turecko… Vyvolená civilizace pokaždé překonala o celé roky všechny ostatní. Bylo jisté, že technologie od někoho dostali, ale výměnou za co? Za poslušnost a možnost ovládat planetu! Jenže pokaždé to skončilo nezdarem, válkou, vydrancováním chrámů vzdělanosti a převezením vědomostí do jiné země, kde byly přeloženy (obvykle chybně) a na nich se postavily základy nové společnosti (obvykle špatně).
Po nějaké době už jen víra nestačila. Mocní začali tajně zkracovat život lidstva, z původních 200 let na mrzkých 70. Jedy ve vzduchu, v jídle, ve vodě, léky, které neléčí ale naopak utlumují, negativní zprávy, fronta u pokladny, dopravní infrastruktura, politické debaty, televize, porno a lidé v call centrech, kteří chtějí jen minutu vašeho času. To všechno zabíjí, pomalu, lstivě a jistě. Vyvolení mohli přežít čtyři pět generací a dlouhodobě tak manipulovat s politickým a technologickým směřováním světa. Pochopitelně pijí dětskou krev, aby si udrželi stále mladistvý vzhled, někteří se dokonce klonují. Odpověď, kdo jsou oni vyvolení byla nasnadě. Miliardáři, vlivné celebrity, šejkové a úplně na okraji toho všeho, jako po celou historii, ONI. Národ, který tu byl vždy. Národ, který soustavně vládnul a byl zároveň zotročován. Národ, kterému historie neustále házela klacky pod nohy, jen aby nedosáhl své velikosti. Židé. Ach ano. Utiskovaní, snažící se celá staletí povznést lidstvo, které se úpěnlivě brání. Bylo to přece tak očividné, všechno do sebe dokonale zapadalo, a navíc, takový Steven Spielberg je taky přece žid a dal světu tolik úžasných filmů, no ne? Rozhodně! Tuhle finální tečku měl Karel obzvlášť rád, podobně vroucně jako Blízká setkání třetího druhu a další Spielbergovy pecky. Všechno dokonale zapadalo.
Taková tedy byla Karlova pravda, kterou si mnohokrát ověřil a podle návodu Q dopodrobna přepočítal a rozkreslil. Musela to být pravda. Musela. Nakonec, dalo to tolik práce. Židé jsou vyvolený národ, potomci lidí čekající na návrat těch, kteří pokaždé popostrčili pokrok. Dlouhodobý plán se blížil ke svému konci. Ostatně, staré texty a náboženství mluví o místě mimo náš svět, daleko za hranicemi vesmíru. Země bude mít návštěvu, velmi, velmi brzy, o tom nepochyboval. Stačilo k tomu několik jednoduchých výpočtů zahrnující počet slov v Tóře děleno počtem apoštolů (mínus Jidáš samozřejmě) plus číslo Pí jako univerzální konstanta vesmíru, to celé mínus počet andělských kůrů zaznamenaných v bibli, ale pouze ve verzi z roku 1729. Měl to před sebou, černé na bílém, výsledek ukázal na velmi blízký rok v budoucnosti. Jenže, co se stane potom? Karel nevěděl, ale tušil a rozhodl se toho být součástí, jakkoliv, a způsob objevil velice rychle.
Léta strávená u počítače, obvykle o samotě, s vychladlou pizzou nebo čínou se na Karlovi podepsala. Měl problém fungovat ve společnosti, kterou navíc pohrdal pro svou dobrovolnou slepotu. Zpočátku se snažil najít ženu v nočních klubech, v práci, dokonce se pravidelně dostavoval na schůzky sjednané matkou, která měla plno kamarádek s neprovdanými dcerami. Jenže Karel hledal konkrétně, a tím víc působil jako výstřední podivín, kterým taky byl. Nakonec se opevnil na internetových seznamkách, vykreslil se jako ideální muž, zaplnil profil sugestivními narážkami a symboly a čekal po vzoru pavouka, až kořist zabrnká na vlákno jeho pavučiny a opravdu se dočkal.
Eliška nebyla hezká. Velké brýle zvětšovaly mastnou pleť kolem očí, vlasy neustále stažené do culíku se třepily a kroutily. Měla malý hrb, patrný pouze když byla nahá, což se stávalo jen velmi zřídka a okolí si tak mohlo myslet, že má prostě zdeformovaná záda jako většina lidstva od sklánění hlavy do displeje telefonu. Křivé nohy zakrývaly dlouhé sukně, které stále uhlazovala, a přitom ukazovala okousané nehty a kůži na prstech, které jinak měla schované za zády nebo v kapsách. Za tlustými skly brýlí se však leskly láskyplné, nebesky modré oči. Karla milovala, ne láskou vášnivou, ale rozumnou, protože věděla, že muž, který o ni projevil zájem ji už nesmí utéct a Eliška byla rozhodnutá pro to snést cokoliv. K jejímu překvapení, nemusela. Pro Karla byla ideální, na tělesnou schránku vůbec nehleděl, proč taky, když po povznesení dostanou těla nová, krásnější a silnější. S tím se jí ale nesvěřil, tušil, že to není vhodné, zatím ne.
Ačkoliv se na svatbu připravoval, a byl se vším dokonale smířený, stejně ho samotný obřad znervózňoval. Všechny ty zvláštní úkony a slova, dlouhé monology, které musel vyslechnout. Čím víc však sledoval dění kolem sebe, tím víc se utvrzoval ve své pravdě. Bylo to tak… mystické. Celou událost však obstál s kamenným výrazem, za kterým by kdokoliv jen těžko hledal radost, nebo smutek. Eliška se usmívala, tančila a pro tu chvíli byla šťastná. Karel taky tančil, a taky byl šťastný, jenže z úplně jiného důvodu než jeho nevěsta.
Svatební noc. Ve skutečnosti třetí noc po svatbě. První dvě probíhal dle rodinných tradic obřad a veselí kolem. A když konečně zůstali sami, okamžitě usnuli. Teď je tma, a konečně se to podařilo, k Eliščině nemalé úlevě. Karel s Eliškou leží v posteli vedle sebe. Nazí, zadýchaní. Pro něj to bylo připomenutí něčeho, co už dlouho nedělal. Pro ni naprosto nový zážitek, po kterém toužila posledních deset let. Přitiskla se k němu, rozkrok ji sice trochu bolel, ale cítila se spokojená.
„… Eli?“ pronesl tiše, ostýchavě do tmy Karel.
„Ano?“ odpověděla ona, ztěžka přemožena únavou dne a nočního sexu.
„Víš, jen…“ odmlčel se, nemohl najít ta správná slova.
„Copak?“ zeptala se už probuzená, vyděšená, že něco udělala špatně.
„Nevím jak bych… no, prostě… kdy přiletí?“ vystřelil najednou ze sebe, muselo to padnout, teď nebo nikdy. Dost bylo odkladů a čekání.
„Přiletí? Co? Kdo?“ nechápala Eliška.
„Však víš… teď už mi to můžeš říct, jsem jeden z vás.“
„Eh, ne, nevím. Jak jako z nás?“ odpověděla a byla stále zmatenější, pomalu se odtahovala od svého zbrusu nového manžela.
„Chmm, flotila přece,“ vydechl, „kdy přiletí vaše židovská flotila?“ řekl rozechvěle Karel už bez obalu, s výrazem osmiletého chlapce poprvé přes noc ve stanu bez rodičů.
Když Eliška rozsvítila a posadila se na posteli, Karel jí vysvětlil svou pravdivou historii lidstva. Dlouho pak jen zírala do stěny před sebou, po tváři jí tekly slzy, ale jinak se tvářila naprosto netečně. Pootevřela rty a tiše, tak tiše, že to Karel neslyšel, zašeptala: „Snést cokoliv.“ Nakonec potáhla nosem, utřela mokré cestičky na obličeji, zhasla a zase si lehla. Uplynula snad půl hodina. Zdálo se, že usnula.
„To sis asi spletl drahý,“ ozvala se Eliška náhle ze tmy, „to, o čem mluvíš jsou Jehovisti, pro ty jednou Bůh pošle andělskou flotilu. Dobrou noc,“ dodala sladce, otočila se na bok a už nic neřekla.
Karel té noci nespal. Všechno v něm křičelo, ve spáncích mu bušila krev. Potil se po celém těle, prostěradlo brzy úplně promáčel. Jehovisti? Najednou měl zvláštní pocit. Připadalo mu, že se plní léty bádání a propočtů. Všechny ty roky, kdy dlouho do noci vysedával u obrazovky, jen aby rozluštil další příspěvek Q. Jak horečně prosazoval svou očividnou pravdu všem svým známým, kteří ho měli za blázna. Plnil se pocitem bezmoci a věčného studu. Ovládl ho strach a ten naplnil poslední kousek Karla Kopeckého. Po okraj, stačilo se jen trochu… n a k l o n i t… NE! Poděšeně, s nově objeveným pocitem neznámé hrůzy si sednul, opřel se zády o čelo postele a už nikdy v životě se neodvážil lehnout, nebo ohnout, aby se snad proboha nevylil. Po svatbě si Eliška uvědomila, že slovo cokoliv má velmi volný, až nezávazný význam a následoval rozvod. Karel se po letech zas podíval do Aše, na stará známa místa, která se od dob jeho dětství nezměnila. Na babičku si přitom nevzpomněl. Ani na Židy a jejich flotilu. Jen Jehovisti mu nedávali spát, tak nad nimi přemýšlel, rovný jak pravítko, procházející se parkem ústavu, nebo než usnul. Opřený o zeď v rohu místnosti, aby nepřepadl až víčka ztěžknou a on usne. Hlavně se nerozlít. Hlavně se nerozlít. Hlavně se…
Takový byl příběh Karla Kopeckého, muže, ze kterého bychom si mohli a měli vzít příklad. Mnoho informací nemusí nutně znamenat vědění, pokud jsou vytržené z kontextu a my je nedokážeme správně zařadit. Tím se pak z informací stávají nesmysly a z nás blázni.