Blízká setkání
Toho dne byl úplněk. Les šuměl neznámými zvuky, v korunách stromů praskaly suché větve. Blížila se půlnoc, blízké město se pohroužilo do tichého nočního spánku. Koho z té hrstky lidí, kteří stále noci vzdorovali, by napadlo jít v tento chladný podzimní večer snad jen na okraj lesa? Přesto se lesem nesly tiché, rozvážné kroky. Mohly patřit jedině člověku. Potmě kráčel vyšlapanou cestičkou a vychutnával zvuky nočního lesa. Dělal to takhle již několik let, pravidelně, vždy za úplňku. Již od dětství věřil, že když je Měsíc v největší síle, stává se les jakýmsi magickým místem. Pokaždé čekal, až na paloučku uvidí rej lesních víl, vlkodlaka, co vyskáče po skále a zavyje prokletým vlčím hlasem, nebo jen obyčejný skřítek, který zrovna vylezl z pařezového domku, by mu stačil. Nikdy však neviděl víc než stíny nočních zvířat. Lidé z města, jeho přátelé, dokonce i rodina se mu posmívali. Říkali, že není normální, aby dospělý chlap tohle myslel vážně. On na ně ale nedal a pravidelně úplňkový les navštěvoval.
I dnes zavítal svá oblíbená místa, naslouchal zvukům lesa, seděl na oblíbených vyhlídkách a s ubývající tmou se začal brodit vysokou trávou nazpět. Šlo mu to však prachbídně. Obrovská, od rosy mokrá stébla se mu zaplétala do bot, škrábala ho do rukou, a jako kdyby se proti němu spikla, ho nechtěla nechat projít. A právě když se pokusil vytrhnout nohu z jejich zajetí, tou druhou zakopl a svalil se na zem. Nezlobil se, naopak propadl doteku Země. Chvíli jen tak ležel, vychutnával jemné šimrání čerstvě vonící trávy, přemýšlel nad tím, proč není na byť jen jediném stéblu ani kapka rosy. A tehdy mu došlo, že to, o co zakopl, bylo na kámen moc měkké. Z místa, kde ležel, natáhl ruku, chvíli kolem sebe šátral, až se dotkl něčeho vlhkého na dotek až rosolovitě vláčného, ale zároveň pevného. Ucukl a během několika okamžiků už byl na nohou. V lese, prozářeném svitem Měsíce, uviděl v trávě ležet tělo. Dlouho jen stál, trvalo mu, než si uvědomil tu děsivou, ale zároveň vzrušující pravdu. Ten muž jménem Marek poté, co čtyři roky křižoval nočním lesem, hledal víly a skřítky, konečně prožíval něco neobvyklého. Před ním leželo bílé rosolovité tělo. Leželo nehnutě, bez pohybu. Jen se slabě, téměř neznatelně, v pravidelných intervalech nafukovalo a zase vypouštělo. Marek pochopil dvě věci. To, co právě objevil, rozhodně žije a stejně tak jistě to není člověk.
Nikdo z nás nemůže vědět, jak se zachová v určité situaci, dokud se do ní sám nedostane. Naprostá většina lidí by zřejmě po objevu nestvůrného těla z lesa okamžitě utekla, jiní by možná omdleli nebo rychle běželi pro pomoc. Marek ale patřil k té hrstce, která tělo zabalí do bundy a pod příkrovem ranního šera ho odnese k sobě domů. Ten tvor nebyl velký, a už vůbec ne těžký. Jen se jaksi vpíjel a rozbředával, to nebylo Markovi úplně příjemné.
A tak teď seděl v obývacím pokoji, chvěl se a sledoval bytost ležící na jeho pohovce. Tělo se mu zdálo studené, a tak ho omotal dekou. Teprve když ho přivedl domů, mohl si zblízka na světle prohlédnout jeho prazvláštní tělesnou konstrukci. Postavu měl jako člověk, ale tím společná podobnost končila. Po celé své délce mělo jakési velké pórovité výstupky, všechny potažené průhlednou blánou. Chvílemi některé z nich světélkovaly, a někdy dokonce vydávaly podivné šumivé zvuky. Na zádech to mělo hrb, který se neustále nadýmal, později Markovi došlo, že jde o vzduchový vak. Vzduch se do těla dostával právě oněmi výstupky, blány filtrovaly nespočet nečistot, které by tělo mohly ohrozit. Co ale Marka nejvíc fascinovalo a děsilo zároveň, byla hlava bytosti. Dokonale kulatá, hladká, bez jediné nerovnosti. Ani známka po očích, uších nebo něčem alespoň trochu jim podobném. Od podivuhodného krku až po pas, dá-li se to tak nazývat, vyrůstaly z těla krátké pahýlovité údy, každý s jiným zakončením. Našlo se dokonce i něco připomínající ruce, jen bez prstů a částečně srostlé. Mezi každou rukou byla tenká bleděmodře žilkovaná blána, která ji spojovala s tělem. To, co měl místo nohou, vypadalo spíš jako podstavec zakončený další řadou výstupků. Nedokázal si představit, jak by je tvor mohl využít k chůzi, či dokonce k běhu.
Uplynulo několik hodin, venku už dávno začal nová den a bytost stále ležela na stejném místě, kam ji Marek prve položil. Nepohnula se, neprojevila sebemenší známku života, jen vak na zádech se neustále nafukoval a zase vyfukoval. Zdálo se, že takhle ležet bude už navždy a možná po čase umře. Marek nevěděl, co s tělem bude dělat, nadával si, že ho vůbec z lesa přinesl, a začínal dokonce plánovat, jak se ho zbavit. Vzal si v práci volno, pod záminkou náhlé nemoci a tělo dnem i nocí pozoroval, potřeboval vše dokonale promyslet, v klidu a tichu. Neodvažoval se těla dotknout, nebo ho dál přenášet, každou uplynulou hodinou se zdálo křehčí. Obrat nastal druhý den. Marek právě jedl a ve chvíli nepozornosti převrhl sklenici vody na stole. Tekutina se rozlila a pramínek pomalu doklouzal až k hraně stolu, odkud ztekl na hlavu bytosti. Pahýly trčící z těla v křeči několikrát zaškubaly, na bezprstých dlaních se objevila dvě jasné světélkující prohlubně a kolem celého vršku hlavy se odnikud objevil tenký, zářivě bílý pruh. Chvíli tělo jen nehybně leželo, ani hrb se nenadýmal, až se v bílém pruhu objevily dva černé a jeden modrý bod. Tvor, stále ležící, pootočil jedním z bodů, které snad byly oči, a díval se na Marka. Zbylýma pozorně prozkoumával místnost. Celé jeho tělo náhle prostoupily tmavomodré, fosforeskující žilky. Viditelně bylo znát, jak celá tělesná konstrukce ztuhla, už to nebyla jen vytvarovaná rosolovitá hmota. Bytost nabyla vědomí. Oživlé tělo ještě chvíli zkoumalo místo, kde se objevilo, a náhle se bez jakéhokoliv upozornění na pohovce zvedlo. A tak tam podivuhodný tvor seděl naproti Markovi, který v naprostém šoku nebyl schopen jediného pohybu ani slova. Jen s hrůzou trnul v křesle naproti tomu… čemu vlastně? V hlavě měl jen jednu myšlenku a to, že všechno, co ho od neznámého, možná smrtelně nebezpečného tvora odděluje, je pouze malý dubový stolek.
Nehnutě seděli, každý na své straně místnosti a pozorně se navzájem prohlíželi. Marek chtěl najednou udělat tisíc věcí, ale zároveň nedokázal ani něco tak jednoduchého jako vstát z místa, nebo snad promluvit. Namodralý fosforeskující tvor se nepohnul od chvíle, co se posadil. Na rozdíl od Marka na něm nebylo znát, jestli se bojí, chce zaútočit nebo jen přemýšlí. Modrým okem stále nehybně sledoval člověka sedícího před ním, dvě černé oči pomalu rotovaly po bílé ose kolem jeho hlavy. Roztahovaly se a zužovaly, pozastavily se u každé věci v místnosti. Nebylo pochyb, že celý pokoj dopodrobna zkoumá.
Markovi připadlo jako věčnost, než se odhodlal a začal pomalu vstávat ze svého místa. Držel ruce od těla, aby bytost viděla, že v nich nemá nic, čím by jí snad mohl ublížit. Jak se zvedal, všechny tři oči se na něj okamžitě zaměřily a už se nikam jinam nepohnuly. Marek se napřímil a přemýšlel, co dál. Tak daleko to nedomyslel. Začal si vyčítat, že to udělal, předtím měl alespoň pohodlí, teď stál naproti neznámému tvoru a třásly se mu nohy. Připadal si jako hlupák. Ah, jak dlouho čekal na tuhle chvíli, kdy si konečně bude moct promluvit… pravda, on spíš očekával trpaslíka, nebo jednorožce, možná rusalku, ale tohle bylo přece taky ono, přímo před ním. A on? Neví, co si počít sám se sebou. Tak se s naprosto opožděnou reakcí natáhl k převržené sklenici a postavil ji.
„Ch-chceš ještě nějakou v-vodu?“ zeptal se Marek.
Ukázal na sklenici a hned toho zalitoval, netušil, kde se v něm vzalo tolik odvahy. Tvor mírně naklonil hlavu, modrým okem sklouzl na sklenici. Chvíli ji sledoval, zvedl jednu ze svých rukou a dotkl se jí. Bílá prohlubeň chvíli světélkovala a hned pohasla. Odtáhl ruku od sklenice, modré oko se rozzářilo oslnivým světlem, sklenice se vznesla do vzduchu, chvíli kroužila po místnosti a stejně tak neuvěřitelně jako se vznesla, v záblesku a s třesknutím, jako když praskne žárovka, zmizela. Zůstal jen obláček modrého kouře, a i ten se hned vypařil. Drobný úlomek skla se zasekl Markovi do ruky. Ten se po celou dobu ani nepohnul, celý se klepal, po skráních mu stékal pot. Netušil, zda byl svědkem demonstrace síly a nadřazenosti, nebo jen nešťastné náhody či snad nějakého druhu hry. Nehodlal to zjišťovat, byl pevně rozhodnut utéct a okamžitě sehnat jakoukoli pomoc dřív, než skončí jako sklenice. Obdivuhodně klidným krokem přešel celou místnost – periferně sledoval, zda ho tvor stále pozoruje, než došel k východu. Zatáhl za kliku, otevřel, vyšel ven a dveře za sebou zavřel. Stál před domem a v očekávání něčeho zíral na vchod. Vybouchnou dveře? Zmizí celý dům v obláčku namodralého kouře? Nestalo se nic. Marek úplně zapomněl na svůj úmysl utéct pro pomoc a šel k oknu, kterým byl vidět celý obývací pokoj. Působilo až děsivě, jak klidně tvor stále seděl na pohovce sledující louži rozlité vody na stole. Pahýlovité ruce se ke kapalině přibližovaly, dotýkaly se jí a zase se od ní odtahovaly. Jak Marek bytost pozoroval, všiml si, že pokaždé když se vody dotkne, žilky kolem mokrého místa začnou prudce světélkovat a povrch už vůbec nevypadá tak řídce. Teď, když si ho mohl takhle prohlížet, beze strachu a zpovzdálí, bylo jasně vidět, jak kůže po celém těle bytosti opět ztrácí svou pevnost, začínala blednout, až vypadala téměř jako při jejich prvním setkání v lese, jako rosol.
Tvor namáčel do louže na stole nejprve jen konce rukou, pak je v ní otíral celé, stále rychleji, naléhavě. Černé oči se rozšířily a počaly opět rejdit po místnosti, až se zastavily u velkého akvária stojícího na konci místnosti. Tvor se prudce napřímil, avšak na rosolovitém podstavci nedokázal udělat byť jen jediný krok. Okamžitě upadl a svalil se vedle pohovky. Poté se už nepohnul. Bílý pruh na hlavě zešedl a zmizel.
Marek nevěděl, co udělat. Stál už zase v místnosti, skláněl se nad tvorem a rozhodoval se, co dál. Už pochopil, že tvor potřebuje vodu. Chtěl mu ji dát, ale zároveň si v hlavě přehrával možné důsledky svého rozhodnutí. Stále měl před očima obraz sklenice, jasný příklad toho, s čím by se mohl potýkat, kdyby snad podivuhodný tvor neměl dobré úmysly. A možná by nešlo jen o něj. Co lidé ve městě? Na světě? Všichni by se mohli vypařit v oblaku modrého kouře. Chytil se za poraněnou ruku, stále mu tekla krev. Ze všeho a všech by zůstal jen úlomek, jestli vůbec, pomyslel si.
Pak ale začal celou věc promýšlet z druhého úhlu pohledu. Je zřejmě první člověk na světě, co se s něčím podobným setkal. Je to možná mimozemšťan nebo nějaké prastaré stvoření, které se probudilo ze spánku. Jistě jde o jeden z největších objevů v dějinách lidstva. Může ho nechat zemřít? Může ho nechat žít? Může si ho nechat?!
V životě každého člověka nastane moment, kdy musí učinit nějaké důležité rozhodnutí a je na to sám. Jediné, co mu může pomoci, jsou jeho vlastní nasbírané životní zkušenosti, dobrý úsudek a víra, že rozhodnutí, které udělal, bylo správné. Markovo rozhodování netrvalo dlouho. Rozhodla o něm zřejmě jeho až dětsky zvídavá povaha. Vše se odehrálo velice rychle. Odběhl do koupelny, vzal kýbl, napustil ho studenou vodou a všechnu ji na ležícího tvora opatrně vylil. V okamžiku, kdy dopadla na jeho tělo, se celý zachvěl, vak na zádech se začal pravidelně nafukovat a barva kůže dostala pevnou, modrou až azurovou barvu. Opět se objevil bílý pruh a tři oči. Tvor pomalu vstal, teď už se dokázal na podstavci postavit a zdál se být stabilní, i když bylo znát, že mu to dělá potíže. Stáli naproti sobě, mohli se jeden druhého dotknout. Marek v sobě zadusil zbytek strachu, co stále doutnal v koutku duše, a s důvěrou ke svému rozhodnutí začal jednat.
„Takže… potřebuješ vodu.“
Tvor nehybně stál a pozoroval Markova ústa. Nerozuměl, nebo nechápal.
„Vodu, tuhle tekutou věc, VODA,“ zdůraznil Marek a vylil z kýble na zem několik posledních kapek, „vidíš, tomu se říká voda, máme jí tady spoustu, asi ji potřebuješ, ale to ty určitě víš.“
Mluvil dál na tvora, ale zdálo se, že ho moc nevnímá, sledoval ho jen jedním okem. Druhé bylo zaměřené na akvárium a třetí na několik kapek na zemi. Jeho pokožka opět začínala nepatrně blednout. Světélkující žilky zlehka pohasínaly. Tvor se poprvé od doby, co byl u Marka, dal do pohybu. Výrůstky na jeho jediné silné noze se začaly hbitě pohybovat po místnosti směrem k akváriu. Marek šel za ním, kdyby věděl, co se chystá udělat, zřejmě by se ho pokoušel nějak zarazit, bohužel nevěděl.
Obě pahýlovité ruce se dotkly jedné ze stěn akvária. Chvíli se přesouvaly po jejím hladkém povrchu. Pokoušely se dostat k vodě, tvorovi jen nedocházela průhlednost skla. Během chvíle však pochopil. Ruce se rozzářily, objevil se oslňující záblesk a víc jak sto litrů vody spolu se vším, co bylo v akváriu, se vyhrnulo naproti stojící bytosti a Markovi, který stál jen pár kroku za ní. Proud vody oba povalil na zem. Po prvotním šoku, hned co si Marek v hlavě dal dohromady všechny události několika posledních vteřin, se hlasitě rozesmál. Tvor ležel kousek od něj, měl sytě modrou, místy zelenou barvu, vak se mu prudce nadýmal, výrůstky po celém těle zběsile kmitaly sem a tam. Všechny tři oči byly zaměřeny na Markova ústa, pozorovaly jeho smích.
„Ty vážně potřebuješ vodu, co? Asi ti začnu říkat Kevin. Jako Kevin Costner z Vodního světa, viděl si ten film?“ smál se dál Marek vlastnímu vtipu, nečekal na odpověď a vstal.
Kevin vstal spolu s ním. Přiblížil se k němu a natáhl ruku. Marek ucukl. Po tom, co zbylo nebo spíš nezbylo ze sklenice a akvária, nechtěl, aby se ho dotýkal. Avšak Kevin s rukou stále nataženou postupoval směrem k němu. Marek couval, až narazil na skříň v rohu místnosti, nebylo kam utéct.
„Ne, ne… nedělej to. Mám tady ještě spoustu vody. Všechna bude tvoje. Tohle přece nemu…“ nedokončil větu, dlaň tvorovi ruky už měl na ústech.
Strachy se nedokázal ani pohnout, natož jakkoliv vzdorovat, myslel, že každou chvíli omdlí. Cítil, jak se mu dělá zle, nechtěl se proměnit v obláček kouře. Druhou rukou se Kevin dotkl místa kousek pod bílým pruhem na své hlavě. Modré oko se rozzářilo, Marek pevně zavřel oči, čekal na rychlou smrt v oblaku modrého dýmu. Ta však nepřišla. Ucítil, jak se cizí ruka z jeho úst odtáhla, po celém těle mu běhalo lehké mravenčení, jako když se dotkne něčeho slabě nabitého elektřinou. Otevřel oči a překvapením na chvíli přestal dýchat. Pod bílým pruhem na Kevinově hlavě zela malá, válcovitá díra. Bylo jí vidět do útrob hlavy. Vycházel z ní syčivý zvuk, nepohybovala se, jen zela v hlavě a syčela. Po chvilce jakéhosi zvukového ladění se konečně ozvalo něco jako hlas.
„Vhoo…daaa, vhoo…daaa,“ opakovalo se stále z tvorových provizorních úst.
„Takže ty neumíš jenom vypařovat věci, co? Voda? Tak jo, počkáme až bude tma, pak tě někam vezmu.“
Cestou potkali jen pár mladých lidí, kteří si zřejmě udělali večerní romantickou procházku. Marek Kevina stáhnul za keř a čekal, než přejdou, pak zamířili k nedalekému rybníku. Tam v tuhle hodinu nikdo nebude. Jak se spolu krčili za křovím, Marek poočku sledoval Kevina, zabaleného do kabátu s rastafariánskou čapkou na hlavě – to jediné co se v Markově bytě našlo, aby tvora trochu zakryl. Kupodivu mu nový outfit celkem padl. Jakmile došli k rybníku, Marek se otočil na tvora, rozhodil rukama po celé délce vodní plochy a s vítězoslavným úsměvem na tváři prohlásil: „Voda!“
„Vhoo…daaa,“ zasyčel hlas do rytmu nafouknutí zádového vaku.
Kevinovi oči sledovaly vodní hladinu před ním, rozvážně se k ní přibližoval. Marek čekal, že se na břehu zarazí, ale on pokračoval stále dál, pomalu se začal nořit do vody, roztáhl doširoka všechny výrůstky, až se blány, pojící tvorovy ruce s tělem, pevně natáhly a pak v ní celý zmizel. Hladina se nad ním uzavřela a dlouho se nic nedělo. Marek vběhl na molo, koukal do vody, chvílemi se mu zdálo, že zahlédl modré světlo, které hned zase zmizelo. Trvalo téměř hodinu, než se Kevin z vody vynořil. Marek už ani nedoufal, že se ještě ukáže. Zpozoroval, jak se postava té bytosti proměnila. Již to nebyl ten na pohled vláčný kus hmoty. Zesílil, tělo nabylo na objemu a zdálo se, že snad dokonce o trochu povyrostl. Voda mu evidentně udělala velice dobře. Tvor došel k Markovi. Vak se mu prudce nadýmal, stékaly po něm velké kapky, žilky uvnitř těla pulsovaly.
„Vhoo…daa, vhícee?“
„Cože? Víc? No tady v okolí už asi ne. Ale jinak je tady na Zemi, jako na planetě, spousta vody. Víc vody než suchý země,“ usmál se Marek, doufal, že tím tvorovi udělá radost. Voda mu rozhodně prospívala. „Pojď, vrátíme se. Doma ti napustím vanu a najdu dokument o moři. Tam hodně vody. Hodně moc!“
To poslední téměř zakřičel a pak si připadal jako hlupák, nemluví přece na nějakého zabedněného turistu, ale na návštěvníka z jiného světa. Přemýšlel nad tím, zatímco se po polní cestě vraceli domů.
Doma udělal, co slíbil. Marek donesl do koupelny počítač, Kevin si hověl ve vaně a bedlivě pozoroval obrazovku. Zdálo se, že ho zajímá všechno o vodě, mořích, oceánech, lidech, Zemi.
„No a tohle všechno je tady u nás, na Zemi. Všechno to, co jsi viděl, jen to není tak blízko jako rybník,“ shrnul Marek a ukončil tak jejich první dlouhý den.
Rozhodl se jít spát. Kevina nechal ve vaně, koupelnu zamkl, pak se zamyslel a zase ji odemkl. Potřeboval se vyspat byl tak strašně unavený, ale nadmutý s dobrým pocitem. Navázal kontakt s cizí bytostí. Pomalu ho začne připravovat na setkání s ostatními lidmi. Usínal s myšlenkou, jak jeho objev změní celý svět. Tehdy nevěděl, jak blízko je pravdě, ale z naprosto opačného konce, než si sám vysnil.
Té noci se z Kevinových úst ozval vysokofrekvenční, naprosto odlišnou evolucí vytvořený a tím pro člověka neslyšitelný zvuk. Několikrát obletěl celou Zemi a pak se vydal na dalekou cestu vesmírem. Mnoho zvířat po celém světě toho večera vyluzovalo prazvláštní tóny, ale lidé tomu nevěnovali pozornost, nebo věnovat nechtěli. Jen kdesi blízko Paříže, zachytila zvuk nově instalovaná anténa. Člověk, který ho v té chvíli obsluhoval si nevšiml určité pravidelnosti. Považoval nahrávku plnou chrčení a bzučení za další z řady chyb, co se při vývoji zařízení objevily, a tak ji celou smazal. Zvuk však nebyl žádná chyba. Bylo to jasné krátké sdělení, namířené na konkrétní místo ve vesmíru.
– Kritická situace. Nehoda. Žádost o evakuaci. NALEZENA ZDROJOVÁ PLANETA Voda, obrovské množství vody, tak jako kdysi u nás. Planeta osídlena. Silná gravitace, úroveň eps.4. Terraformace možná. Obyvatelé fyziologicky podřadní, důvěřiví. Pracuji na dalším sběru informací. V šifrované zprávě zasílám souřadnice. Čekám na další rozkazy.
Konečně jsme to dokázali. Přežijeme! –
AŤ ŽIJE MATEŘSKÝ ÚL!
Kapitán LooH´kaa Bteer TaH.