Hlen-hu
Proroctví o Vyvoleném znal každý.
Příběh o člověku, který bude čelit nekromantovi a svrhne ho z vrcholu jeho věže. I malé děti v Ontaru dokázaly odvyprávět celou legendu, do nejmenšího detailu, tradovala se už po stovky let. Dávala naději, a hlavně to nebyla tak docela legenda. Proroctví pronesl krátce před svou smrtí slavný Rolim Betos, velikán své doby a uznávaná osobnost ontarských dějin. A nebylo to proroctví jediné. Betos měl ve vysokém věku vážný úraz hlavy. Po velmi náročné rekonvalescenci, kdy klanoví medikové použili všechna známá zaklínání a hojivé amulety, začal mít vidění a slyšel hlas samotného Stvořitele, jak sám říkal. Betos tvrdil, že vidí věci, které teprve přijdou a svědomitě nechal všechna svá vidění zaznamenat. Ještě za jeho života lidé uvěřili, že se předpovědi naplňují a tak, když v horečkách a bledý mluvil o Vyvoleném, pečlivě zapsali každé slovo a později vyryli do mramorové desky. Hrdina z prostého lidu povstane a za pomoci magické zbraně porazí Zixena, temného nekromanta. Snad právě víra v příběh přiměla nesourodé klany roztroušené po Ontaru uzavřít spojenectví a společně, jako Rovné klany, hledat Vyvoleného.
Thébisovy ruce krvácely, jak bez lana lezl stále výš po kolmé skalní stěně. Výčnělky se objevovaly a mizely v náhodných formacích, a tak musel ve vteřině přeskakovat a spoléhat na svou býčí sílu. Stěna se čněla dobrý kilometr do výšky a sloužila jako hradby nekromantovy dominanty. Nikdo nevěděl, odkud proudí tlupy jeho příšer, někde ve skále musel být tajný vchod, který dosud neobjevili. Thébis se nemínil zdržovat jeho hledáním. Pot stékal po svalnatém těle, dlouhé kučeravé vlasy stažené v culík a on stoupal kousek po kousku k vrcholu. Jak se blížil, přilétly první kameny, kterého ho málem srazily do propasti. Jeden z nich Thébise ošklivě poranil na zádech, ale nevzdával se. S pohledem upřeným nad sebe, zručně přeskakoval z jednoho výstupku na druhý, vyhýbal se letícím balvanům a jakmile byl nahoře, posekal zrůdné házeče – čtyřruká monstra, karikatury lidských bytostí. Hrdina setřel z čepele nečistou krev a ohlédl se do míst, odkud přišel. Krajina pod ním se táhla daleko, až mizela v oparu. Tam někde je domov. Potom pomalu klouzal pohledem po skále a za sebe. Pláně opovržení, Zixenovo království. Nezamapované, neznámé. Před tím tu byli už jiní, ale nikdy se nevrátili, aby mohli vyprávět. Jen poušť a skalnaté hradby ji obepínající, dál byl obzor zahalený mlhou převalující se v hustých chuchvalcích. Thébis se napil regeneračního elixíru, pouze malou kapku, věděl, že s ním musí šetřit. Tohle byla jeho tajná zbraň. Okamžitě ucítil nával energie. Utáhl popruhy svého kyrysu a vykročil do pouště. Myslel přitom na Hurona, bájného hrdinu, o kterém se už celá staletí psaly básně a knihy. Jednou se bardi a spisovatelé zaměří na Thébise, na to, jak překonal všechny překážky a stal se legendou.
Kdysi dávno byla po celém světě poušť. Plul opuštěně kosmem, jako vyvrhel, který neznal život. A tehdy přišel Aklon Tvůrce, přinesl na svět vodu a ukotvil ho u hřejivé hvězdy, která se stala jeho sluncem. Svět vzkvétal, zrodil život a ten se šířil, pod Aklonovým láskyplný dohledem. Po tisíce let vytvářel ráj a šlechtil jeho lidské obyvatele ku obrazu svému. Civilizace se rozšířila na tři světové kontinenty a zavládlo období hojnosti a rozumu. Kosmické síly, stojící nad všemi a vším, viděli ten rozkvět, dokonalou harmonii světla, bez poskvrny. Jenže kosmos je ve své moudrosti spravedlivý, tam kde je světlo, musí být zároveň tma.
Nikdo nevěděl odkud Zixen Rozkližitel přišel, zjevil se v Ramaku, hlavním městě západního kontinentu a rozpoutal ohnivé peklo. Žár byl tak silný, že rozpustil i kámen a celé město zmizelo. Do druhé dne se západní kontinent roztrhl a zhroutil pod hladinu oceánu. Nikdo nepřežil. O jižní kontinent spolu Aklon a Zixen bojovali, drtili celé skalní masivy a přepsali tak geografii. A tehdy byl Aklon poražen a zabit. Utonul, jako všichni ostatní mezi kusy rozlámané země. Na Ontaru, severním kontinentu zavládlo mlčenlivé zděšení. Tvůrce zemřel, nastal konec času. Oplakávali Aklona a čekali na smrt, která nepřišla. Přišel jen Zixen, prohlásil se za boha a vybudoval svou pouštní pevnost. Nikdo z Ontaru netušl, co slovo bůh znamená, neznali ho, ale rychle pochopili. Jakmile se objevili první démoni, a začali si pro svého pána brát, co potřebovali, bylo jasné, že neskončily časy existence, ale hojnosti a svobody.
Od té doby, Zixen Rozkližitel vládne tyranskou rukou Ontaru.
Rozzuřený zlobr se s křikem vrhl na Thébise, ten probodl ohnivého démona, se kterým doposud bojoval a skluzem se vrhnul pod zlobrovy nohy. Jedním seknutím přeťal klouby a rychle uskočil před kopím, vrženým kostlivým vojevůdcem. Thébis nesnášel kostlivce, bojovali i když jim useknul hlavu. Hlas svobody zazářil a kostlivá vřava na okamžik strnula. Thébis prorazil okovaným ramenem jejich řadu a po tři hodiny hrdinně bojoval, sám proti celému pluku kostlivců. Na konci dne stáhl na hromadě kostí, shrbený, opírající se o meč, pokrytý bělostným prachem a k smrti unavený. Thébis se rozhodl utábořit opodál, tak aby na kosti a mrtvé démony neviděl, což nebylo těžké, protože byl stále v mlze, už třetí den šel pouští. Snažil se držet směr, jenže boj rozhodil jeho orientaci a stopy kudy přišel dávno zavál písek. Znavený Thébis už chtěl rozdělat tábořiště, aby se mohl vyspat, když poušť náhle ustoupila a dál navazoval trávník.
Thébis šel jako ve snu dál mlhou po trávě, dokonce sundal boty, aby cítil její měkkost. Trávník vypadal zastřižený, nikdy nic takového neviděl. Najednou vyšel z mlhy a před ním se objevila rozlehlá krajina plná stromů a zeleně. Všechno opečovávané a udržované. Krajinou se linula dlážděná cestička, s kamennými mostky přes říčky a jezírka plná ryb. Thébis v jedné ruce meč a v druhé boty, šel pomalu po cestičce a nedokázal se přimět zavřít pusu. Něco bylo špatně. Tohle nemohla být nekromantova država, vždyť tady bylo pěkně, teplo a támhle za stromy dokonce žila rodinka zajíců. Občas se objevila v dáli zvláštní stavba, kovový kolos chrlící páru a veliká kola hučící v nekonečném otáčení. Ale žádné pekelné jámy, žádní démoni ani jiné ohavnosti. A co bylo nejpodivnější, žádná věž zla. Cestička nakonec vedla až k nevelkému hradu, nic hrozivého, zvedací most a na cimbuří červenočerné vlaječky. Rozhodně ani stopa po velké strašlivé věži. Kolem hradu byl rozlehlý park, s kopcem a na jeho vrcholu rozhledna, a to by snad… ne, Thébis beze slova zakroutil hlavou, jen rozhledna. Nasadil si boty a překročil most, otevřený a nehlídaný.
Hrad musel být začarovaný, protože jakmile Thébis vstoupil, procházel jen rozlehlými síněmi a chodbami bez konce. Potom objevil určitý systém v rozložení místností a v hlavě si začal vytvářet mapu hradu. Dostal se na centrální náměstí, propojující čtyři křídla. Thébis procházel jedno po druhém, mapoval cestu a vyhýbal se místům, která už navštívil. A nikde živá duše ani nemrtvý přízrak. Před hrdinou se objevily obrovské železné dveře a on věděl, za nimi se ukrývá Zixen, Thébisův osud. Odzátkoval elixír a celý ho vypil. Srdce se mu rozbušilo, ve spáncích tepalo a únava okamžitě zmizela. Připadal si, že by dokázal holýma rukama strhnout celý ten prokletý hrad. A nakonec proč by to nedokázal? Je Vyvolený.